Irskému literátovi Billymu O’Callaghanovi vyšla v českém překladu druhá kniha. Ponuré kulisy irského venkova, drásaného neustávajícími dešti, hladem a samotou, které prosvítaly už v Našem Coney Islandu, zatěžkal O’Callaghan další vrstvou naléhavosti. Inspirací pro příběh Nancy Martinové, jejího syna Jera a vnučky Nellie mu byla historie vlastní rodiny. Kusé střípky rodinné paměti poslepoval za pomoci historických rešerší, sahajících až do poloviny 19. století. Výsledek díky geniálním drobnokresbám postav a dějové úspornosti, jež paradoxně zachycuje dlouhé časové úseky daleko věrněji než velké, zápletkami překypující ságy, představuje skvělou črtu irských moderních dějin psanou „zdola“.

Nancy, Jer i Nellie se v oknech, kterými nás O’Callaghan nechává nahlédnout do zásadních momentů jejich životů, všichni ocitají tváří v tvář smrti. Nancy na konci šedesátých let devatenáctého století odplouvá z hladomorem vylidněného Clear Islandu, kde přišla o všechny příbuzné, aby začala nový život v Corku. Jer oplakává svou předčasně zemřelou sestru Mamie, které pomohl do hrobu násilnický manžel. Nellie, vědoma si vlastního odcházení, vzpomíná na pohřbívání svého nejstaršího syna, který žil jen několik hodin, i na náhlé úmrtí manžela. Opakováním motivu umírání a oplakávání O’Callaghan smrt svým způsobem normalizuje, zároveň ji však nijak netrivializuje. Ptá se, jak co nejlépe využít onu dlouhou dobu, která konci života předchází.

Smrt je jedním ze zásadních témat irské moderní literatury. Různými způsoby se jí dotýkali James Joyce, Samuel Beckett, Kate O‘Brienová i Máirtín Ó Cadhain. Ve srovnání s jinými národními literaturami zaujímá tento motiv v irské literatuře zvláštní místo především v souvislosti s relativně nedávnou zkušeností s hladomorem, jaký v moderních dějinách západní Evropy nemá obdoby. Odhaduje se, že hladovění a s ním spojeným chorobám podlehlo ve druhé polovině čtyřicátých let devatenáctého století na milion Irů. Další dva miliony v následující dekádě emigrovaly. V nejméně postižených oblastech země se populace snížila o pětinu, v nejpostiženějších až o dvě třetiny.

Katastrofa se do života přeživších otiskla nejen v mentální, ale i ve fyzické rovině. Mladičká Nancy se po odchodu z Clear Islandu prohlíží v zrcadle. „Když jsem se večer myla a stála nad starým porcelánovým umyvadlem s vlažnou vodou, ztahaná po celodenní práci a se svaly tak bolavými, že i dýchání mě stálo spoustu sil, někdy jsem při pohledu na své nahé tělo ve světle lojové svíce plakala. Pod kůží se mi rýsovala žebra jako tenké březové větévky v zimě a ubohá prsa, vyčerpaná a scvrklá, ještě než mohla pořádně vypučet, mi na těle zplihle visela. Takhle žena vůbec nemá vypadat.“ Ačkoliv se sama dožije vysokého věku, ve stáří uvažuje, zda by v případě, že by věděla, jak strašné věci jí život přinese, jej z vlastní iniciativy neskončila daleko dřív.

O’Callaghanův zájem o smrt tak obdobně jako u jeho předchůdců vyrůstá z komplikované uchopitelnosti dědictví velkého hladomoru a snahy o jeho zpracování. Své předky nechává v Doživotí kopat hrob dokonce dvakrát. Poprvé, když nad ránem usíná Nancyina těhotná matka vedle čerstvě vykopaného hrobu své sestry. Její švagr usne přímo v jámě. Hladověním ztýrané tělesné schránky jim nedovolí stát ani sedět, natož pak uctít zemřelou jakýmkoliv rituálem. Podruhé přihlíží hloubení díry v zemi Nancyina vnučka Nellie asi o sto let později. K hrudi si tiskne své nepokřtěné mrtvé novorozeně a na nohou se také drží jen stěží. Pohřeb totiž probíhá po těžkém porodu v noci a v utajení. Dramatický střet s katolickým farářem, který rodinu Martinových na hřbitově přistihne a pohrozí jí veřejným zostuzením a soudním stíháním, naznačuje tragické selhání církve ve funkci prostředníka mezi životem těžce zkoušenými lidmi a Bohem, který má přinášet útěchu a milosrdenství.

Jer svou skepsi ohledně funkce Boha v životě člověka reflektuje nejpříměji: „Pochybnosti se plíží pomalu jako hniloba, až jednou přijde noc, kdy ležíš s ksichtem v hlíně nebo jako teď já v kriminále a zjistíš, že ty prosby, co ti škemravě odkapávaj ze rtů, odnáší dech kdovíkam, protože ať Bůh je, nebo není, je jasný, že neslyší, nemůže ti pomoct anebo je mu zkrátka jedno, co s tebou je.“

Účelem O’Callaghanova nejnovějšího díla však přesto není šíření nihilistického pohledu na svět. Do pevné kostry, sestávající z realistického zobrazení života nejchudších Irů, vkládá také každodennost, která je poklidná a svou jednoduchostí konejšivá. Jedním z pevných bodů v životě Martinových je tak například krb, do kterého po generace přikládají rašelinu a kolem něhož se scházejí u hrnku kakaa, naslouchají zpěvu irských písní nejstarší generace, mlčí, pláčou nebo se jen snaží zahřát a zmírnit málokdy ustupující prokřehlost. A bez známek naděje nejsou ani ty nejponuřejší události. Nancyina matka, probouzející se za svítání na hřbitově, ve svých útrobách po několika týdnech ucítí, jak se Nancy pohne. Nellie čeká na vykopání hrobu pro svého syna pod stromem „obsypaným květy jako růžovou srstí, které voní létem a září i po tmě“. Oporou jí přitom je její otec Jer, který ze všech protagonistů ujde největší kus cesty, aby vědomou změnou svého chování zlomil vzorec hrubosti a drsnosti, kterou byly v důsledku vnější nepřízně osudu zatěžkány generace Irů.

Oblouk, který O’Callaghan opíše v postavě Jera od jeho dětství v drsných podmínkách chudobince až po projevení něžnosti a soucitu s dcerou prožívající krajní utrpení, představuje pokus o vyrovnání se nejen s hladomorem, ale všemi pohromami, které Irům od pradávna přinášely nehostinná krajina a velké dějiny. Jer se nevymlouvá ani na jedno. Místo toho dělá všechno pro to, aby jeho vlastní „doživotí“ bylo to poslední z dlouhé řady doživotí, která si museli odkroutit jeho předci, aby měli jejich potomci naději na život „na svobodě“.

O’Callaghan se v Doživotí projevil jako vynikající miniaturista. Příběhy Nancy, Jera i Nellie by s přehledem obstály jako samostatné povídky. Žádný z nich by však sám o sobě nemohl přinést katarzi, která vyplývá až z jejich spojení. Byly by to pouze o řemeslně brilantní, ale hodnotově omezené obrazy z obzvláště ponurých kapitol irských dějin. Provázáním každého z nich se zbylými dvěma však jako by nás O’Callaghan ujišťoval, že žádná oběť není bez významu a že z bludných kruhů se člověk dostane jen díky vlastní vůli. Způsob, jakým tuto hlubokou myšlenku, která by však lehce mohla sklouznout ke klišé, hlásá do světa, je subtilní a konejšivý. A to není málo.