I krátké setkání s Biankou je vždycky silný příběh se silnou zápletkou. Ne pokaždé přijde pointa, která existenci toho příběhu obhájí, ale to vůbec nevadí. Vstal jsem brzy, ošplíchl se, v zrcadle zkontroloval strniště (akorát!) a vyrazil dolů na snídani. Na zahraničních čteních snídám co nejdřív, abych si stihl udělat pár poznámek k rozepsanému románu dřív, než se zjeví některý z dobře vyspaných kolegů a bude si chtít povídat o literatuře. Ale Bianca mě toho dne předběhla: v prázdné snídaňové místnosti dopíjela už druhé cappuccino (lehké tmavé šaty, šedá sametka na krku a obří sluneční brýle dobrého střihu) a dělala si poznámky k rozepsanému románu. S ujištěním, že jsem spal mizerně a že ji nebudu rušit, poskládal jsem odvážně svou full English breakfast vedle jejího hrnku a pustil se do horkých rajčat. Mezitím jsem nadhodil pár konverzačních témat a potěšilo mě (nemůžu říct, že překvapilo!), že Bianca zabrala. Pomluvili jsme moderátory literárních čtení, kteří se všichni chtějí dozvědět, jak funguje vesmír. A taky si vyměnili zkušenosti ohledně spisovatelské práce. Bianca poeticky i pádně řekla – a na důkaz svých slov odklopila brýle a pohybem, v němž jsem zahlédl suverénní ženy několika staletí naráz, si je vrazila do napomádovaných vlasů –, že spisovatel je motor, který má na správném místě karburátor, sací ventily, válce a písty a je pořád připravený makat. To mě vzrušilo. Zavedl jsem řeč na jejího manžela, což je postpankáč, který dělá do muziky a do reklamy a taky trochu maluje – ale udělal jsem to jenom proto, abych se mohl dívat (zatímco Bianca něco mlela o dětech a manželské lásce). A viděl jsem, co jsem potřeboval: zralou sexy ženskou, která umí jazyky a nosí drahé spodní prádlo. Když chce, jde s dobou, je trendy. Když se jí zamane, odhlásí se ze všech sítí, je zajímavě zdrženlivá. Ohlíží se na dobrý vkus. A vzápětí míru dobrého vkusu překročí. Je spokojená a přísná, ale dovede se do početného pléna zkřehle zeptat: „Odkud je nejlépe vidět hvězdnou oblohu?“ Ach, seděl jsem v hotelu proti Biance Bellové a neviděl hvězdnou oblohu. Zíral jsem na boční rozparek jejích lehkých tmavých šatů, který se rozevíral v podpaží a poodkrýval s dokonalým citem vybranou černou podprsenku, která z jejích ňader (ještě pevných, už ne – Bianca je můj ročník!) utvořila napůl duchaplný, napůl bezuzdný zážitek. Představil jsem si svůj hotelový pokoj. Pak ještě jednou. Dosnídal jsem a utřel se ubrouskem. Nakonec jsem své oblíbené spisovatelce (která zrovna svižně dokončovala osmou rodinnou historku) podržel dveře do haly. Oběma rukama a pravou nohou. Byly totiž dvoukřídlé a strašně těžké.