Románový debut mladé rakouské spisovatelky Raphaely Edelbauer (1990) Das flüssige Land (Tekutá země) se v loňském roce ocitl na shortlistu Rakouské knižní ceny i Německé knižní ceny. Dílo porotce v obou zemích zaujalo, přestože základní teze se nezdá nijak objevná: o tom, že se Rakušané dostatečně nevypořádali se svou rolí za druhé světové války, se v minulosti vyjádřil už nejeden z autorčiných předchůdců. Podle Raphaely Edelbauer problematika nepřestává být palčivá ani osmdesát let po válce. Vystavěla na tomto základě poměrně zábavný, napínavý, filozoficko-fantastický román se surreálnými prvky, kde pro samého kostlivce není kam šlápnout.

Za svůj úspěch kniha vděčí mimo jiné hlavní postavě a vypravěčce, přestože se v žádném případě nejedná o psychologický portrét, spíš o dobře vystižený typ moderní, vzdělané, emancipované, zdánlivě racionální, avšak přece jen nejisté a za poněkud upjatou fasádou mírně potrhlé ženy, užívající nadměrně psychofarmaka. Pětatřicetiletá teoretická fyzička Ruth Schwarz se dozvídá o tragické smrti svých rodičů, s nimiž příliš neudržovala kontakty, a jejím úkolem je zorganizovat pohřeb v jejich rodném městečku Groß-Einland. Ukazuje se, že toto záhadné místo není zakresleno v žádných mapách, jako by ani neexistovalo. Shodou náhod (anebo taky ne) se tam však Ruth nakonec dostane, postupně se začlení mezi obyvatele a nakonec se oproti původnímu plánu usadí v domě, který jejím rodičům kdysi patřil.

Každodenní život městečka v mnoha směrech připomíná devatenácté století, jeho fungování je značně tajuplné – například tu podivně běží čas, anebo je za tím jen zmatenost vypravěčky? Ale člověk si nakonec zvykne na všechno a i Ruth se s nejrůznějšími bizarnostmi naučí žít. Tou hlavní je zdejší specifické politické uspořádání: větší moc než demokraticky zvolený starosta a zastupitelé má „hraběnka“, majitelka veškerých nemovitostí. Tato samozvaná šlechtična se s pomocí Ruth usilovně snaží zabránit postupnému hroucení a propadání města, které stojí na velice pochybném podloží, anebo alespoň odvést od této nemilé skutečnosti pozornost obyvatel. Ruth se ale zároveň vydává po stopách své rodiny a zkoumá historii celého místa. Odkud se berou všechny ty kostry zakopané na zahradách mírumilovných sousedů?

Možná až příliš názorná chmurná metafora společnosti, která se ochotně nechává klamat a odmítá si připustit, že se co nevidět celá propadne do jámy, je stravitelná díky autorčinu vypravěčskému talentu, řadě zajímavých dílčích motivů a zábavnému sarkasmu. Rakouský publicista Florian Baranyi knihu vtipně označuje jako anti-anti-anti-heimat-román: autorka se podle něj vymezuje vůči spíše roztomilému a veselému obrazu Rakouska v „anti-anti-heimat“ díle například Vey Kaiser, která zase reaguje na anti-heimat literaturu, jež nenechala na Rakousku nit suchou. Raphaela Edelbauer je nicméně originální v tom, že líčí i rozpor mezi vypravěččinou touhou konfrontovat obyvatele města s jejich vytěsňovanou vinou a vynést na světlo pravdu o historii a mezi jejími stále většími „ohledy“ vůči nově nalezené komunitě a domovu.

Oproti románu Michaela Stavariče Dny ohňů, spálenišť a popela, který by se mohl čtenářům v souvislosti s motivem neprobádaného, hrozivého podzemí a tématem nezpracované minulosti v rakouské literatuře vybavit, je Tekutá země jistě přístupnější, stravitelnější, lehčí, „mainstreamovější“. Působí víc jako dobře odvedené řemeslo, ale má možná potenciál oslovit a přivést k zamyšlení nad nepříliš dávnou historií širší publikum. Ne že bychom neměli v Evropě dostatek aktuálních důvodů, proč si sahat do svědomí. Ale pokud bychom se vypořádali s temnými jámami minulého století (které se nepochybně netýkají jen Rakouska), aspoň bychom začínali s čistým stolem.