Český policajt v Chile
Goffa, Martin: Štvanice

Český policajt v Chile

Novinka autora, který má za sebou dlouholetou praxi u policie, je netypický thriller, v němž hlavnímu hrdinovi schází nebezpečný protihráč. Napětí je postavené na naprostém utajení nelegální policejní akce.

Bývalý policista píšící pod pseudonymem Martin Goffa (nar. 1973) už od svého debutu v roce 2013 patří k nejzajímavějším českým autorům kriminálních románů. A také k nejpilnějším, protože od zmíněné prvotiny Muž s unavenýma očima publikoval dalších sedm, až na jediný titul Vánoční zpověď vesměs s policejním vyšetřovatelem Mikem Syrovým v hlavní roli. Podstatné pro jeho tvorbu jsou dva prvky: realistické vylíčení policejního vyšetřování a věrohodnost případů a pak také schopnost vcítit se do myšlení pachatelů, z nichž mnozí v jeho knihách nejsou jednoznační padouši, často naopak spíše lidé politováníhodní, kteří se dostali do zoufalé situace a v ní jednali ve zkratu. Pasáže, kdy děj sledujeme z perspektivy pachatele, bývají podstatnější (a lépe napsané) než pasáže, které líčí samotné pátrání.

V posledním románu Štvanice to však neplatí. Vlastně tu ani nejde o vyšetřování v pravém slova smyslu, policisté znají zločince poměrně brzy, ale musejí vypátrat, kde se skrývá, a zjednat spravedlnost. Onen zločinec se na stránkách knihy objeví jen zřídka a Goffa se tentokrát vůbec nepokouší vžít do jeho mysli, o to častěji se ale zabývá těžce zkoušenou psychikou hlavního hrdiny. Žánrem jde o thriller, ale chybí mu jedna podstatná složka, totiž nebezpečný protihráč. Padouch, po němž Miko pátrá, tu má roli zcela pasivní, napětí vzniká z obavy, zda nelegální policejní akce zůstane utajena před kolegy domácími i zahraničními. A samozřejmě: zda dopadne úspěšně.

Miko totiž hned v úvodu přijde o svou lásku Terezu: jednou večer jej na ulici zničehonic napadne neznámý mladík a Tereza, která se do šarvátky zaplete, skončí na chodníku s rozbitou hlavou. V nemocnici už ji nezachrání a Miko se spolu s Tereziným bratrem a otcem (také policisty, byť druhý jmenovaný už je ve výslužbě) vydávají po stopě zmizelého agresora. Miko si po čase vzpomene, že mladík byl odsouzen jako fotbalový chuligán (autor si zde trochu pohrál s příjmením a pojmenoval jej Siegl, což kromě asociace s označením sígr odkazuje také ke sparťanské fotbalové hvězdě devadesátých let, dotyčný fanoušek je ale bitkařem Slavie) za těžké napadení, přičemž jediným svědkem jeho řádění byl právě Miko. S pomocí ne zrovna legálních metod (především vyhrožováním, a to i křivým obviněním) nakonec trojice od svědků a pachatelových blízkých zjistí, že Siegl okamžitě po incidentu uprchl, shodou náhod do Chile, tedy země, s níž Česko nemá uzavřenu smlouvu o vydávání zločinců. A stojí před rozhodnutím, jak zjednat spravedlnost a zda ji mají přenechat úřadům, či zda se mají sami vydat za pomstou.

Klíčovou součástí toho všeho jsou krycí manévry. Miko stále zůstává ve službě, ale případ pochopitelně vyšetřuje někdo jiný. Když padne rozhodnutí o tom, že se vydá do ciziny, musí mít připravenu krycí historku i falešné doklady. Všechny ty přípravy se zdají být tak trochu zbytečné či přinejmenším zbytečně složité a příliš dopodrobna rozebírané. Je pravda, že lehkomyslnější autor by svého hrdinu poslal do Jižní Ameriky rychlejším tempem, ale v tom do značné míry spočívá kouzlo Goffova psaní: že se totiž stále drží při zemi, že fabuluje striktně v mezích možného a pravděpodobného, že v zájmu dějového spádu neutíká ke zkratkám a zjednodušením. Proces příprav je tak místy až únavně zdlouhavý a zahlcený drobnostmi, nicméně ani tak kniha neztrácí napětí. Zvláště když stále není jisté, zda se Siegl opravdu v Chile nachází, zda náhodou ta komplikovaná cesta není úplně zbytečná, zatímco padouch je zašitý někde v Česku, což mimochodem bývá u podobných zápletek docela časté rozuzlení. Jeden se navíc trochu bojí, jak Martin Goffa zvládne popsat exotické reálie a umístit do nich českého policistu, ale ukáže se, že právě chilské pasáže patří k těm nejlepším v knize. I proto, že po dosavadním přímočarém ději prokáže jistou spisovatelskou rafinovanost a způsob, jakým se Miko s terčem svého pronásledování vypořádá, si nechá až na poslední stránky epilogu.

Je pravda, že výchozí situace románu (hlavní hrdina přijde o někoho fatálně blízkého a jeho vrah uniká) je staré známé klišé, které s oblibou využívali už autoři devatenáctého století, podobně obehrané jsou pasáže hrdinova zoufalého opíjení se. Kupodivu zejména scény s trpícím Mikem nepůsobí nijak zvlášť chtěně, i zde je autor docela věcný a emocemi neplýtvá. Goffa píše čím dál lépe, ale stále mu v textu ještě zbývá spousta hlušiny: zbytečné, protože banální dialogy, příliš časté vysvětlování, detailní popis mnoha všedních úkonů. I když přistoupíme na to, že se snaží policejní práci vylíčit co nejpodrobněji a nejpřesněji, přesto to stále dělá příliš doslovně; což je mimochodem častý problém českých detektivkářů. Ale není to nic, co by se nedalo odstranit nebo zlepšit, stačil by dobrý a autoritativní nakladatelský redaktor, který by text důsledně proškrtal. Takoví profesionálové ovšem v českém nakladatelském prostředí scházejí – a to i u knih zásadnějších.

Když se řekne český policista v Jižní Americe, většina čtenářů si vybaví bondovskou epizodu ze seriálu Třicet případů majora Zemana, dnešním pohledem trochu kuriózní až směšnou. Štvanice naproti tomu ukazuje, že stejně jako ženou své pátrače do exotických zemí Skandinávci, nemusí se toho bát ani čeští autoři. Goffově novince sice schází více překvapení a vynalézavější zápletka (nejvíc invence jako by autor spotřeboval na historii dílčích případů epizodních postav), ale vynahrazuje to věrohodností a soustředěností. Výsledkem je román, u kterého čtenář dlouho váhá, občas má tendenci přeskakovat odstavce, ale nakonec jej závěr přesvědčí, že Goffa si svou úroveň stále drží.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Mladá fronta, Praha, 2017, 280 s.

Zařazení článku:

krimi

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%