Cesty do českého Orientu a homosexuální subkultury
Galmiche, Xavier: Krajiny umění

Cesty do českého Orientu a homosexuální subkultury

Švýcarský umělecký kritik William Ritter se na přelomu 19. a 20. století zajímal o prostředí „orientální“ Evropy, tedy zejména o prostor Balkánu a zemí Rakouska-Uherska. Kniha Krajiny umění, kterou sestavil francouzský bohemista Xavier Galmiche, vykresluje Ritterův portrét, ale dává nám také možnost poznat, jak tento teoretik a nadšený podporovatel místních autorů reflektoval dobový kvas ve výtvarném umění, architektuře i hudbě.

Monografie zasvěcená Williamu Ritterovi vznikla ve spolupráci Západočeské galerie v Plzni a nakladatelství Books & Pipes a představuje život, práci i teoretická východiska tohoto švýcarského uměleckého kritika. Ten se jako první frankofonní autor zajímal na přelomu 19. a 20. století o prostředí „orientální“ Evropy, tedy zejména o prostor Balkánu a zemí Rakouska-Uherska. Českým čtenářům publikace přináší originální souhrnný pohled na místní uměleckou tvorbu i atmosféru fin de siècle.

Kniha se zaměřuje především na období od roku 1888 do začátku první světové války, tedy na dobu, kdy byl Ritter nejaktivnější jak v dokumentaci uměleckého dění mezi Prahou, Mnichovem a Vídní, tak v cestování po střední Evropě. Kromě toho, že systematicky mapoval významné výstavy ve velkoměstech, dokázal také právě v tomto období nacházet nové umělecké talenty a zprostředkovávat umění začínajících či neznámých autorů západní Evropě. Přestože v práci pokračoval i po začátku války, jeho vliv slábl, především kvůli postupné proměně výtvarného umění, méně a méně odpovídajícího jeho estetickým požadavkům. Už v roce 1906 český výtvarník Miloš Jiránek napsal ve sporu o Edvarda Muncha: „Ritter nechápe nové snahy, […] nové umění posuzuje podle kritérií platných před třiceti lety.“

Gay v pravém slova smyslu
První a nejrozsáhlejší ze čtyř studií obsažených v monografii se zaměřuje na Ritterův život. Xavier Galmiche popisuje Ritterovo dospívání, jeho první formující cesty do střední Evropy a čtenáři zároveň předkládá základní kulturní i historický kontext. Dokumentuje Ritterovy počáteční pokusy o autorskou románovou tvorbu, cestopisy a postupnou cestu ke kritice literární a výtvarné. Poměrně značný prostor věnuje Galmiche také „příležitosti odhalit některé specifické aspekty rozbouřené Evropy, zvláště tehdejší homosexuální subkulturu“, jak láká už předmluva. Nejen že tou se ukazuje být především popis jednotlivých Ritterových vztahů, ale především je právě tento aspekt studie značně problematický. V populárně-naučné monografii totiž působí některé Galmichovy obraty, ale i celkový způsob zpracování tématu Ritterovy homosexuality vyloženě bulvárně. Jako by snad v autorových očích nemohl text obstát sám o sobě ve své informační hodnotě, a bylo nutné ho proložit peprnými románky a bodrými poznámkami o lásce k chlapcům.

Přenese-li se v první části studie čtenář přes název kapitoly William a hoši, případně i přes strukturování Ritterova díla podle jednotlivých milenců (jako by tohoto absurdního postupu nebylo v literárním prostředí dost u Boženy Němcové), čekají ho přinejmenším zarážející formulace, jako například „Ritter počínaje vztahem s Jankem pěstoval život v páru, který jako by napodoboval heterosexuální model“. A případně také slovo gay, které se v textu objevuje pouze jednou, a to zcela zbytečně v kurzívě – stejně zvýrazněny jsou přitom ve zbytku monografie důsledně pouze názvy děl (kromě uvedené ukázky): „Ozvěny jejich mladých pařížských let však odhalují obraz gayů – v pravém slova smyslu –, vtipných a protřelých, kteří nám dnes připadají jako počátek drag-queen kultury: Ritter tak ve svých vzpomínkách na Lotiho popisuje rozhovory s posměváčkem Božidarem plné drbů a košilatých historek, celý u vytržení při pomyšlení na fotografie, na nichž nahý Loti předvádí svá tetování.“

Přestože tak Xavier Galmiche přináší v textu zásadní údaje o životě i teoretickém základu švýcarského kritika (vysvětluje například i pro kontext důležitý pojem syndromu empatie – tedy přejímání lokálních ideových a politických názorů) a podkládá text navíc očividně pečlivou rešerší, působí studie jako celek nevyváženě. V její druhé části autor zvolil metaforickou výstavbu, v níž střední Evropu dělí na části velkého domu jako prostoru pro obývání a osvojování kritikem – podloubí Balkánu, velkoměstské balkony a pokoj v Čechách a na Slovensku. Přestože rozčlenění není samoúčelné a je i přímo v textu logicky argumentované, v kombinaci se zbytečně detailními až nevhodnými popisy Ritterova soukromého života text příliš zatěžují a jasné, informativní údaje se ztrácejí na pozadí.

Výtvarné ovzduší konce století
V kontrastu ke Galmichově části monografie nabízí Markéta Theinhardtová v textu William Ritter ne/moderní kritik výtvarného umění střední Evropy velmi věcnou a systematicky zpracovanou případovou studii, která vychází převážně z Ritterových příspěvků do francouzského časopisu Gazette des beaux-arts. Popisuje postupně, o kterých umělcích a kulturních událostech Ritter referoval v letech 1894–1909. Přestože už svou deskriptivní povahou je nutně repetitivní, poskytuje reflexe vídeňských a mnichovských výstav, ale také cenný pohled západní kritiky do pozvolného vývoje umělecké scény zejména v Čechách a na Moravě. Theinhardtová zároveň na omezeném prostoru přehledně shrnuje Ritterova názorová východiska, tedy především neoidelismus a důraz na národní charakter, autentičnost prostředí a původu – to vše mu sice umožnilo ocenit lokální umělce balkánské i slovanské (vyzdvihuje například dílo rumunského malíře Grigoresca či obrazy s folklorní tematikou Jožy Uprky), zároveň ho ale tento přístup postupně zařazoval mezi více a více konzervativní stranu kritiky.

Poslední dvě kratší studie monografie dokumentují Ritterovu korespondenci. Marie-Jeanne Dumontová popisuje Ritterovo přátelství s Charlesem-Édouardem Jeannertem, tedy architektem později známým pod jménem Le Corbusier. Na základě jejich dopisů a dodatečných zdrojů ukazuje Le Corbusiera jako jeden z Ritterových pedagogických úspěchů. Ten mu nejen poradil cestu do Rumunska a Rakouska-Uherska, ale motivoval ho také k psaní cestopisů a pečlivé dokumentaci zahraničních cest, z nichž později vznikl mimo jiné Corbusierův deník Voyage d’Orient (Cesty do Orientu).

Petra Kočová se v závěrečné studii Podkarpatský Michelangelino stručně věnuje Ritterově pozdější kritice hudební – a to především na základě korespondence kritika s Leošem Janáčkem (k němuž odkazuje titulek textu) v letech 1924–1928. Ritter se jeho hudbu snažil prosadit v Paříži, napsal o něm několik textů a jako jeho vrcholné dílo ocenil Glagolskou mši, kterou měl také možnost vyslechnout naživo rok před Janáčkovou smrtí. Vzhledem k tomu, že se studie Kočové drží chronologického popisu Ritterových hudebně-kritických názorů a následné komunikace s Janáčkem, zakončuje celou studii, a tím pádem i celou monografii poněkud absurdně citací z kritikova textu In memoriam Leoš Janáček, tedy popisem vzhledu čiperného osmdesátníka s „charakterní tváří obklopenou aureolou rozčepýřených bujarých vlasů“.

Monografie pro koho?
Kromě samotných textů vydatně přispívá k vykreslení výtvarného ovzduší přelomu století vizuální doprovod. Kniha je proložena nejen četnými fotografiemi a egodokumenty z Ritterova života, ale především rozsáhlým souborem obrazů a skic autorů zmíněných v jednotlivých studiích. I čtenář, který se zcela neorientuje v tomto období, tak velmi snadno uchopí popisy i příklady nabízené v textu.

Otázkou nicméně zůstává, kdo přesně je cílovým čtenářem vydané monografie. Odborné, případně populárně-naučné vyznění tří kratších studií, které na první pohled spíše doplňují rozsáhlejší první text, totiž stojí stylisticky v rozporu právě s úvodní Galmichovou částí knihy. Pokud byly opravdu ostatní studie zařazeny právě z důvodu rozšíření monografie – což by podporoval i fakt, že Xavier Galmiche je jejím editorem a zároveň autorem už dřívějšího množství textů o Williamu Ritterovi – pak je zároveň zarážející, že knihu postavenou primárně na senzačním textu ze života homosexuála se rozhodla zaštítit Západočeské galerie.

Jediným viditelným východiskem obou problémů je pravděpodobně obrazová příloha. Její dominantní zastoupení v monografii totiž nejen vysvětluje důležitou úlohu výtvarné instituce, ale zároveň vyrovnává rozdíl mezi potenciálními cílovými čtenáři. Jestliže je totiž hlavním lákadlem reprezentativní soubor obrazů přelomu století a texty pouze poskytují kontext na pozadí – asi jako při průchodu výstavou –, jejich stylové rozdíly se rozmělní. I tak je ovšem otázka, zda je opravdu nutné vydávat v roce 2020 odbornou knihu, jejíž nemalá část považuje za nutné zaměřit se na soukromý a milostný život kritika místo na jeho tvorbu a relevantní kontext.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Xavier Galmiche (ed.): Krajiny umění. Švýcarský kritik William Ritter a střední Evropa. Přel. Jana Spoustová a kol., Books & Pipes, Brno, 2020, 240 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse