Než příběh začne
Kuijer, Guus: Všehokniha

Než příběh začne

Vám to klidně můžu svěřit: ten případ s Tomášem i mě zaskočil. Vlastně jsem chtěl napsat úplně jinou knihu. Dojemnou, ale i vtipnou. Měla to být knížka o mém šťastném dětství. O tatínkovi, který mi před spaním hrál na housle. Tak krásně! O mamince, která k tomu podmanivě zpívala. Tak dojemně! O sourozencích, kteří mě na rukou nosili.

Vám to klidně můžu svěřit: ten případ s Tomášem i mě zaskočil. Vlastně jsem chtěl napsat úplně jinou knihu. Dojemnou, ale i vtipnou. Měla to být knížka o mém šťastném dětství. O tatínkovi, který mi před spaním hrál na housle. Tak krásně! O mamince, která k tomu podmanivě zpívala. Tak dojemně! O sourozencích, kteří mě na rukou nosili. O kamarádech, kteří o mých narozeninách závodili, kdo dřív ukousne s rukama za zády krajíček perníku zavěšený na niti. Mělo se to jmenovat Dobrodružství šťastného dítka. Představoval jsem si, že to bude oblíbená vánoční knížka. Nejen děti, ale i tátové a maminky, dědové a babičky, ba i předseda vlády ji budou hltat na jeden zátah. Nejlépe při svíčce, když v krbu praská, a s hrnkem horké čokolády v ruce.
Jenže pak ke mně přišel pan Klepáč. Neznal jsem ho. On mě taky ne, ale věděl, kdo jsem, protože já jsem světoznámý spisovatel dětských knížek. To říkám ve vší skromnosti.
Pan Klepáč byl přesně tak starý jako já. Měl bílé vlasy a na temeni pleš. Ovšem i pan Klepáč byl kdysi malý.
Když jsme spolu seděli u praskajícího krbu, vylovil z tašky tlustý školní sešit. „Znám vás jako spisovatele s velkým citem pro bližní,“ prohlásil.
Přikývl jsem, protože to je pravda. Pro bližní mám obrovský cit. Vlastně bych měl asi trochu ubrat.
„Proto jsem vám chtěl dát přečíst tohle.“ Podal mi sešit. „Napsal jsem to, když mi bylo devět,“ vyprávěl. „Onehdy jsem si to zase jednou přečetl. Myslím, že to má něco do sebe. Ale nejdřív byste si to měl přečíst, protože je to možná moc neuctivé.“
To mě vylekalo. „Neuctivé?“ zeptal jsem se vyděšeně.
„Ano,“ přisvědčil pan Klepáč. „Měl jsem nešťastné dětství a z toho člověk začne být neuctivý.“
Zadíval jsem se do ohně v krbu. Neuctivost je na závadu, zvlášť v dětských knížkách. „Podívám se na to,“ řekl jsem. „Dám vám vědět.“
Doprovodil jsem pana Klepáče ke dveřím. „A jste neuctivý dodnes?“ zeptal jsem se.
Pan Klepáč přikývl.
„Ve svém věku?“
„S tím nic nenadělám,“ odpověděl. A pak zmizel v husté chumelenici.
Ještě ten den jsem Všehoknihu jedním dechem přečetl. Byla neuctivá. Já jsem velmi uctivý, jenže mně se to mluví. Já jsem měl dětství šťastné. Celý týden do té báječné školy. Pan učitel Pilozub! Paní učitelka Pletací! Každý večer tatínkovy sladké housle a maminčin líbezný soprán! Nemám jediný důvod k neuctivosti, ale nešťastné děti mají podle mě taky nárok se ozvat.
Zavolal jsem panu Klepáčovi a domluvili jsme si schůzku. Strávili jsme spolu u mého praskajícího krbu nejeden večer a tak vznikla tahle knížka.
„A Tomáši?“ zeptal jsem se posledního večera. „Podařilo se ti to?“ Říkali jsme si už totiž křestním.
„A co, Guusi?“ zeptal se.
„Jsi šťastný, Tomáši?“
„Jsem,“ řekl.
A pak jsme si vypili hrnek horké čokolády.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Magda de Bruin Hüblová, ilustr. Nanako Ishida, Albatros, Praha, 2013, 122 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Marie,

Aneb příště Jakubovy "komentáře" raději ignorovat.

Jakub,

Týjo, takový dva elaboráty na jednu poznámku. Dobrý, holky!

Magda de Bruin,

Jakubovi (lupus): kdybychom se znali (jak by se mohlo zdát z vašeho familiérního označení), věděl byste, že "Majda" mi skutečně nikdo neříká. Byla bych proto ráda, kdybyste si to odpustil i vy. Jinak bych poznamenala, že také např. mé překlady W. F. Hermanse byly svého času v rubrice Kniha měsíce. Jsou totiž autoři (a Kuijer k nim rozhodně patří), které prostě nelze opomíjet jen proto, že jsem je přeložila já (nebo některý jiný spolupracovník iLiteratury). Proto např. i pravidlo, že v Nejlepších knihách roku redaktoři iLit. nenominují vlastní překlady (uvádějí se zvlášť), mi z kalvinistického pohledu připadal jako "papežštější než papež". Jak se ale teď ukázalo, znají moji pražští kolegové své pappenheimské lépe než já...

redakce,

Ironie není na místě. Výběru knihy měsíce se překladatelka Magda de Bruin neúčastnila, na svou "spoluúčast" na knize samotné nás naopak ještě upozorňovala. V tomto případě jsme se rozhodli nebrat v úvahu to, že překladatelka s naším projektem spolupracuje: knihu jako takovou to přece nediskvalifikuje. Knihou měsíce je dílo jako takové, pro vánoční období se nám zdálo vhodné, recenze nebyla psaná na zakázku, hodnocení recenzentky je výmluvné...

Jakub,

To je ale překvapení (ironie: není), že je knihou měsíce, právě překlad Majdy, co?