Tak jako se tisíce Čechů vydávají na nejrůznějších typech plavidel pokořit české vodní toky a přilehlé kiosky, vyrážejí v románu amerického básníka a spisovatele Jamese Dickeyho Vysvobození čtyři třicátníci z města, aby sjeli divokou řeku kdesi v obtížně dostupných horách. Až na iniciátora výpravy je jejich zkušenost s pádlováním nulová a podle toho také dopadnou. Kromě boje s divokými peřejemi je však čeká ještě boj s divokými lidmi: dvojicí agresivních horalů. Na konci románu jsou tři mrtví, dva zranění a jeden znásilněný, a i když vypravěč a hlavní hrdina knihy Ed prokáže schopnosti, na které by mohl být hrdý, a objeví v sobě nečekanou houževnatost a odvahu, stejně kniha končí rozčarováním a namísto pocitu vítězství přicházejí spíš noční můry.

Vysvobození (1970) patří k nejslavnějším románům druhé poloviny dvacátého století, ještě větší věhlas získalo díky filmové adaptaci Johna Boormana, která měla premiéru již roku 1972. Od té doby se kniha dočkala mnoha interpretací, v návaznosti na filmové Vysvobození vzniklo mnoho béčkových hororů s vraždícími vidláky, ale také studie o tom, jak se mění role muže v moderním světě a jaké potíže to přináší. V každém případě je to silná kniha, napínavá i plná podmanivých obrazů.

James Dickey (1923–1997) do té doby žádný román nenapsal, publikoval jen básnické sbírky. Tímto se však zařadil mezi velká jména americké „jižanské“ literatury, ostatně i Argo knihu vydalo ve své „jižanské“ edici Jiný Jih. Její redaktor Marcel Arbeit v doslovu Vysvobození charakterizuje jako „dobrodružný akční román s jasnou, bezchybně propracovanou strukturou a psaný básnickým jazykem“. Oné akce je tam asi méně, než kolik jí příznivci dnešních akčních románů čekají: na 260 stránkách jsou zachyceny dva smrtící střety mezi lidmi a dvojí napínavý boj s peřejemi nevyzpytatelné divoké řeky; ten končí jen zraněními. Zejména onen první střet, náhodné setkání „vodáků“ s agresivní dvojicí místních primitivů, působí jako blesk z čistého nebe. V dlouhé předchozí pasáži se vypravěč Ed kochá krásou nedotčené krajiny, aby se idyla zničehonic převrátila v čirý děs, kdy Ed má hlaveň pušky u hlavy a jeho háček smradlavé mužské přirození v řitním otvoru.

V tu chvíli se v Edovi cosi láme. Předtím jsme sledovali průměrného třicátníka, otce rodiny a spolumajitele malé firmy, který obdivuje svého dobrodružněji a sportovněji naladěného kamaráda a kumpána Lewise. Právě Lewis situaci rázně vyřeší, ale brzy nato se ošklivě zraní a tíha úkolu muže, který má zachránit sebe i kamarády, přechází právě na Eda. A Ed se jí chopí se směsicí strachu i nadšení; strachu ze selhání a nadšení v podstatě pudového, přičemž stejně důležitý je pud sebezáchovy jako pud bojovníka a lovce. Dickey tuto proměnu líčí jazykem, který přechází od střízlivého, věcného zvažování situace do lyrických obrazů či výrazů naléhavé úzkosti na hranici paniky. Ve vrcholných pasážích, kdy Ed zdolává strmou skálu a následně zvažuje, jak s lukem v ruce nejlépe přelstít zatím spíše imaginárního protivníka, je čtenář napjatý jako u nějakého westernu, zároveň si spolu s Edem uvědomuje absurditu takové situace v civilizované zemi v druhé polovině 20. století.

Vysvobození je kniha o mužích a pro ně: o tom, zda a do jaké míry se lze v západoevropské civilizaci přiblížit archetypu muže, jak se o to muži pokoušejí tělocvikem nebo nejrůznějšími výpravami do přírody, od střílení bažantů třeba po sjíždění řek. Dickey jasnou odpověď nedává: Ed sice svůj boj vyhrává, ale ani on, ani čtenáři si po přečtení knihy nejsou jistí, zda ten boj byl oprávněný a zda třeba Ed v paranoidním strachu z neznámého nepřítele nezavraždil náhodného pytláka. A jakkoliv může postava Eda pro mnohé čtenáře symbolizovat cosi jako chlapský vzor, Dickey probuzení jeho pudů nevidí nijak pozitivně. Jistěže líčí euforii, kterou Ed zažívá, když překonává sám sebe, závěr knihy je však zcela nehrdinský a Ed by vlastně na ono probuzení pudů nejraději zapomněl; rozhodně se nevrhá do žádného dalšího dobrodružství. V tom se ostatně Vysvobození od dobrodružného románu liší: zatímco čtivo by končilo záchranou hlavních hrdinů, zde se všichni ještě musejí vyrovnat s návratem do civilizace, do zaměstnání, k rodinám – a také k pozůstalým.

Marcel Arbeit v doslovu také píše, že mnoho „dobrodruhů“ inspirovaných filmem se každoročně vydává sjet řeku, kde John Boorman natáčel. Film samozřejmě Dickeyho text (i když spisovatel psal scénář a byl u všeho podstatného) nutně redukuje převážně na jeho dějovou, akční vrstvu. Pokud ale někdo skutečně po přečtení Vysvobození získá pocit, že by bylo úžasné zažít cosi podobného, pak knihu nepochopil ani v nejmenším.