Leckdo by mohl tuto knihu zařadit do žánru „cozy fantasy“. To jsou fantasy příběhy vedené v poklidném tónu, zaměřené na přátelství, harmonii a hygge. Jestli vás ale toto zařazení vede k tomu, že recenzi odkládáte a knihu nevyhledáte, byla by to chyba. V knize téměř neteče krev, není to žádná Hra o trůny a mapkou je sice vybavená, ale v podstatě ji ke čtení vůbec nepotřebujete. Přesto vám zaručuji, že vás Palác šupinatých koček odmění silným zážitkem, netrpíte-li zrovna poruchou soustředění. Četba určitý klid vyžaduje, ale i dává.

Od samého počátku vás přitáhne jazyk, styl a jména (odkazující snad k sumerštině): Cerežvalán, cinšára, cupiti, Sevešana, Arbasír, Lapsůnamat. Je to kniha, která vás bude konejšit vybraným jazykem, jenž vás bude houpat jako loďku na vlnách za mírného vánku. Mluvím o slovech jako chvátat, tříbení pravdy, prolenošit, vdavky, stejnosnubný, zjemnělá, kořeněný, badyán, chacháty, táflování, přávidět, nemalý, matička, Stulíková zahrada… Obyčejně nejsem příznivcem takzvaného ženského psaní; ambientního děje, ponorů do vnitřního světa postav, vztahových propletenců, však víte, co mám na mysli. Když přesto říkám, že jsem byl z Paláce šupinatých koček okamžitě unesený, snad to tím víc značí mimořádnost této knihy.

Píšu o útulnosti, a příběh přitom začíná vraždou. A ne jen tak ledajakou, vraždou cinšára, tedy vladaře Puklého paláce o velikosti města, vládce stovek či tisíců lidí palác obývajících. Hlavní hrdinka, devatenáctiletá Bekh, se o vraždě dozví tak, že si pro ni přijde palácová stráž a odvede ji do cely. Jako přímá dědička trůnu je totiž hlavní podezřelou – a na věci nic nemění, že ji ještě jako dítě cinšár spolu s její matkou zavrhl, že vyrůstala v ústraní, téměř v izolaci. Tříbiči pravdy naštěstí Bekh od podezření osvobodí, leč vrah zůstává neznámý téměř do konce příběhu. Nesebevědomá, ale bystrá dívka se najednou musí ujmout péče o celý tento uzavřený svět (nikdo totiž neví, co je mimo palác, a ti, kdo vyšli ven, se již nikdy nevrátili). Vpravuje se do dvorského života, seznamuje se s milióny zvyků, obřadů a povinností a navazuje možná až příliš důvěrný vztah se svou cupití komornou Ulitou.

Ach ano, na cupity bychom skoro zapomněli. Nedivte se, jsou takoví malí, menší než lidé, pohybují se palácem po vlastních chodbičkách, mají bledou pleť a špičatá ouška. Lidé mají za to, že cupité jsou jejich sloužící. Cupité si naopak potají říkají, že lidé jsou jejich hračkami. Mezi lidmi a cupity stála vždy společenská propast. Až do jmenování nové cinšáry. Ano, s Bekh, nyní již Její Jasností Cerežvalán III., se začne měnit hodně věcí. A navíc má proti sobě záludné protivníky. Na vyřešení všech záležitostí bude třeba vypít v čamnatě hodně kořeněného čaje s křupavými srpinkami.

Zhruba v polovině knihy přichází ontologický zvrat a žánr se obsahem mění v science fiction, ač stylem a jazykem zůstává dvorskou fantasy. O co jde, se nesluší prozrazovat, ale náhlý kontrast dvou světů je půvabný, protože se děje často právě na rovině jazyka, pojmů. Dozvíme se také, odkud se vzali cupité. Na konci knihy najdete slovníček, ale pro účinek překvapení (pakliže vám to někdo nevyzvonil) je lepší ho nepoužívat. Nechte se unášet vlnkami vyprávění.

Na knize je silné i to, že není odtržená od pozemské reality. Vztah Bekh s matkou je něčím, co zná mnohá dcera našeho světa. Léta jedovatostí, slovního ponižování a pasivní agrese. Zachvění se při každém pohledu na matku, nervozita v její přítomnosti. Nejedna čtenářka se v tom pravděpodobně najde. Kniha je také neokázale, ale bezpečně queer. Muži v ději figurují minimálně, a pokud, tak jsou někteří stejnosnubní (homosexuální), jiní dnešním jazykem genderově dysforičtí. Krásně je popsán klíčící cit mezi oběma hlavními ženskými hrdinkami. A celá popisovaná společnost přistupuje k těmto osobám naprosto přirozeně. Až se nabízí představa, jestli to není oním zpětným chodem, kterým se svět Puklého paláce kdysi vydal. Zda s sebou pokrok nepřináší i války o identitu.

Ke konci románu Bekh palác opustí a příběh tím trochu ztratí svou „cozy“ atmosféru. Palác šupinatých koček je v dobrém smyslu agorafobní; jako by autorce i hrdinům svědčilo pobývání mezi stěnami, v komnatách a komůrkách s jejich vymezeným světem, který stačí na horizont člověka – či cupity. Tomu odpovídá i vyprávění, které se po naprostou většinu děje odehrává bez vnějších vzruchů, ovšem ne bez mnohého vnitřního zmatku i žáru.

Palác šupinatých koček je fantastika na evropské úrovni, o tom není pochyb. Určitě jedna z nejvýraznějších titulů žánru posledních let u nás. Bude moc zajímavé sledovat další tvorbu této autorky.