Porota Camõesovy ceny letos své rozhodnutí zdůvodnila mimo jiné tím, že laureát „zásadně přispěl ke kulturní výchově a formování několika generací ve všech zemích, které mluví portugalsky“. Na tom však skutečně mají zásluhu především jeho písňové texty, které lze vnímat i jako autonomní poezii. A mluvit o generacích posluchačů je zcela na místě, protože Chico Buarque je stálicí brazilské hudební scény a posléze i veřejného života již od 60. let.

Příjmení Buarque de Hollanda existuje v povědomí Brazilců, ale i evropských čtenářů, akademiků či intelektuálů dokonce již od 30. let minulého století, a to díky Chicovu otci, historikovi, sociologovi a novináři Sérgiovi Buarqueovi de Hollanda, autorovi několika stěžejních esejistických prací o zdrojích a vývoji brazilské společnosti, zejména Raízes do Brasil.

Zatímco však otec proslavil rodové jméno spíš v intelektuálních kruzích, jeho syn je pro veřejnost spojil s výraznou interpretací vlastních textů převážně v rytmu bossa novy, samby a osobitého propojení folkloru s elektrickými nástroji v duchu stále hektičtějšího životního tempa brazilských městských aglomerací. S nástupem vojenského režimu se tato tzv. música popular brasileira (MPB) stala hlasem protestu a svobody. V oblasti hudební tvorby má dnes Chico Buarque de Hollanda na kontě zhruba 80 skladeb a 17 alb.

Ale už od 70. let se tento skladatel, zpěvák a textař zařadil také mezi autory divadelních her. Jeho neznámějším a nejúspěšnějším divadelním textem je brazilská muzikálová verze Žebrácké opery s názvem Ópera do malandro (Floutkovská opera) z roku 1978. Nadmíru zajímavá a předvídavá byla už ale jeho „kritická hudební komedie o dvou dějstvích“ nazvaná stejně jako jedna Chicova slavná skladba Roda viva (Kolotoč života). Inscenace z roku 1968 naznačovala rizika popularity a ukazovala moc zábavního průmyslu.

V neposlední řadě je Chico Buarque oceňovaným romanopiscem. Příbuznému tématu jako zmíněný Kolotoč života se věnuje – v mnohem složitější struktuře, ale stejně chytře a s vtipem – třetí z Buarquových románů, Budapeste z roku 2003 (Budapešť, česky vydal TORST v roce 2009). Předcházely mu Estorvo (Zádrhel, 1991), „román o úzkosti člověka žijícího v novém brazilském velkoměstě“, jak dílo charakterizovala Šárka Grauová v doslovu k románu Budapešť, a Benjamin (1995), zhuštěná rekapitulace života, v níž se téměř neznatelně prolínají různí vypravěči a stírají hranice mezi vzpomínkou na prožitek a fantazií. K tématu rekapitulace, vzpomínek a účtování s vlastním životem se autor vrací v románu Leite Derramado (Rozlité mléko, 2009). Za tento román získal svou třetí cenu Jabuti, nejvýznamnější literární ocenění v Brazílii.

Jiný charakter má poslední Buarquova próza, O irmão alemão (Německý bratr, 2014). Propojení fikce a skutečnosti, využití příběhu vlastní rodiny a titul románu, který si brazilské publikum vykládalo jako „můj nevlastní bratr v Německu“, to vše bylo svého času příčinou nedočkavých spekulací a velké zvědavosti. Místo skandálního odhalení však kniha přináší příběh o smyslu a limitech zpětného hledání pravdy a o tom, že hranice mezi fikcí a skutečností je velmi tenká a nespolehlivá i ve vlastní paměti každého z nás.

Za dobu existence Camõesovy ceny, tj. od roku 1988, je Chico Buarque dvanáctým brazilským autorem, který toto ocenění získal.