Tahar Ben Jelloun (1944) se narodil v marockém Fesu a patří k nejznámějším maghribským spisovatelům. V Maroku vystudoval filozofii, v Paříži pak sociální psychiatrii. V knize Poslední přítel zavádí čtenáře, jako už poněkolikáté, do Maroka, a pootvírá mu tak na okamžik dvířka do islámského prostředí a kultury. Prostřednictvím vyprávění o celoživotním přátelství dvou Arabů se nám naskýtá příležitost prožít osudy hrdinů, jejichž kultura má s českou pramálo společného a kterou známe pouze z oficiálních zdrojů, tak jak nám ji servírují média či kapesní průvodce. Z románu se tak dozvídáme například o existenci rasismu mezi Araby, o následcích složité koloniální minulosti Maroka či o tom, jakou měrou zasahuje islám do běžného života muslimů.

Dva chlapci z marockého Tangeru, Alí a Mamed, se seznámí koncem padesátých let během studia na gymnáziu. Mamed vezme „náplavu z Fesu“ pod svá ochranná křídla a z kamarádství se pomalu začne rodit celoživotní přátelství. O složitou politickou situaci rodného Maroka se stejně jako ostatní jejich náctiletí vrstevníci příliš nezajímají. Hlavní volnočasovou aktivitou se stává pouze jídlo a sex. To sice v kultuře, kde se celý měsíc v roce drží zvláštní půst a na panenství dívek má nárok až o svatební noci právoplatný manžel, může představovat jistý problém, nikoliv však nepřekonatelný…

Po střední škole se osudy dvou mladých hrdinů na čas rozejdou; Alí se rozhodne pro studium filmu na kanadské univerzitě a Mamed odjede studovat medicínu do Francie. Oba si plní svoje sny a prožívají vysokoškolská studia se vším, co k nim patří – islámu stále navzdory. Již ale neopomíjejí sledovat situaci ve své zemi, aktivně se o ni zajímají. Během krátké návštěvy domova jsou oba z politických důvodů uvězněni. Pobyt ve vězení se mění v boj o holý život, jejž nakonec vyhrají, mladickou bezstarostnost v nich však dozorci nenávratně ubijí.

Zbaveni iluzí a také sil k jakékoliv protirežimní revoltě dostudují Alí s Mamedem doma v Maroku a dobrovolně přistupují na život stádních ovcí, jejichž hlavním úkolem je starat se pouze sám o sebe a nevyčnívat. Plně si uvědomují, že se stávají součástí průměrné lidské šedi, ale nejsou na ni sami, mají jeden druhého. Bude tomu tak ostatně vždycky. Pevné pouto nerozbijí ani jejich manželky, které toto přátelství dostaly (ne)dobrovolně darem a neumějí je pochopit.

Mamed nicméně nedokáže nečinně přihlížet, jak jeho milovanou zemi ubíjí nedemokratický režim, a odjíždí se svou ženou do Švédska. Alí v Maroku zůstává a dál poslušně vede spořádaný život průměrného jedince. Když se Mamed po čase vrací domů, ukončuje náhle přátelství, které oba roky budovali, a obviňuje Alího ze zrady. Ten je zdrcený a nařčení odmítá. Silné pouto mezi dvěma nyní již postaršími Tangeřany je přeťato. Jaké důvody Mameda k takovému kroku vedly? A byly oprávněné?

Příběh o hlubokém přátelství vyprávějí oba jeho hlavní protagonisté. Nejprve se nám se společnými prožitky a názory v retrospektivní formě svěřuje Alí a poté Mamed. Čtenář má tak možnost seznámit se s osudem hrdinů z dvou různých úhlů pohledu a sledovat, jaké kompromisy či ústupky oba pro zachování svého přátelství udělali. Ne vždy je úplně zřejmé, o kterém z hrdinů se vlastně v knize píše. Tato formální stránka vyprávění není nedostatkem, jehož se autor dopustil. Naopak. Dotváří celistvost příběhu, jelikož naznačuje, že pouto mezi Alím a Mamedem je natolik silné a jejich charaktery se natolik doplňují, až působí jako jeden.

http://issuu.com/fracz/docs/jelloun_ukazka
http://respekt.ihned.cz/video/c1-51942980-cteni-z-knihy-posledni-pritel