Patchworková rodina, fenomén současnosti související s novými podobami a uspořádáním mezilidských vztahů, se pomalu odráží i v současné české próze. Připomeňme například titul Zlodějka mýho táty Petry Hůlové – v něm nahlížíme život očima desetiletého kluka, který tráví polovinu času v nové rodině svého otce, odkud uniká do virtuálního světa. Dominika Prejdová (nar. 1979) v románu Z čeho je den volí vyprávěcí perspektivu (ne)vlastní matky, jež má jedno malé dítě, touží po druhém a ještě k tomu si složitě zvyká na střídavou péči o dvě starší děti z předchozího manželova vztahu.

Dovolím si malou odbočku do zahraničí. Zatímco slepovaná nebo neúplná rodina a komunikace v ní je téma u nás poměrně nové, ve Skandinávii představuje již několik desítek let výrazný proud tamní knižní produkce (například do češtiny přeložené romány Hanne Ørstavik). Ten norský literární historik Per Thomas Andersen pojmenoval už na přelomu století trefně jako „neklid v hnízdě“. Ztvárňují ho severští umělci snad všech žánrů – jeden tip za všechny: pokud jste fanoušky seriálové tvorby, doporučuji švédský seriál Bonus Family, dostupný na streamovací platformě Netflix.

Se skandinávskou literaturou toho má kniha Dominiky Prejdové Z čeho je den, jež letos získala cenu Knižního klubu, společného více než téma. Prejdová volí pro severské autory typický popisný, úsečný styl, ve kterém zaznamenává, jak naznačuje titul, každodenní činnosti až banality, z nichž se skládá rodinný život. Román nemá žádnou zápletku a plyne, jako by se skládal z jedné dlouhé věty. Vaří se tu, nakupuje, jezdí autem, uklízí, vyzvedávají se děti, večer si postavy čistí zuby, oblékají si pyžama a ráno zase vstávají; o něco hektičtější jsou dny, jak to tak bývá, na dovolené v zahraničí.

Bitevní pole rodiny
Přestože se Prejdová soustředí jen na intimní prostor rodiny a domácnosti, v první třetině knihy není lehké se v mumraji postav, mezi něž čas od času vstupují ještě prarodiče a blízcí přátelé, zorientovat. Žádné velké trauma nebo tragédie se tu nekoná, což ovšem neznamená, že život běží hladce. Konflikty jsou sice drobné, ale zato neustálé. Není dne, nebo možná spíše hodiny, aby se někdo necítil odstrčený, nepochopený, smutný nebo podvedený, dospělé členy nevyjímaje. Ti se zmítají mezi snahou vyhovět každému dítěti, nutkáním odčinit nevyřčenou vinu a touhou naplnit si alespoň některé své vlastní potřeby. Vše ještě komplikuje fakt, že hlavní hrdinka (stejně jako autorka) je Češka žijící v Polsku.

Zvolený postup vyprávění má jisté limity, postavy vnímáme zvnějšku, jako z okna vlaku, nikdo si nás úplně nepustí k tělu. Současně to je styl čtenářsky poměrně náročný, nemusí vyhovovat každému, ale má opodstatnění, protože chladná popisnost vystihuje atmosféru a problémy tohoto typu rodiny přesně. Je naopak škoda, že se ho autorka nedrží a do příběhu vkládá ještě další linii, v níž vypravěčka přemítá o svém vztahu k rodičům a dětství, což text vychyluje z jeho dráhy, stejně jako snaha dovést knihu k nějakému závěru.

Je zřejmé, že jde o příběh pro autorku osobní, přesto vystihuje, jak za dveřmi mnohdy luxusních bytů žije řada dnešních dětí a jejich rodičů. Kniha nemá ambice ptát se, co nová podoba rodiny říká o nás samotných. K těmto otázkám ale pootevírá prostor a my se po jejím přečtení můžeme zamýšlet nad tím, jak se za poslední tři desítky let změnila „česká rodina“, jak její moderní tvář ovlivňuje naši společnost jako takovou a zejména děti, které budou jednou stát v jejím čele.