Na stránkách iLiteratury se už čtenáři mohli blíže seznámit s dílem dvou spisovatelů píšících v rétorománštině, Arnem Camenischem a Leem Tuorem. Další představitelkou literatury v tomto svérázném jazyce, tak charakteristickém pro jihovýchodní švýcarský kanton Graubünden, je básnířka a prozaička Leta Semadeni (1944). Ta píše jak v němčině, tak v dolnoengadinském idiomu (tzv. valladeru, jedné z pěti skupin rétorománštiny) zejména lyriku, kterou sama jako bilingvní mluvčí překládá do druhého jazyka. Vydala dvojjazyčné sbírky Monolog per Anastasia / Monolog für Anastasia (2001, Monolog pro Anastázii), Poesias da chadafö / Küchengedichte (2006, Básně z kuchyně) nebo In mia vita da vuolp / In meinem Leben als Fuchs (2010, Z mého života jako liška). Tamangur (2015) je její první román a první publikace, kterou napsala výhradně v němčině. Text byl kritikou vřele přijat a autorka za něj v roce 2016 získala Švýcarskou literární cenu. Pozoruhodný, ale zasloužený úspěch pro Semadeni, která se psaní začala intenzivněji věnovat až poté, co v jedenašedesáti letech pověsila na hřebík zaměstnání středoškolské učitelky. Ačkoliv Semadeni ze svých textů předčítala už v řadě českých měst (naposledy v letošním programu Das Buch na veletrhu Svět knihy), vychází její tvorba knižně v českém překladu teprve nyní, a to díky překladateli Radovanu Charvátovi a nakladatelství Archa.

V lyricky laděných miniaturách této útlé knížky se odvíjí všedně nevšední vztah dítěte a jeho babičky. Žijí spolu v horské vesnici, která působí trochu mysteriózně, trochu ospale: „Ves je místo plné stínů hluboko mezi horami, a ještě hlouběji zarytá prská směrem k hranici řeka, široká a plná třpytu. Na kopci nedaleko kraje lesa je kostel, budova školy, několik krámů, restaurací a náves. Na návsi stojí dlouhá lavice.“ (s. 11)

Co je vlastně Tamangur? Jde o skutečně existující místo, nejvýše položený evropský prales, porostlý borovicí limbou, který se nachází právě na území Graubündenu, v S-charlu v Dolním Engadinu. Pro Rétoromány je to ale také jejich hlavní symbol, připomínající jejich schopnost uchovat si po staletí svůj jazyk a kulturu. V románu Lety Semadeni se tak nadto označuje nebe, do kterého po smrti odchází duše. Do Tamanguru odešel i dědeček, na jehož blízkost dítě smutně vzpomíná. Hlavní postavy stejně jako vesnici nechává autorka nepojmenované; údajně jí to umožnilo udržet si od nich odstup.

V příběhu se objeví řada zvláštních obyvatel vesnice. Vyprávění balancuje mezi dobře míněnou, mnohdy bolestnou upřímností a láskyplným přehlížením nedokonalostí druhých. Zážitky dostávají ten správný punc teprve tehdy, když je možné je někomu vyprávět. Nejbližší přítelkyně babičky a dítěte, zvláštní Elsa, která se nikdy nevyčerpá se svými historkami a trápeními s muži, na které zrovna natrefí, snad konečně našla štěstí s Elvisem, který se rád stylizuje do krále rokenrolu. Kominík Kazimír rád hledí sklenici na dno, malá Luzia bez výčitek krade mirabelky z farářovy zahrady a švadlena s krokodýlíma očima, kterou dítě nesnáší, krade vzpomínky těm, kdo jí je vyprávějí, aby je pak nevědomky vydávala za své: „Švadlena je jako houba, říká babička, nasává do sebe cizí životy, a když je jich plná, rozstříkne tu svou zkalenou vodičku, kde se to právě hodí.“ (s. 73)

V horské vesnici čas jako by běžel pomaleji – vyprávění je ale právě tak živé jako Tamangur po dešti. Právě v tichu, kde je slyšet sebemenší šelest a tikání hodin, sotva může uniknout jediné vyřčené slovo. Pospolitost se ve vsi realizuje ve spontánním zaskočení na odpolední kávu, ale i v krutostech dětských naschválů: odtažitou učitelku klavíru, která dítě bije přes prsty, je třeba sem tam vyprovokovat, když si při výuce lakuje nehty. Zásadní a stále se opakující motiv románu tvoří smrt malého bratříčka. Během chvilky nepozornosti jeho starší sestry, protagonistky příběhu, ho odnesla řeka. Vyprávění tak protkává mlhavě přiznávaná vina na jeho tragické smrti, kvůli které snad rodiče opustili vesnici a přenechali výchovu dcery babičce.

Dítě, které je možná na prahu dospívání, jako by se vyrovnávalo s postupným odchodem všech, kteří jej odmala obklopovali. Vypravěč se nezabývá otázkou, kam se v příběhu posunulo – vždyť dítě o posunu svého vnímání směrem do budoucna ani nepřemýšlí. Když šmíruje babičku při večerním převlékání a hosty na pokojích v Alpské růži, místním hotelu, nebo když tajně listuje v románu pro dospělé, nejde u Semadeni o nové zkušenosti, ale o přirozené ukojení zvědavosti. V epizodách Tamanguru mají situace a vztahy tady a teď ostatně větší váhu než plynoucí čas. Vyprávění jen zdánlivě vyznívá ponuře a strnule – díky jazykové brilantnosti srší fascinujícími obrazy. Svéráz odlehlé vsi, babiččinu lidovou moudrost a Elsinu bezprostřednost si čtenář zamiluje.