Ačkoliv je Františku Šmehlíkovi teprve 26 let a podle životopisu se jako junior věnoval především judu, už má za sebou tři vydané knihy. Nejprve v roce 2015 (tedy jako dvacetiletý) publikoval soubor hororových povídek Temné znamení (pod nakladatelskou značkou X-Media servis, což je ale především tiskárna ve Šmehlíkově rodné Ostravě), v roce 2021 pak vyšla jeho první detektivka Slyšet jeleny zpívat; to už bylo v renomovaném pražském nakladatelství Argo. Totéž nakladatelství mu vydalo i druhý román, který navíc loni na podzim přihlásilo do Velkého knižního čtvrtku. A je to román dosti ambiciózní, nejen značným rozsahem – 520 stran je na domácí detektivku vskutku nezvykle mnoho.

Začíná to už inspiracemi ze skutečných současných kauz: vražda mladého investigativního novináře a jeho přítelkyně je zjevně inspirována vraždou Jána Kuciaka, policejní razie na úřadu vlády, vedená olomouckým státním zastupitelstvím, zase kauzami kabinetu Petra Nečase, kterého také poznáváme v postavě submisivního premiéra, sváděného proradnou šéfkou jeho kanceláře. V postavě podnikatelského intrikána s politickými ambicemi zase tušíme inspiraci Andrejem Babišem. Nic proti tomu, i klasici detektivního žánru (Agatha Christie stejně jako Raymond Chandler) využívali pro zápletky svých románů skutečné případy. Jen je třeba podotknout, že zatímco vražda novináře Matěje a jeho přítelkyně Lenky se ubírá úplně jiným směrem než ta skutečná na Slovensku, u politického případu jsou analogie se skutečností až příliš nápadné, a i když tato linka děj zprvu zajímavě ozvláštňuje a zatraktivňuje, ve výsledku se ukáže jako dosti hluchá a v podstatě zbytečná. Hlavní případ, jehož se vlastně vůbec netýká (jen se tu bez dalších důsledků mihne jedno zkratkovité osobní spojení), by se bez ní snadno obešel, a ani by nepřišel o politický motiv.

Protože podezřelý je především vlivný známý ministra vnitra, mafiánský podnikatel Horký, jehož kosovský zabiják se tou dobou pohyboval nedaleko. A mladý novinář publikoval články právě o kontaktech mafiána Horkého s ministrem. Jenže zatímco Matěj byl zabit přesnou střelou, Lenčina smrt má úplně jiný charakter: je pečlivě až rituálně naaranžovaná a velmi brutální – vrah ji zabil nožem. Policisté z olomoucké kriminálky, pod kterou spadá vesnice poblíž Šumperka, kde se vraždy staly, rychle poznají rukopis nikdy nedopadeného pachatele tří vražd, jemuž tehdy pro způsob provedení začali říkat Porodník.

Což je zase inspirace zahraničními thrillery s psychopatickými sériovými vrahy, kteří nevraždí kvůli osobnímu prospěchu či z náhlého emočního rozrušení, jako tomu bývá v klasických detektivkách, ale proto, že je vraždění baví nebo nějak uspokojuje samo o sobě. V českých detektivkách se tento typ vrahů příliš nevyskytuje, domácí autoři se v tomto směru dosud drželi trochu při zdi. Ale když už vraždící psychopati doputovali z Ameriky, kde existuje opět mnoho skutečných příkladů, na sever Evropy (kde už je jejich výskyt mnohem méně pravděpodobný, ale přesto s tím Lars Kepler či Jo Nesbø slaví globální úspěch), proč by se nemohli – alespoň na papíře – objevit i v české kotlině.

Ostatně i hlavní hrdinka románu, policejní vyšetřovatelka Laura Ara (zvláštní jméno má po otci cizinci) se nápadně podobá výrazné hrdince švédsko-dánského televizního seriálu Most Saze Norénové: autistické prvky u ní sice nejsou tak nápadné, ale jsou zcela zřejmé a Šmehlík s nimi s chutí i vtipem pracuje; a seriál sám jednou letmo zmíní. A zapletení tajných složek do jinak kriminálního případu použil už Stieg Larsson, který „nordic noiru“ otevřel dveře do světa.

Šelma je tedy poskládána z různých inspirací, v mnohém poučená až odvozená. Ale to samo o sobě nevadí, Šmehík jen dělá totéž co mnoho autorů před ním a dělá to dosti zručně. Zvládá různé perspektivy, zpočátku čtenáře až zahlcuje stále dalšími a dalšími postavami, z jejichž pohledu sledujeme dění. Posléze se trochu zklidní a více zaměří na svou majorku, která z domovské Olomouce cestuje nejen do Šumperka a okolí, ale také do Prahy a do chorvatského Záhřebu. Laura Ara nepůsobí jako žádný génius, jejími určujícími vlastnostmi jsou věcnost, důslednost, absence (či dovedné skrývání) emocí a plná koncentrace na případ. Tím trochu vyniká mezi kolegy a nadřízenými, protože většina z nich se vedle případu ještě zabývá i dalšími věcmi, kariérními i osobními.

Jistě, najdeme tu trhliny v zápletce, nepravděpodobnosti a přemíru vazeb na jednu odlehlou vesnici. Vrahova psychopatologie je dosti divoká a nepřesvědčivě doložená traumatickými zážitky z dětství, vyprávěnými v samostatných kapitolách, také jeho drzost spáchat další vraždu v době, kdy je na Šumpersku zvýšená koncentrace policistů a i místní jsou ostražitější, nevyhlíží zrovna logicky. Že by si česká rozvědka důkladněji neprověřila minulost nově přijímaného agenta, se zdá také nepravděpodobné, i když šlo o divoká devadesátá léta. Nicméně to všechno jsou prvky nadsazené ve stejné míře, jakou používají Šmehlíkovy americké i severské vzory, aby tak zvýšily tajuplnost, dramatičnost a hrozivost děje.

A bývalý ostravský judista se jim dokáže zcela vyrovnat. Jeho román ohromí rozsáhlým záběrem, obdivuhodně komplexním obrazem souvislostí a důsledků (patrně) politicky motivované vraždy i jejího ostře sledovaného vyšetřování, byť postupně začíná převládat pocit, že toho do jedné knihy autor vměstnal zbytečně mnoho. Každopádně je jasné, že mezi českými autory detektivek se objevilo výrazné jméno, jehož další tvorbu se vyplatí sledovat.