I když se po pádu železné opony rozmohl hlad po západních autorech fantastiky, ne všichni se ke čtenářům dostali. Dlouhodobě se tyto dluhy snaží splatit především nakladatelství Argo (z poslední doby vydáním např. Richarda Mathesona, Jamese Tiptree Jr. nebo Octavie Butlerové), Laser (edice Mistrovská díla SF) a v posledních letech také Fobos z koncernu Dobrovský. Právě pod jeho značkou nyní vychází Invaze zlodějů těl od Jacka Finneyho, hororová science fiction klasika, na jejíž tištěnou podobu si tuzemští čtenáři museli počkat dlouhých 68 let.

Název a zápletka přitom nebudou neznámé filmovým fanouškům. První adaptace následovala pouhý rok po vydání knihy v roce 1956, větší pozornost však vzbudil až snímek z roku 1978 s ikonickým Donaldem Sutherlandem a Jeffem Goldblumem. Další zpracování přišla v roce 1993 a 2007, kdy se ve snímku Invaze objevila v ústřední roli Nicole Kidman. Zejména novější kinematografické zářezy se nicméně silně vzdalují od myšlenky i děje originální knihy a řada scén či mechanik, které se v nich objevují, vznikly až tvůrčí prací scenáristů.

Zloději z vesmíru

Kniha zavádí čtenáře do malého a zdánlivě idylického kalifornského městečka Mill Valley, kde se očividně začíná dít cosi nekalého. Za vypravěčem, lékařem Milesem Bennellem, přichází jednoho dne známá s odvážným tvrzením, že její strýc není ve skutečnosti tím, kým se být zdá. Vypadá totožně, má stejné vzpomínky a hovoří identicky, jenže v jádru to není on. Miles je zpočátku skeptický a sám se jde ujistit, že se jedná jen o výplod její fantazie. Jenže případy podobných stížností se rychle začnou množit a lékař pojímá podezření, že s jindy poklidným Mill Valley není něco v pořádku. Když ho k sobě pak zavolá kamarád, který nalezl ve sklepě podivné tělo, události začnou nabírat rychlý spád. Hrdinové objevují obří rostlinné lusky a postupně zjišťují, že invaze dvojníků, jíž nyní čelí, má původ až v dalekých hlubinách vesmíru. Čeká je tak boj o holý život s tajemným nepřítelem, který tiše prorůstá jejich komunitou a jehož možná nebude možné porazit.

Invaze zlodějů těl stojí na tématu neznámého nelidského nebezpečí, ve svých časech populárním, a pracuje s ním v jádru velmi očekávaným způsobem. Mnoho prvků dnes působí jako klišé, což je částečně důsledkem toho, že kniha tento typ příběhů pomáhala sama konstruovat. První třetina se tak nese ve znepokojivých náznacích, poměrně rychle se ale vyloží karty na stůl a děj přejde do akční roviny, v níž se malá skupinka obyvatel města pokouší o útěk a rozklíčování celého problému. Dojde na zběsilý úprk, konzultaci s odborníkem, několik zvratů i velké finále, které se díky své dobovosti naštěstí neutopí v létajících kulkách a krvi a je naopak příjemně civilní, byť možná až příliš podehrané.

Třebaže vše výše popsané působí fádním dojmem a na první pohled jde o klasický pulp, Jack Finney (vlastním jménem Walter Bradden Finney) ho zpracovává způsobem, který dokáže být pro dnešního čtenáře atraktivní – svou zásluhu na tom má samozřejmě i aktuální překlad Martina Světlíka. Kniha je napsaná čtivě, napětí zručně vystavené, avšak asi nejzajímavější bude pro čtenáře pohled na to, jak její témata zestárla. 

Poválečná idyla i panika

Motivy vesmírné invaze se ve sci-fi vyskytují už od dob Wellsovy Války světů, která vyšla v roce 1898, a v žánrové literatuře se cyklicky vracejí. Právě v poválečných 50. letech vyšla řada klasik, které tento žánr ukuly – Heinleinovi Vládci loutek (1951) a Hvězdná pěchota (1959), Wyndhamův Den trifidů (1951) nebo Clarkeův Konec dětství (1953); a do této doby patří i Finneyho Invaze zlodějů těl. Třebaže klasika, Finney v tomto srovnání tahá spíše za kratší konec provazu a oproti svým současníkům pokulhává v promyšlenosti a vědeckém vysvětlení celého problému, za což byl kritizován už v době prvního vydání. Pochybně dnes vyznívá i setkání s profesorem Budlongem, jenž současnou optikou působí jako klasický konspirátor a proti jehož fantasknímu vysvětlení hlavní hrdinové nic nenamítají.

Ústřední hrdina doktor Bennell kráčí ve šlépějích prototypu své doby, romantizovaných mužů akce, kteří jsou okolnostmi přinuceni řešit problémy. Zpočátku váhá a snaží se opírat o rozum a logiku, pod tlakem událostí ale jedná emotivněji, dravěji a místy až iracionálně, zejména když hrozí nebezpečí ženě, již miluje. Je však příjemné, že i přes určitou tradičnost nemá čtenář pocit, že by Bennellův vztah k ženám vyzníval problematicky, na rozdíl třeba od Dickova Deckarda nebo Bradburyho Montaga. Bennell je sympatický chlapík odvedle a svou obyčejností nejvíce připomene Billa Masena z Wyndhamova Dne trifidů. Stejně tak solidně odolá zubu času i postava Becky, která není omezena na roli pouhého objektu plochého milostného zájmu, ale projeví se jako bystrá a místy vynalézavá parťačka hlavního hrdiny. Jejich vztah se sice nevyhne šroubované melodramatičnosti, ta se však naštěstí na stránkách neudrží dlouho, a čtenáři tak nezůstane pachuť sentimentality.

Z knihy velmi silně dýchá atmosféra 50. let, zejména v první třetině poválečný optimismus, maloměstská idyla a víra v instituce, které následně tvoří silný kontrast s postupně sílící paranoiou. A právě v ní tkví asi nejzajímavější, byť zřejmě nezamýšlené téma, vinoucí se celým dílem. Finney zručně zaznamenal náladu americké společnosti, poznamenanou nejen druhou světovou válkou, ale především mccarthismem v období druhé rudé paniky. Stihomam, nedůvěra a strach z vlastních sousedů jsou tu dohnané do extrému, stejně jako absolutní odlidštění těch, kdo byli „vyměněni“. Invaze zlodějů těl je velmi jasná alegorie šíření komunismu, což je rys, který ještě zdůraznila první filmová adaptace; a je zajímavé, jak aktuální některé z těchto motivů zůstávají i po takřka sedmdesáti letech od prvního vydání.

Lidé toužící po jednoduchém brakovém příběhu zde najdou při doslovném čtení oddechovku o střetu dobra a zla, o boji lidí s vesmírným šmejdstvem. Zatímco milovníky klasické science fiction čeká nostalgické zpestření s podnětným vhledem do mentality dobové společnosti. Finneyho klasika tedy rozhodně stojí za pozornost i dnes.