Společným úsilím Douglase Prestona a Lincolna Childa psané thrillery se zvláštním agentem Aloysiusem Pendergastem samozřejmě válcují chabé snahy jednoho i druhého o vyplnění hluchých míst mezi svazky série autonomními romány. Zatím jsem však dával vždy přednost samostatnému Childovi před samostatným Prestonem. Z hlediska literárního řemesla jsou na tom bídně oba: jejich postavy povrzávají, jsouce střižené z papundeklu, dialogy obou jsou prkenné a mnohdy až směšné; jak přemoučněná jíška zahušťují řídký děj, který by v rukou soudnějšího autora vydal na delší povídku. Přece jen jsem ale oceňoval Childovy nápady o něco víc nad Prestonovy – jako by mi malou měrou zaplnil místo po Michaelu Crichtonovi. Jeho zacházení s technologiemi mi bylo blízké, i když jsem se vždy nejvíc těšil stejně na Pendergasta.

Po Třetí bráně můžu odepsat i Childa.

Nejde ani tak o to, že se vymkl očekávání a technologií si prakticky vůbec nevšímá, že píše jakousi historizující novodobou obdobu Mumie kříženou se poblázněným reportážním líčením lorda Carnarvorna a Herberta Cartera o tom, jak vykopávali faraony v Údolí králů. To by koneckonců mohlo znamenat i vítané osvěžení, kdyby: 1) zápletka držela pohromadě jinak než pár chabými vlákny, kdyby ji dokázal protkat i smysluplnými subzápletkami tak, aby materie knihy zhutněla; 2) kdyby Child neodbyl nejen trestuhodně utnutý závěr, ale v podstatě celou realizaci už tak povážlivě mlžného nápadu a 3) kdyby udržel žánrovou čistotu a udělal si jasno v tom, zda píše horor, (techno)thriller, mystický příběh nebo dobrodružný román. Bohužel jde o mix všeho, na první pohled však nahodilý, nepromyšlený a nedotažený ani k jednomu uspokojivému konci.

Už to, že na výpravu „indianajonesovského“ typu, totiž najít a vydrancovat hrobku prvního krále sjednoceného Egypta Narmera, si bohatý podnikatel najme Jeremyho Logana, „záhadologa“ a experta na situace, kdy se člověk dotkne smrti, ale svede se od ní odvrátit, závání směsicí žánrů, ještě však kýženou. Víc a víc se však mix začne vymykat kontrole, chvíli převládá hi-tec, kterým je výprava štědře vybavena, vzápětí nadejde nedělní chvilka převtělování, aby pak vedení výpravy začalo řešit šifry a skryté významy, jež s sebou nenese jen kletba seslaná na všechny, kdož naruší králův posmrtný klid, ale i vodítka k hrobce a jejímu obsahu… tady by se hodil Robert Langdon a „záhadolog“ s bohatcem také jeho úlohu zvládnou, než se zase vtělí do Indyho či seriózních egyptologů. A protože se toho v knize děje méně, než slibuje, děj se na mnoha místech neochotně posouvá formou dialogů, otázek a odpovědí, jež nemají daleko k mlácení prázdné slámy. Dojde i mlácení mrtvé slámy, protože s výpravou si zatouží popovídat i paní královna Neithotep, a protože vyřídilka už po těch pěti tisících let strávených v pohřební komoře už není, co bývala, promlouvá ústy jedné z účastnic výpravy. Ta se jmenuje Jennifer Rush. Ne, financiér celého podniku není Dieter Bohlen, ale jméno má taky vykutálené jak hroudička z klišé: H. Porter Stone.

Uvědomuji si, že takhle lacině ironizovat by se daly všechny zdroje, z nichž Child vycházel, filmová Mumie nejstarší, prostřední i nejnovější (ta asi nejvíc poprávu a taky se Childovu galimatyáši nejvíc blíží), Indiana Jones, Sax Rohmer i Dennis Wheatley a nakonec i sám Michael Crichton, jehož technošpetku najdeme i zde. Avšak jeden, druhý i pátý udržením žánru v jistých mantinelech a koncentrací na hutnost příběhu byli aspoň zábavní. Což Child není.