Jak pružně historikové reagují na společenskou objednávku a měnící se politický kontext? Jak rychle mu přizpůsobují své interpretace? To jsou hlavní otázky, na něž se zaměřuje historička Svatava Raková (nar. 1947) v knize Historikové versus minulost: Interpretace, inscenace, imaginace.

Autorka je bývalá ředitelka Historického ústavu Akademie věd České republiky, neváhá se také podílet se na popularizační činnosti oboru, viz její přednášky pro Český rozhlas Leonardo o iracionálních počátcích novověké vědy. Podílela se na vzniku asi osmnácti publikací, z jejích nejnovějších děl zmiňme monografie Víra, rasa a etnicita v koloniální Americe (Lidové noviny, 2005) a Město na hoře: Sen a svět Johna Winthropa (1630–1640) (Historický ústav, 2017). Již z těchto dvou titulů je zřejmé, že badatelka se zabývá především anglickou kolonizací v Severní Americe a raným obdobím dějin USA.

Přeznačování a vyvolávání z minulosti
V nové knize, což je výbor z autorčiných statí a recenzí, hlavně z Českého časopisu historického, se spojují oba naznačené tematické okruhy. Větší část knihy se věnuje „posunům a obratům ve výkladu a hodnocení klíčových témat koloniálních a raných národních dějin USA v poválečném období. Jednotlivé studie dokládají, jak akademická produkce odrážela transformaci americké společnosti z politicky pluralitního na multikulturní model.“ V tomto duchu autorka líčí reinterpretace objevení Ameriky roku 1492, přeznačené v novém kontextu na „encounter“ čili setkání kultur, dále posouvající se pohledy na puritány, pravici a levici nebo na černošské otroky.

Noví vykladači například u střetu amerických domorodců s Evropany – v protikladu k Tzvetanu Todorovovi a jeho vlivné knize Dobytí Ameriky: Problém druhého (Mladá fronta, 1996) – zdůrazňovali celkem racionální jednání domácích směřující v daných neradostných podmínkách k sebezáchově a využívající očekávání protivníka k zajištění vlastních zájmů, podobně nové koncepce usilovaly o rehabilitaci afroamerických otroků. Místo obrazu takřka nesvéprávných a totálně odosobněných bytostí mladší badatelé psali o existenci sebevědomých otroků, „polosvobodných“, o „otrocké buržoazii“ a o otrokářském Jihu jako hybridní společnosti mísící prvky kapitalismu, paternalismu a tradicionalismu.

Autorka dále poutavě ukazuje, jak aktuální politická situace vybraná témata vyvolává z minulosti a vytrhává je ze zapomnění. Tak aféra amerického prezidenta Billa Clintona s Monikou Lewinskou, kvůli níž mu hrozil impeachment, přitáhla pozornost k analogickým jevům z minulosti, jako byly sexuální styky Thomase Jeffersona s jeho černou otrokyní Sally nebo medializace afér rodinného a intimního života posledního francouzského krále Ludvíka Filipa (1773–1850). Na druhém z příkladů se historikové snažili dokázat, že „Monicagate“ byl jen další z mnoha dějinných případů „zneužití intimního života ke zmanipulování veřejnosti mocenskými zájmy“.

Občas ovšem Raková opouští teoreticko-interpretační metarovinu a sama vypráví „skutečné“ dějiny, například když líčí životní a profesní dráhu pozapomenutého historika Jesseho Lemische nebo raný vývoj vztahů mezi severoamerickými indiány a Angličany, kde zpočátku nechyběly ani mezirasové vztahy a manželství (viz slavná Pocahontas), ale postupem času se už Britové zaměřovali takřka výhradně na zisk půdy. Negativní roli v tom zřejmě sehrály i zkušenosti ze Starého světa: modelem pro násilnou kolonizaci Ameriky prý kupodivu bylo – znovudobývání Irska v letech 1556–1576.

Interpretační zručnost
Historička analyzuje, srovnává a posuzuje především odborné vědecké publikace, ale nebojí se do výkladu zahrnout též prameny jiného druhu. Pro posouzení (nízké) váhy a věhlasu výše zmíněného Lemische diskutuje jeho ne/zařazení do Wikipedie a v obsáhlé recenzi Dějiny jako divadlo: Přízraky a inscenace v americké reflexi zkoumá i populární filmy Hledá se Nemo, Jurský park a Spiderman, jejichž hrdinové slouží jako ukázky antipodů či doplňků tradičních hrdinů amerického kulturního kánonu. Další texty se týkají silného propojení mystiky, magie a vědy na počátku novověku a „magických počátků“ Londýnské královské společnosti, což je téma, které u nás na populárnější úrovni rozvíjel zvláště filozof Zdeněk Neubauer.

Raková jednotlivým historikům či literátům nezazlívá, že podléhají dobovým myšlenkovým proudům či sociální poptávce; nikdo nežije ve vzduchoprázdnu. Spíše se citlivě snaží o rozkrytí motivů, které je k daným postojům mohly přivést. Například u Marka Twaina si všímá, že jeho popis amerického Jihu před občanskou válkou byl dosti negativní, ovšem do onoho temného obrazu nebyl zahrnut svět starých plantážnických sídel s jejich kulturou a hodnotami. Byla příčinou nostalgie rodáka, nebo „kalkul literárního podnikatele“, ohlížejícího se na strukturu svých čtenářů, ptá se autorka v této souvislosti.

O střídání jednotlivých historických paradigmat píše autorka s odstupem, jen občas s mírným pobavením podotýká, že pro hájení daného stanoviska musel ten který vědec prokázat nemalou „interpretační obratnost“, případně stroze a přísně zhodnotí, že daná teorie či metoda byla prostě „slepou uličkou“ (což je podle Rakové případ „alternativní historie“). Oceňuje, že kupříkladu zmíněné výročí Kolumbovy plavby a kulturního setkání poskytlo též příležitost k analogickému „encounteru“ v akademickém světě, tedy k interdisciplinární výměně koncepcí, metodologií a názorů. Pluralita jednotlivých přístupů a otevřenost novým postupům je jí zřejmě milejší než teoretická zapouzdřenost a zacyklenost, pro kteréžto jevy si vypůjčuje termín z biologie a nazývá je – v tomto kontextu značně pejorativně – „partenogenezí“.

Hledání společné faktografické základny
Svatava Raková chce především upozornit na to, jak nestálé a proměnlivé je lidské poznávání světa, což se ovšem netýká jen historie či humanitních věd: v jednom svém výše zmiňovaném rozhlasovém pořadu připomněla, jak vědci jednu chvíli doporučují určitý druh stravy, a zanedlouho na základě téhož vysoce vědeckého laboratorní bádání radí konzumovat potraviny zcela odlišné. (Problém ovšem možná leží i v některých zjednodušujících novinových článcích a jejich křiklavých titulcích, které odborná zjištění a opatrná prohlášení specialistů tlumočí.) Zároveň ale autorka není absolutní relativistka.

Po publikaci Jak říkat pravdu o dějinách: Historie, věda, historie jako věda a Spojené státy americké autorek Joyce Applebyové, Lynn Huntové a Margaret Jacobové (Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002) jde tak o druhou v češtině dostupnou kvalitní knihu přibližující dějiny Spojených států v multiperspektivě různých teoretických pohledů; mezi oběma pracemi navíc najdeme jisté tematické překryvy. Zmíněnou publikaci mimochodem česká badatelka recenzovala pro časopis Dějiny a současnost a vytknula jí, že autorky ignorují katolické intelektuály hned několika staletí. Což naštěstí není případ práce Historikové versus minulost, v níž jsou pečlivě a relativně spravedlivě sledovány protestantské i katolické „zásluhy“ o vědecký pokrok.

Raková ve svém hodnocení americké knihy pozastavovala nad tím, že vyústila v obhajobu pojmů jako „pravda“ a „objektivita“, což diagnostikovala jako výraz rozpaků levicových intelektuálů nad rozpadem dosavadních poznávacích schémat na počátku devadesátých let. V současné době záplavy „alternativních faktů“ už jsme ovšem ke zmíněným pojmům a hledání společné faktografické základny, na níž by se mohlo více občanů navzájem shodnout, vstřícnější a otevřenější. Ostatně právě četba její knihy vyžaduje solidní, bezpečné a rozhodně nikoli malé znalosti americké historie.