Pan Degas, paní Degasová… a Edgar
Japin, Arthur: Paní Degasová

Pan Degas, paní Degasová… a Edgar

Po téměř desetileté odmlce se nizozemský spisovatel Arthur Japin vrací na český trh románem o jednom z nejznámějších impresionistů, ale hlavně o křehkosti mezilidských vztahů.

S nizozemským spisovatelem Arthurem Japinem (*1956) se čeští čtenáři mohli seznámit již v roce 2006, kdy vyšel překlad jeho románu Nádherná vada, v němž se autor zabýval první z mnoha lásek Giacoma Casanovy. O šest let později si cestu na český knižní trh našla jeho prvotina Černoch s bílým srdcem, pojednávající o osudu dvou mladých ghanských princů, ocitnuvších se roku 1837 na nizozemském královském dvoře. Od té doby však Japinovo jméno z českých nakladatelských katalogů i knihkupeckých pultů zmizelo, takže tuzemským čtenářům zatím zůstávají nedostupné mimo jiné jeho životopisné romány o slavném ruském tanečníkovi Nižinském, o skladateli Petru Iljiči Čajkovském, stejně jako novela De grote wereld (Velký svět) líčící osudy páru lidí trpasličího vzrůstu v nacistickém Německu. V románu De overgave (Odevzdání) autor zase sledoval životní peripetie mladé dívky Cynthie Ann Parkerové, která přežila útok Komančů na rodinné sídlo a posléze jejich náčelníkovi porodila několik dětí včetně nového náčelníka kmene. I z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že pohnuté lidské osudy dob minulých jsou tématem, k němuž se Japin v různých variacích vrací. Činí tak i v románu Paní Degasová, který letos uvedlo na český trh v překladu Radky Smejkalové nakladatelství Argo. Autor knihu rovněž osobně představil na letošním Světě knihy.

Jak název knihy napovídá, známou historickou osobností v Japinově čerstvě přeloženém románu je malíř Edgar Degas (1834–1917), impresionista proslulý především obrazy baletek a koňských dostihů (snad je hned na začátku vhodné upozornit milovníky Degasových děl, že na prvně jmenovaný námět v knize nedojde vůbec a na ten druhý jen okrajově, naproti tomu v ní dokáží znalci Degasova díla bez problémů identifikovat řadu děl důležitých pro děj, třebaže jejich názvy v románu nezazní). Autor Degase uvádí na scénu jako již dosti nerudného starce, který v roce 1912 musí nikoli z vlastní vůle opustit dosavadní domov v devátém pařížském obvodu. S inventarizací majetku mu pomáhá mladá žena, najatá na tento úkol někým z Degasova okolí, a ačkoliv k sobě ti dva zpočátku hledají cestu jen těžko, poodkrývá Degas před nezvanou pomocnicí stále více ze svého soukromí. V druhé chronologické rovině potkáváme naopak Degase jako mladého, byť již poměrně známého malíře. Je nucen poskytnout azyl příbuzným, uprchlíkům z konfederačního New Orleans, poté co město dobyly jednotky unionistů. Americká sestřenice Estelle ho přitahuje. Po skončení americké občanské války se příbuzní mohou v doprovodu Degasova mladšího bratra Reného vrátit domů. O několik let později, v roce 1872, se Degas odhodlá navštívit je v jejich staronovém domově. René s Estelle již založili rodinu, ale Degas poznává, že život zámořských Degasových není takový, jak se dle dopisů putujících přes oceán mohlo zdát, a znechucen a zklamán především Reného chováním se vrací zpět do Paříže. Jeho dojmy z návštěvy ještě zhorší zjištění, že Estelle od doby, kdy ji viděl naposledy, zcela oslepla. Jak tomu u podobně vystavěných románů bývá, v závěru knihy se obě dějové linie protnou.

Degase autor zpodobňuje jako plodného a talentovaného malíře, zmítaného city k Estelle (tedy paní Degasové z titulu knihy), pro běžný život snad až příliš naivního. Tato naivita se projevuje rovněž negativním vztahem k nabídkám na komerční zakázky, např. portrétům na objednávku, a vůbec k jakékoliv možnosti, že by jeho tvorba mohla mít obchodní úspěch. Jakožto syn bankéře je však Degas i tak finančně poměrně zajištěn. Ačkoliv mladší bratr René je při vstupu do dospělého života zajištěn stejně tak, přistupuje k obchodu i k životu značně lehkomyslně a Degasovi způsobí nejednu vrásku na čele. Vedle vlastních citů a nepochopení kritiky bojuje Degas i s oční vadou, která jej zároveň nutí vnímat řadu věcí jinak než jeho okolí („Asi po roce jsem si pořídil brýle s kouřovými skly… Přes tmavé sklo jsem viděl barvy vybledlejší, méně barevné, a tak jsem volil stále výraznější a jasnější odstíny: chromová, kadmiová, mořena barvířská. K velké radosti mého publika“ – s. 97).

Odlišné vnímání, cit pro barvy, odstíny světla, tvary a kompozici celku, snaha zachytit pohyb v jeho prchavé pomíjivosti i popis vzniku vybraných Degasových děl, to vše románem prostupuje, Japin však dokáže najít vhodnou rovnováhu. Milovníky dějin umění kniha jistě potěší, ale neklade překážky ani těm čtenářům, jimž je svět tvůrčího výtvarného umění vzdálený. Degas jako starý muž, nucený vystěhovat se z domova, je pak v autorově podání především neštastný člověk, jen těžko se loučící s předměty, které během života nashromáždil, a snad ještě více člověk, který si odmítá připustit, že jej tvůrčí síly téměř úplně opustily („,Uskladněné?‘ Uhodil pěstí do stolu. ,Vypadám snad, jako bych už umřel? Moje díla nejsou uskladněná, slečinko, jen čekají, až si je zase vezmu do parády… Nevím, co vám napovídali, ale všechna ta nedokončená díla si beru s sebou, sochy, každé plátno, které ještě nepovažuji za hotové, všechno‘“ – s. 15–16). I když Degas svou zranitelnost maskuje popudlivostí a nerudností, daří se Japinovi vykreslit jeho psychologii uvěřitelně a nesklouzává k parodickému obrazu, jímž takové literární postavy bývají často podávány. Zároveň dokáže do života skutečného Degase umně a hlavně uvěřitelně vplést fiktivní prvky, aniž je na první pohled jasné, kde končí skutečnost a začíná autorova fantazie.

Román nicméně nepojednává pouze o Degasově tvorbě, citové rozkolísanosti a stařeckých vrtoších. Pasáže odehrávající se v New Orleans mohou nejednoho čtenáře překvapit i výstižnými popisy napjaté demografické a ekonomické situace, v níž se ocitlo mnoho jižanských měst po prohrané válce. Tyto pasáže přitom nelze zhodnotit jen jako autorův poněkud samoúčelný příspěvek do diskuse o kolonialismu a jeho důsledcích pro moderní společnost (některé odstavce jako by popisovaly situaci v amerických chudinských čtvrtích i v dnešní době), jejich zapojení do celkového syžetu nevyznívá nijak křečovitě, naopak hladce vklouzávají do celého příběhu milostného trojúhelníku mezi Estelle, Reném a Degasem, který Japin v knize zachycuje.

Paní Degasová je sice román o malíři Edgaru Degasovi, čistě životopisných údajů ale kniha obsahuje striktně vzato velmi málo, jde vlastně jen o výsek tří krátkých období Degasova života. Mnohem více je to román o nenaplnění osudové lásky, na kterou lze ve stáří jen vzpomínat, a o bilancování prožitého života. Díky tomu a také díky jazyku sice značně lyrickému, ale přesto nepostrádajícímu spád, nikoli přehnaně archaickému ani anachronicky modernímu, na čemž má samozřejmě zásluhy překladatelka, má kniha potenciál zaujmout i čtenáře, pro něž nepředstavují dějiny výtvarného umění zrovna nejoblíbenější téma.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Radka Smejkalová, Argo, Praha, 2021, 280 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse