Zuřivý vzdor
Pasoliniho eseje ve své době působily na italskou literární společnost velice provokativně: kontroverzní italský spisovatel a režisér často píchl do vosího hnízda. Podobný pocit z těchto nelehkých, zato pronikavých a upřímných textů budou mít pravděpodobně i čeští čtenáři.
Pro řadu českých čtenářů není Pier Paolo Pasolini žádnou velkou neznámou. Mnozí se k jeho literárnímu odkazu dostali možná oklikou přes tvorbu filmovou, ale ani ty nemuselo čekat zklamání. Dílo italského autora je velice různorodé, a v záplavě rozličných stylů a témat si tak na své přijde mnohý milovník literatury. I s odstupem více než 36 let od smrti Piera Paola Pasoliniho je totiž tento italský spisovatel a vynikající filmový režisér ve svých dílech zcela aktuální.
Pasoliniho eseje ve své době působily na italskou literární společnost velice provokativně: kontroverzní italský spisovatel a režisér často píchl do vosího hnízda. Podobný pocit budou mít pravděpodobně i čeští čtenáři, kteří sáhnou po těchto nelehkých, zato pronikavých a upřímných textech, a díky velice povedenému a citlivému překladu si vychutnají zcela stejný zážitek jako italsky mluvící čtenáři.
Výkřik do tmy? Protestní a pobuřující dílo? Kritika konzumní společnosti? Snaha o upozornění na aktuální problémy? Profétické vize? Ano, Pasoliniho eseje jsou tím vším, ne-li více. Jsou nekončícím výčtem problémů skrytých pod rouškou zdánlivě dobře fungující moderní italské společnosti. Tato společnost pod pohledem levicového intelektuála zahnívá a pozbývá svých původních zdravých hodnot. Stává se pouhou mašinerií, ve které společnost trpí poválečnými radikálními změnami a obyvatelé se podobají loutkám režimu. Ne všichni jsou ale ochotni stav věcí pasivně přijmout a nechat se vláčet diktátem konzumní společnosti. Mezi nimi po dlouhá léta vyčníval právě Pier Paolo Pasolini, který na stránkách celonárodního tisku (Corriere della sera, Il mondo, Tempo illustrato) prezentoval svůj kritický názor. Ke svým promluvám využíval mocnou zbraň, díky které stát kontroloval široké masy: tisk a média.
Esej coby literární žánr do literatury vnesl jako první francouzský renesanční filozof Michel Eyquem de Montaigne. Ve své knize Essays se staví proti tehdejší vzdělané společnosti a kritizuje postavení filozofie na univerzitní půdě. Stejně jako on i Pasolini sahá po eseji k vyjádření svých protikonvenčních názorů. Korzárské spisy a Luteránské listy, dvě publikace, které jsou základem výboru Zuřivý vzdor, nám nepřinášejí žádné zásadní novinky, novinkou je způsob jejich uchopení. Pasolini doslova „zneužívá“ možnosti publikovat v nejdůležitějších italských denících a společnost v podstatě bombarduje svými myšlenkami. Často sklouzává k provokacím a opakování. Vidí sám sebe v roli buřiče, člověka „odlišného“, korzára, který sám se svou lodí bloudí temnými vodami, autora, který má potřebu společnost upozorňovat na stav věcí. Pasolini se cítil ve své době skandalizován, svými eseji ale paradoxně nejednou sám vyvolal pobouření.
Jak už bylo zmíněno, častým vyjadřovacím prostředkem v knize esejí je opakování myšlenek a témat. Je to svým způsobem dáno také zaměřením spisů, které byly podle původního záměru autora publikovány v italských denících a několikeré tematické opakování odpovídá první publikaci eseje a případným odpovědím na komentáře k již otištěným textům.
Okruhy, o kterých se Pasolini rozepisuje, jsou široké: problém sexuality a koitu v italské společnosti a legalizace potratů s nimi spojená, která rozdělila politické spektrum na skupinu příznivců a odpůrců; vnější odlišení mládeže, která se chce distancovat od generace svých rodičů a volí k tomu překvapivý, nicméně ve své době hodně rozšířený prvek – módu dlouhých vlasů. Úpadek církevní moci spojený s laicizací společnosti a ideologickým stárnutím kléru je také vděčným tématem autorových esejí, zejména proto, že se setkává s téměř okamžitou odpovědí kritizované strany, a je tak námětem dalších úvah. V neposlední řadě se pak setkáváme v Zuřivém vzdoru s problematikou nikdy neporaženého fašistického hnutí. Autor sám opakovaně čtenáři podsouvá svou ideologii jakési polarity fašismu dřívějšího, jenž sestával pouze z bandy kriminálníků, kteří se nedokázali jinak prosadit, a fašismu současného, jenž se projevuje v konzumní společnosti a ochuzuje ji o tradiční hodnoty, dialektální jazyk a další kulturní bohatství. S dvojakostí fašismu spojuje Pasolini také teroristické útoky šířící se od konce 60. let. Podle autora se dřívější fašisté ve společnosti odlišovali a rozpoznat je bylo zcela jednoduché, v době publikace knihy je však móda mladých mezitřídní a na ulicích již nelze rozpoznat studenta od dělníka a fašistu od antifašisty. Zásadním problémem je ovšem podle Pasoliniho to, že nejen vláda, ale také celá italská společnost je odpovědná za bombové útoky, protože podle něj je odklon mladých od normality a jejich příklon k fašismu jen věcí náhody a stačilo možná pouze postrčení ve vhodnou dobu vhodným směrem nebo zájem ze strany dospělých, aby se fašisty nestali.
Pasolini si pro své novinové eseje nevybíral banální, nebo naopak běžnému životu vzdálená abstraktní témata. Ve svém díle se zaměřoval na všudypřítomné projevy politicko-sociálního vývoje své vlasti. Na vlastní kůži pocítil rozdíly mezi dříve převážně zemědělsky zaměřenou společností, která měla blízko k víře a tradičním hodnotám, a novodobou společností industriální, komerční a anonymní. Skutečný stav věcí se mu dařilo zachycovat více než věrohodně, nemůžeme přesto říci, že jeho náhled na problematiku je naprosto objektivní a že s ním čtenáři odkojení 60. a 70. léty souhlasili. Jak by také mohli, když autor kritizuje jejich vlasy, oděv, jazyk, zkrátka vše nové, co se v kultuře objevilo. Na čí stranu se postaví současní čtenáři?
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Yoker,
Tématem Pasoliniho esejí je italská společnost šedesátých a počátku sedmdesátých let. Režisér musí být výborným pozorovatelem a vynikající režisér Pasolini to jen potvrzuje. Jeho postřehy jsou excelentní. Italská společnost před námi leží jako na dlani. Také proto, že si Pasolini nebere žádné servítky. Takových jako on není mnoho: Orwell, Koestler, Fassbinder. A pár dalších. U nás třeba Záviš Kalandra nebo Jan Procházka.
Nuže, co tedy Pasolini říká o té italské společnosti? V zásadě tvrdí, že je fašistická. Ten stav po válce označuje jako "křesťanskodemokratický fašismus". Na rozdíl od "fašismu fašistického", který panoval před tím. To člověka trochu zarazí. Ale fašistické Španělsko fungovalo vesele dál i po válce. Ty světové "demokratické síly", co vyhrály válku, to s tím bojem proti fašismu moc nepřeháněly ...
V Itálii to prostě dopadlo stejně jako ve Španělsku, jen Mussolini byl zlikvidován: fašistická fasáda padla, ale u moci zůstali stejní lidé. Je otázka, zda se Pasolinimu dýchalo lépe během války nebo po ní. Jeho osobní život, po válce veřejně propíraný, mu jistě připravil těžké chvíle. Pro nás jako čtenáře/diváky je podstatné, že se mohl v zásadě svobodně vyjadřovat, točit filmy atd.
Itálie po válce pomalu blahobytní, fašistická idylka (na kterou si už všichni zvykli) ukolébává společnost do dřímotu. Když v tom náhle:
"... se "něco" stalo. Objevilo se něco, co tu nebylo, co nikdo nepředvídal v časech Politecnica [t.j. po válce], a dokonce ani rok před tím, než se to stalo." (str. 93)
Takto Pasolini hovoří o nástupu "fašismu radikálně nového typu". A tady jsou jeho postřehy týkající se italské společnosti:
"Je možné předpovídat budoucnost jež bude "koncem všeho"? Někdo, jako třeba já, k tomu ze zoufalství tíhne, neboť láska ke světu, v němž jsme žili a jejž jsme prožívali, brání uvažovat o jiném, stejně skutečném světě a o tom, že by se mohly vytvořit jiné hodnoty, analogické s těmi, jež dříve činily existenci cennou ..." (str. 21)
Nebo: " ... světa, který nám, posledním zastáncům mnohovrstevnaté, magmatické, náboženské a racionální představy o životě, připadá jako svět smrti." (str. 21)
To jsou silná slova! "láska ke světu, v němž jsme žili a jejž jsme prožívali" - ten svět, který Pasolini vzývá, je fašistická společnost! A to navíc spíše ten "fašistický fašismus" jeho mládí! (Neboť mládí je vždy rozhodující.) A ten druhý komentář: "svět smrti" - to je již naprosté odsouzení a odmítnutí té vznikající společnosti. Co se to s tou italskou společností koncem šedesátých let stalo, že ji Pasolini jednoznačně odmítá a dává přednost fašismu?
A nejsou to žádné výkřiky z momentálního rozrušení nebo nějaké špatné nálady. Tady jsou další jeho postřehy:
"V Itálii se dnes všichni mladí bez rozdílu chovají identicky, užívají stejné řeči těla a jsou vzájemně zaměnitelní ..." (str. 51)
"Děti kolem nás, hlavně mládež, adolescenti, jsou skoro samé zrůdy. ... nemají žádný výraz, jsou zosobněnou dvojznačností. Jejich oči těkají, jejich myšlenky jsou neustále jinde, mají příliš respektu či příliš despektu zároveň. ... Nemají v očích žádné světlo, jejich rysy jsou napodobeninou rysů robotů, bez stopy osobního, jež by je vnitřně charakterizovalo. ... Neumí se smát či usmát. Umí se pouze křenit a pošklebovat. ..." (str. 105)
"Po celá staletí byly tyto kultury [jednotlivých tříd] v Itálii rozlišitelné, byť historicky sjednocené. V současnosti však téměř naráz, jako by se stala nějaká Událost, minulá jednota a zároveň specifičnost ustoupila homogenizaci, jež téměř zázračně uskutečňuje beztřídní sen staré Moci. Co takovou homogenizaci umožňuje? Evidentně Moc nová. Píšu "Moc" s velkým písmenem ... jen proto, že upřímně řečeno nevím, v čem tato nová Moc spočívá a kdo ji představuje. Vím pouze, že je zde." (str. 49 - zveřejněno v Corriere della Sera 24. 6. 1974 pod názvem "Moc bez tváře")
Takže tady už se Pasolini dostává déle. Je mu jasné, že za změnami ve společnosti je jakási nová Moc. Ví, že je zde. Je s ní konfrontován osobně! Ale neví, kdo za ní stojí. O kus dál říká:
"Tuto novou Moc tedy zatím nikdo nereprezentuje ..." (str. 50)
S tím ovšem nelze než nesouhlasit. O moc ve společnosti se vždy bojovalo. Vzpomeňme na Přemyslovce, na anglické krále, na starověký Řím. Kam v historii člověk sáhne, tam najde příklady. Ani současnost není výjimkou. Třeba náš "podnikatel" Mrázek: Jeden z velmi mocných mužů v Čechách byl rozstřílen nějakou speciální brokovnicí! Nedávno! Jeho vrahem je nějaký jiný mocný muž. Známe ho. Občas se objeví v novinách nebo v televizi. Ale možná ho tam vídáme pravidelně.
Kdepak! Moc v Itálii je již pevně v rukou kohosi. Ale jak říká Pasolini, není to křesťanská demokracie, ani církev, ani průmyslníci ...
Tak kdo tedy uchvátil moc v Itálii a dělá z lidí chodící mrtvoly? Někdo to být musí! Pasolini ale nikoho nevidí. To tedy znamená, že ten dotyčný je neviditelný. Asi jediný, kdo je ve společnosti "neviditelný", je tajná policie. Je opravdu možné, aby to byla ona, kdo uchvátil moc?
Abychom mohli pokročit dále, musíme říci pár slov o tajné policii. To základní, co ji charakterizuje, je přísně hierarchická struktura a absolutní poslušnost podřízeného vůči nadřízenému: podřízený zkrátka dostane rozkaz a musí jej splnit. Jakýkoli rozkaz. Třeba vraždu. Nejlépe je to vidět na příkladu: Svého času šel v kinech film "Pan a paní Smithovi" o dvou "federálních agentech" (tedy členech tajné policie). Tito dva "agenti" dostanou jednoho dne rozkaz zlikvidovat jeden druhého. A rozhoří se úžasně "akční" střílečka, kdy pobíhají po baráku a navzájem na sebe pálí. Něco podobného se občas stává. Kriminalisté tomu poeticky říkají "domácí zabijačky". Ovšem je tu jeden podstatný rozdíl: NIKDY to není proto, že by ti lidé jednali NA ROZKAZ! To, co Smithovi dělají, NENÍ lidské chování. Je to chování robota, nebo loutky.
A to skutečně odpovídá tomu, co Pasolini na těch "nových lidech" vnímá: "... nemají žádný výraz ...", "jsou napodobeninou rysů robotů", "neumí se smát či usmát", "... během několika málo měsíců se z nich staly posmrtné masky.".
Vypadá to tedy tak, že ten, kdo v Itálii uchvátil moc a nadělal z lidí své loutky, je tajná policie.
---------
Nu, máme tu ještě doslov od Martina C. Putny. V té době již téměř universitního profesora. Člověk by očekával, že se autor doslovu vyjádří k obsahu knížky. Že nabídne nějaké vysvětlení toho, co Pasolini popisuje jako vjemy. Vždyť je to záležitost stará už 40 let.
Doslov je však zklamáním. Putna se nezabývá tím, co Pasolini říká, ale jen samotným Pasolinim. Zkoumá ho důkladně ze všech stran. Zprava, zleva, shora i zdola. Nic nevynechá. O společnosti, kterou Pasolini popisuje, ale nic.
K čemu je třeba znát číslo Pasoliniho bot nebo trenek? Putna přece musel číst Darmošlapy (česky 1975), kde Zdeněk Frýbort v předmluvě odkazuje na tato Pasoliniho slova:
"... Není to autor ... kdo dává životnímu materiálu jeho historickou opodstatněnost a sdělnost, ... ale tato skutečnost prostě "použije" spisovatele jako nástroje k svému sebevyjádření."
Tak. Autor není důležitý. Důležité je to, CO říká: jeho dílo. A ta realita, z níž to dílo vychází. A právě o tom zásadním Martin C. Putna v podstatě mlčí.
Podivné. Přestože Putna nediskutuje stav italské společnosti a jeho příčiny, najdeme v doslovu odstaveček (str. 163), kde hovoří o Pasoliniho návrzích, jak rozkladu společnosti čelit. Ocituji jej celý:
" "Pozitivní" návrhy, které Pasolini přináší, jsou ještě více šokující než jeho kritiky: Neumožnit volný přístup k potratům, neboť ten povede jen k proměně sexuality ve lhostejné zboží. Omezit povinnou školní docházku, neboť ta vede děti z chudých vrstev jen k frustraci, k přizpůsobení normám "nového fašismu". Úplně zakázat televizi!"
Já ten odstaveček řeknu ještě jednou. Svými slovy. Tak, aby to "podprahové", co Putna naznačuje, bylo řečeno explicitně:
"Představte si, lidičky, ten Pasolini nejen že otravuje s tou svou přiblblou kritikou, ale ještě by chtěl poučovat a zakazovat! Rozumíte? Chce třeba zakázat potraty! Vždyť to je středověk! A taky nechce, aby děti chodily do školy! Dovedete si to představit? Kam by ten svět spěl? A dokonce by nám chtěl zakázat i televizi!! To už přestává všechno! Vždyť on se úplně zbláznil!"
Jenže, jak je to doopravdy? Pasoliniho názor na potraty je v zásadě stejný jako názor doktora Uzla: osvěta a přesvědčování. Co se týče školy a televize: Jestliže se škola a televize aktivně a systematicky účastní degradace a rozkladu společnosti, je požadavek na jejich zrušení zcela na místě. My totiž bezpodmínečně potřebujeme k životu fungující společnost. Tak jako rybičky v akváriu potřebují vodu. Bez společnosti žít nemůžeme. Škola - a tím spíše televize - jsou věci druhořadé.
Putna ignoruje to, co Pasolini říká o společnosti, nebo jeho slova překrucuje a pak kritizuje jeho návrhy, jak situaci řešit. Tím nepřímo Pasoliniho diskredituje. Putna zkrátka dělá to, co dělali někteří z Pasoliniho současníků, kteří se spřáhli s novou Mocí. Proč to dělá je celkem evidentní: je součástí té stejné Moci, která nastoupila v Itálii kolem roku 1970 a která se již pevně zahnízdila i v Česku.
To, že Putna - představitel moci, která Pasoliniho zabila - píše doslov k jeho esejím připadne člověku asi podobně nechutné a zvrácené jako by kaprál Frankova vojska psal doslov k Domu Bernardy Albové.
Skutečnost je ale ještě horší: ten kaprál je nepochybně individuum méně či více odsouzeníhodných morálních kvalit, ale pořád je to člověk. To o Martinu C. Putnovi říci nelze. Ten - jakožto jeden z těch "nových lidí" - je pouze cosi jako robot, loutka, maska ... Ale nechme promluvit samotného Pasoliniho (str. 98): "... a kdybychom tuto masku nadzvedli, nenašli bychom ani hromádku kostí nebo popela, nebylo by tam nic."