Komiksová řada Lucifer o padlém andělovi, pohrobek Sandmana, se přiblížila k polovině a snaží se dokázat, že si svoje fanoušky zaslouží. Není to přitom tak jednoduché, po minulém zcela akčním dílu musí logicky následovat nějaký oddechový čas, než se andělské pluky seskupí a zadují na polnice k poslední rozhodující bitvě. V Domech ticha, jak se nejnovější díl jmenuje, se scenárista Mike Carey ve spolupráci s několika kreslíři snaží o dvě věci – splatit Luciferův dluh vůči duši zemřelé dcery svého bratra a přivést do série Boha jako jednající postavu. Zatímco první úkol bude v zastoupení plnit družina vedlejších postav, které už povětšinou čtenáři série znají, Careyho pojetí Boha bylo prozatím pro publikum velkou neznámou.

V minulých dílech se proti němu Lucifer vehementně vymezoval a snoval plány v rozporu s Božím plánem. Aby Boha naštval, vytvořil dokonce svůj vlastní vesmír, v němž zakázal jakékoli modlářství – zkrátka a dobře snažil se svému otci dokázat, že všehomír se dá zvládnout lépe a bez oněch zásadních chyb, kvůli nimž došlo k někdejšímu nešťastnému schizmatu, během něhož bojoval anděl proti andělovi a na jehož konci byl Světlonoš svržen z nebes a stal se na celé eony knížetem pekelným.

Potud je všechno jasné, a i když se jedná o dějovou linku, kterou si povětšinou domýšlíme na pozadí konkrétních epizod Luciferova jednání, blíží se střet Velkého šéfa s Luciferem do zorného pole komiksových panelů a Carey se s ním musí nějak vyrovnat. Připravil se již v minulém díle, v němž kdesi v Pekle objevil nádrž s destilovanými myšlenkami samotného Boha (v komiksu je možné vše). Teď už jen zbývá nalézt dost odvahy a ponořit se do nich – společně s archandělem Michaelem, který je toho času také v Boží nemilosti.

Co se andělům vyjevilo, není vyjeveno čtenářům, ale vzhledem k Michaelově rozčilené reakci a pobavení Luciferově se dá předpokládat, že si Bůh myslel něco jiného, než bychom předpokládali. Mezitím se Naglfar, loď postavená z nehtů mrtvých mužů ze severských mýtů (která má vyplout až za Ragnaroku), probíjí zásvětím ve snaze splatit Luciferův dluh. Celá pasáž kupodivu patří k tomu nejnudnějšímu, co se doposud v Luciferovi objevilo. Ano, jako obvykle se jedná o koktejl ze světové mytologie, ale tentokrát se čtenář neubrání dojmu, že Carey celou kapitolu napsal, aby získal trochu času před okamžikem, kdy se zápletka posune do další úrovně.

Posádka musí svádět podivné boje v podivných dimenzích, v nichž stojí proti ještě podivnějším silám. Propracovat se do míst, kam ani Lucifer nesmí, neb jsou příliš křehká, je nadmíru zapeklitá věc – a zde to platí dvakrát, protože tyto světy leží daleko za Peklem. Pokud Careymu odpustíme jistou vykonstruovanost tohoto dílu, třeba se nám podaří znovu žasnout nad jeho kombinatorickými schopnostmi, s nimiž splétá neslučitelné prvky světových náboženství v docela organický celek.

Daleko zajímavějším tématem ale v Domech ticha zůstává osobnost Boha: na stránkách se prozatím neobjeví, jeho slova zde však zazní. Careyho koncepce přitom není nepodobná Ennisovu Bohu z komiksové řady Preacher (i když se dá předpokládat, že v Luciferovi nepůjde o tak jednoznačně prohnilou postavu). Bůh si hraje svoje hry a všichni jsou součástí jeho velkého plánu, který se musí naplnit za jakoukoli cenu. A Lucifer je zde jeho protiváhou, prvkem, kterému se může podařit záměr zmařit. Je nasnadě, že Carey se snaží předvést výklad, v němž Lucifer bude sice stejně bezohledný jako Všemohoucí, ale stále bude čtenáři sympatičtější než Stvořitel.

Lucifer je rozhodně velkolepá řada, jejíž vyvrcholení leží ještě daleko v budoucnosti, ale u níž není potřeba pochybovat, zda stojí za přečtení – a to ani v okamžiku, kdy se objeví podobně slabší místo, jako je tomu v Domech ticha. Jedná se o běh na dlouhou trať a Carey nepíše nic zcela zbytečně. Můžeme doufat, že některá ze zde popsaných událostí i přes svou zdánlivou bezvýznamnost nakonec ovlivní celý boj o právo na sebeurčení v jednom skvělém komiksovém světě.