Podivný příběh o jednom lovecraftovsky vychýleném pondělí
Llewellyn, Livia: Ta, co jde první

Podivný příběh o jednom lovecraftovsky vychýleném pondělí

Renesance malých žánrových nakladatelství pokračuje spolu s vzrůstajícím zájmem o nejrůznější alternativní podoby fantastiky, především hororu. Román Livie Llewellyn navíc dokonale vyjadřuje zhnusení nad ubíjející prací v korporátu.

Ministerstvo porodnictví oficiálně ukončuje Epochu I. Na e-mailové adresy jednotlivých správců a manažerů přicházejí konkrétní instrukce, jak zpracovat náležité příspěvky energie a biomasy všech obyvatel Becherské čtvrti. Epoše II nesmí nic stát v cestě. Avšak lidé z nakladatelství LBA ve čtyřicátém patře budovy M37 by mohli dělat problémy. Z podstaty své práce jsou částečně neovlivnitelní běžnými prostředky, magickými ani jinými. Je mezi nimi dokonce jedna naprosto magicky nevodivá, navíc mentálně labilní žena. Kdo ví, jak bude její biomasa v kotevně reagovat? Nebude lepší ji prostě zabít a vyhodit z okna? Každopádně Alex čeká hodně ošklivý pracovní den. Co ostatně čekat ve světě, do něhož se lovecraftovská monstra už dávno prolomila, klimatizace zde běží na shoggotí pohon (ale stejně vypadává) a řeka občas vyvrhne mršiny nepopsatelných leviatanů?

Nakladatelství Medusa překladatele Romana Tilcera přichází s druhým titulem. Stejně jako v případě loni vydané Trávy od Anyi Martin jde o titul, který by mohl po žánrové stránce spadat do hororu, ale takové řazení by bylo příliš omezující. Nejlepší tak nakonec je slůvko „weird“, kterým se označovala především pulpová fantastika v třicátých letech minulého století, kdy ještě žánrové škatulky nebyly přesně definovány a autoři (i autorky) plynule střídali horory, science fiction, protofantasy (především v podobě, z níž posléze vzešla hrdinská fantasy, případně příběhy meče a magie) a „snové“ texty. Dnes je ovšem weird v dobrém poznamenaný evolucí kyberpunkového a následně new weirdovského hnutí. Jeho současná podoba, často vycházející v nezávislých nakladatelstvích, tak staví na promyšleném stylu a žánrových fúzích, ale zároveň se nebojí být provokativní v tématech i radikalitě násilných nebo sexuálních scén a nebrání se začlenění sociální kritiky či osobních traumat.

Právě osobní trauma ostatně pohání novelu Ta, co jde první. Livia Llewellyn se v ní vypsala z pocitu bezmoci a vzteku nastřádaných za několik let ve dvou nakladatelstvích, kdy se cítila uvězněná na věky v pozici, kterou nenávidí, ale kterou nedokáže opustit, protože by prostě dost možná v dravém prostředí New Jersey a Manhattanu neměla ani na jídlo. To je důvod, proč se s její hrdinkou poprvé setkáváme během jedné obzvláště dusivé a lepkavé noci. Alex se probudí do příšerného horka; v bytě, který je sice její, ale jeho obývání je omezeno všemi ostatními nájemníky (Alex například v noci raději nesplachuje toaletu, aby nevzbudila hned několik pater pod sebou). V bytě, v němž se tenčí zásoby alkoholu, který jediný umožňuje Alex jakžtakž fungovat – a na který bude mít až po výplatě, která snad dorazí v pátek…

Už v této scéně se objevuje řada znepokojivých prvků, zmíněných ovšem jen tak mimoděk, jako by nezáleželo na tom, že spolu s Alex žije v bytě dost možná poltergeist, že vyklonit se z oken ve špatný čas může vést k mutacím či velmi násilné a extrémně krvavé smrti. A když se dočteme, že Alex po otravných zkušenostech se zaběhlou myší důsledně dbá na zavřené dveře, aby do jejího bytu neproniklo něco dalšího, je nám najednou jasné, že to „něco další“ opravdu nemusí být myš, ale doslova cokoliv včetně nepopsatelných zrůdností z R’lyehu.

V podobném stylu pak Llewellyn pokračuje v popisu posledního Alexina dne v práci – posledního prostě proto, že žádné další dny ani Alex samotná nadále nejsou v plánu. Nikoho přitom jistě nepřekvapí, že tím dnem je pondělí. Takže nás čeká cesta do práce, fronta na kafe, cesta tramvajemi, ve kterých není ani k hnutí, ani k přežití, a nakonec zlatý hřeb: představa dne stráveného na recepci s kolegy, kterým by raději vyřízla srdce a stáhla kůži z obličeje (přičemž v tu dobu už víme, že občas přesně tohle Alex dělá).

Ta, co jde první je prostě a jednoduše nejsilnější ve scénách, kde popisuje každodenní všednost ubíjejícího zaměstnání bez perspektivy. Práce, která neslouží k životu, ale jen k přežívání. Veškeré motivy a obraty lovecraftovského hororu (například otec jedné stážistky je „velká ryba“ v Jižním oceánu – což může být vyjádření obdivu k jeho sociálnímu postavení nebo naprosto konkrétní pojmenování skutečnosti aneb „I’a’Dagon“, jak by řekli v Innsmouthu) tu slouží spíše jako rekvizity a pozadí. Prvky, které dávají příběhu mile bizarní zabarvení a nakonec i vrcholně uspokojivou krvavou katarzi, během které Alex získá překvapivého spojence (ten je ovšem zcela jistě synem nikoliv nějaké „velké ryby“, ale čistého korporátu, když pronáší věci jako: „Nesnaž se je vyvést ven nebo s nimi zapříst dlouhý rozhovor, prostě je zabij a pak pro mě dojdi. Musím stihnout deadline v osmnáct nula nula“).

Ty nejděsivější pasáže tady vycházejí vždy z všednosti a ironických šlehů na adresu práce v nakladatelství (které mimochodem žádné knihy nevydává, ačkoliv tam nějací ňoumové neustále posílají rukopisy) – avšak hodily by se na libovolnou větší společnost. A také z upřímného přesvědčení, že pokud by lidstvo narazilo na důkazy o existenci Prastarých, nesnažilo by se je udržet mimo naši realitu, ale naopak by aktivně pracovalo na jejich probuzení. Protože bychom prostě neodolali té možnosti a nějaké to Ministerstvo porodnictví by pak nejedno velkoměsto svrhlo do hlubin země, do propasti mokré od abysálních a hadálních vod nepoznaných oceánů.

Ta, co jde první je kniha, kterou sice přečtete během delší cesty do práce (ideálně v pondělí před ubíjející poradou), ale bude rezonovat v každém zaměstnanci v podřízené pozici nepříjemně dlouho.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Roman Tilcer, Medusa, Loštice, 2022, 164 s.

Zařazení článku:

fantasy

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse