Dospívající dívky v Japonsku třicátých let už od svých dvanácti pracují na plný úvazek. Jako hospodyně slouží přitom tak oddaně, že každý rozkaz a přání plní s největší pečlivostí, aniž by je napadalo si práci jakkoli ulehčit. Japonsko v éře silného nacionalismu, chystající se na válku, ale i na olympiádu, která se nikdy neuskutečnila, působí v očích mladé služebné Taki, protagonistky románu Malý dům (česky 2022, japonsky Čiisai ouči 2010), bohatě, poklidně a naprosto idylicky.

Japonská spisovatelka Kjóko Nakadžima (nar. 1964) za své dílo obdržela prestižní cenu Naoki a kniha se již dočkala i filmového zpracování. Vedle skvěle odvyprávěného příběhu nabízí Malý dům i čtivý historický vhled do období předcházející druhé světové válce. Perspektiva služebné navíc autorce umožňuje zabývat se specifickými detaily, které nejenom přispívají k větší autenticitě, ale postupně je s jejich pomocí budována i zápletka.

Vypravěčka, devadesátiletá Taki, žije v současnosti sama na venkově a vzpomíná na mládí a službu u rodiny Hiraiů v třicátých a čtyřicátých letech. „Ráno vstát dřív než ostatní v domě, ulehnout nejpozději,“ instruuje mladičkou Taki teta, když ji doprovází vlakem z dalekého venkova do Tokia, kde ji čeká více než desetiletá služba. Služebná ale nesmí dělat jen to, co se jí nařídí, sama musí bystře myslet, nepovídat si s prodavači déle, než je potřeba, neupřednostňovat činnosti, které ji baví, na úkor těch ostatních, neplést si péči o děti s hraním. Taki je dvanáct, rodina ji neuživí a v ekonomicky vzkvétajícím Tokiu bohaté rodiny hledají služebné na pomoc ženám v domácnosti.

Nenarušit posloupnost

Rodinu Hiraiů, jíž se věnuje většina Takiina vyprávění, tvoří mladá paní Tokiko, její malý syn Kjóiči z prvního manželství a starší choť, pracující jako manažer ve firmě vyrábějící cínové hračky. Vypravěčka popisuje Tokiko jako krásnou ženu, která o sebe v každičkém detailu pečuje, nosí vzorovaná kimona, a když začne válka, barevné vzory vymění za umírněné, aby nepřitahovala pozornost. Stejně jako její manžel zastává řídící pozici, na rozdíl od něj však tu neplacenou v domácnosti, pečuje o synka a šéfuje služebné.

„Služebná se musí řídit pokyny své paní. Pán dá příkazy paní a služebná jedná teprve podle jejích pokynů. Jinak se naruší posloupnost. Kupříkladu v domě pana Konaky, kde pan profesor dával služebným příkazy a utrácel peníze pro domácnost, jak se mu zachtělo, paní ztratila své postavení a dostala se do nesnází. Služebné se na ni dívaly svrchu a neposlouchaly ji.“

Podle státních instrukcí

Dobová japonská společnost podléhá jasné hierarchii, proti které nikdo neprotestuje, a všichni ochotně plní dané role. Stejně poslušně lidé přistupují i k nacionalistickým náladám, které v polovině třicátých let začínají v Japonsku sílit. Politický kontext čínsko-japonské války a nástupu fašismu však čtenář získává omezeně z pohledu Taki, která absolvovala pouze několik tříd základní školy.

Národovecká provolání začínají znít z úst pana Hiraie v době, kdy je zveřejněno rozhodnutí o konání letních olympijských her v Tokiu v roce 1940. Jejich pořádání se však Japonsko v roce 1938 vzdá, zřejmě kvůli ekonomickému vytížení způsobenému válkou s Čínou.

Zatímco v roce 1940 v Evropě zuří druhá světová válka, Japonci oslavují výročí založení Japonské říše před dvěma tisíci šesti sty lety. Součástí každodenních životů začíná být i Den vlastenecké služby, kdy jdou služebné na vlastenecký film. Taki malému Kjóičimu do školy chystá krabičku rýže, do jejíhož středu umístí podle státních instrukcí nakládanou švestku. Svačina tak představuje japonskou vlajku.

Stát a národ začínají pronikat do každičkého aspektu životů postav. „Snad víte, že Asociace pro císařský nápomocný směrnice zanedlouho vyhlásí standard nápomocný krásy. Mladý lidi dneska obdivujou štíhlý bledý křehotinky, ale to neodpovídá národnímu záměru,“ říká na začátku války ředitel pana Hiraie, který byl dříve velkým fanouškem Ameriky. Ředitel firmy na cínové hračky postupně propagandě podléhá a pomalu mění strategii výroby podle potřeb války. Nejinak to cítí i malý Kjóiči, který v den útoku na Pearl Harbor křičí na matku: „Amerika je tak mizerná! Japonsko jim to pořád a pořád trpělo, už je toho moc! Ty ani tohle nevíš? Proto já ženský nesnáším!“

Různé podoby lásky

Román Malý dům ale nelze redukovat jen na historický kontext. Důležitou roli v příběhu hrají milostné vztahy, zejména manželství pana Hiraie a Tokiko, které je přes věkový rozdíl alespoň zpočátku harmonické. Hirai se ale zdá být typem muže, který nemá valný zájem navazovat se ženami milostné vztahy. I proto je rád, že Tokiko už má syna z předešlého svazku, a není tedy potřeba plodit další děti.

Přestože je Tokiko vdaná, krátce udržuje poměr se zaměstnancem manželovy firmy. Kromě toho je však do Tokiko zamilovaná i samotná Taki, byť své city nikdy neprojeví. O lesbické lásce se v knize explicitně nemluví, až na krátkou zmínku o románu japonské spisovatelky Nobuko Jošiji, slavné pro její příběhy o lásce dvou žen. Láska k Tokiko je popsaná jen skrze množství detailů o její kráse a vzhledu. Přestože vypravěččino vnímání vztahů je dobově konformní, většina postav se těmto striktním představám chtě nechtě vzpírá. Vedle chladného vztahu manželů Hiraiových a Takiiných citech k ženě je to i fakt, že se Taki nakonec nikdy neprovdá, i když dostane několik nabídek a všichni to od ní očekávají.

Proměny Japonska očima obyčejné ženy

Už zestárlá Taki má svého čtenáře – mladého prasynovce Takešiho, vnuka sestry, který do jejího zápisníku nahlíží se skepsí realisty a prizmatem pozdějších událostí. Kritizuje Taki za až dětskou naivitu a idealizaci předválečných, válečných i poválečných let, konkrétně americké okupace a proměny japonské společnosti v druhé polovině dvacátého století. 

Tomuto pohledu na minulost odpovídá i velmi jednoduchý, místy až úsměvně naivní jazyk. Autorka příběh nahlíží perspektivou nespolehlivé vypravěčky, jež má specifickou povahu, nízké vzdělání i společenské postavení, současně na události vzpomíná s časovým odstupem. Tento úhel umožňuje lépe ukázat nepochopitelnost tehdejšího smýšlení pro dnešního člověka.

Každodenní starosti nabírají postupně oproti dobovému kontextu větší a větší váhu. Taki namísto budování říše přemýšlí hlavně o tom, jak udržet domácnost v běhu, aniž by některý z jejích členů pocítil zásadní nedostatek, a to i přesto, že docházejí potraviny a zboží je k dostání jen na příděl. Malý dům není příběh o hrdinství ve válce, nýbrž o odolnosti a houževnatosti, které jsou ve válečných dobách doménou žen.

Kjóko Nakadžima se v románu nepouští do dramatických střetů týkajících se politiky, ideologie, filozofie, genderu nebo sexuality. Zmíněná témata nechává v rovině náznaků a nedotahuje je do konce. Čtenář může mít pocit, že autorka vlastně někdy neví, o čem chce psát. Nevytváří totiž drama, naopak poklidným tempem popisuje domácí práce. Malý dům tak zprostředkovává meditativní pohled služebné na druhou světovou válku v Tichomoří, který nepobouří, spíš ukolébá, někdy až do přílišné konformity.