Recenzovaný svazek navazuje na již dříve vydané Příběhy raně křesťanských mučedníků (Praha, Vyšehrad 2009). Přináší dalších 13 méně známých příběhů, spojených často s problematikou nelítostného a krvavého soupeření dvou křesťanských společenství, která si nárokovala označení pravé katolické církve. Komplikované dějiny těchto sporů, stejně jako zvláštní rozporná symbióza církve a státu nepatří mezi běžné znalosti života ve 4. a 5. století, takže čtenář ocení hutnou studii Jiřího Šubrta Ecclesia martyrum: Příběhy mučedníků na pozadí donatistického schismatu (s. 15–63). Každý příběh je, stejně jako v prvním dílu, uveden předmluvou, informacemi o edicích a překladech a vybranou literaturou a obsahuje množství závažných poznámek, které jsou často zajímavější než text sám. Vzhledem k jisté monotónnosti a prefabrikovanosti ve výstavbě těchto passiones bychom brzy sami dokázali sestavit další příběhy. Jen pochybuji, že bychom měli dost fantazie k líčení krutostí při mučení neohrožených křesťanů (kuriózní případ mučednice Zoe, která je za vlasy pověšena na vysoký strom a vystavena kouři z hnoje, který je pod ní zapálen, může být těžko překonán) nebo k vymýšlení nejrůznějších způsobů sebevražd, které praktikovali fanatičtí circumcelliones.

V příbězích se profilují dvě skupiny textů – passiones „donatistické“ (Umučení Donata z Advocaty, Umučení Izáka a Maximiana, Umučení Marcula, Umučení abitinských mučedníků, Umučení Maximy, Donatilly a Secundy) a „nedonatistické“ (Umučení Ignatia Antiochijského, Umučení Konóna, Umučení Agapé, Eiréné a Chioné, Umučení Eupla, Umučení Dasia, Akta Šebestiánova, Umučení Aemiliana, Umučení Saby Gótského). Na „nedonatistických“ textech, které pocházejí z různých dob a různých míst, můžeme sledovat postupný nárůst hagiografických prvků a rétorických postupů, které doplňují nebo nahrazují nedostatek historických zpráv. Postupná literarizace, míšení historických zpráv se zázračnými a legendárními prvky jde ruku v ruce s vytvářením křesťanské mytologie a kultu mučedníků. V Aktech svatého mučedníka Šebestiána vidí Francesco Scorza Barcellona, autor předmluvy k tomuto svazku, z narativního hlediska přímo jistý druh historického románu. „Donatistické“ passiones přinášejí příběhy mučedníků, kteří už nejsou nuceni svými pohanskými protivníky, aby se zřekli své víry a obětovali pohanským bohům, ale musejí vzdorovat násilí, které přinášejí jejich odpůrci, což je katolická církev a křesťané, často krvelačnější než římští prokurátoři. Silné polemické tóny vedou Jiřího Šubrta k tvrzení, že spíše než o passiones lze mluvit „o protikatolickém pamfletu, v němž se vlastní mučednické jádro příběhu ztrácí v záplavě invektiv“. Není to čtení příliš povzbudivé – žádná apologie nemůže překrýt intoleranci, která je těmto textům vlastní.

Na štěstí pro čtenáře obsahuje svazek (kromě ediční poznámky, anglického resumé a přebohaté bibliografie) také skvostnou obrazovou přílohu, v níž je mučednictví přijatelné, zvláště když obsahuje také středověké komiksy ze života sv. Šebestiána na nástěnných malbách v Chapelle Sainte-Claire ou Saint Sebastien ve Venansonu z r. 1481. Jen škoda, že středověké „bubliny“ nejsou k přečtení… Tak jako první díl, je i tato kniha velmi pečlivě připravena.