Příběhy o raných mučednících patří k základnímu kánonu křesťanské literatury, mučednická smrt dlouhou dobu platila jako základní podmínka svatořečení. Výsledný dojem, který jejich četba zanechá, je přitom takřka nevyhnutelně takový, že raná církev čelila nepřetržité perzekuci, aby náhle za vlády císaře Konstantina, oceněného i za tento krok přívlastkem Veliký, získala ze dne na den v celé římské říši významnou pozici a posléze převzala roli oficiálního náboženství. Tak jednoduchá a přímočará přitom první tři staletí existence křesťanství jistě nebyla. Období tvrdých perzekucí se střídala s obdobími relativní tolerance, vzhledem k rozloze římské říše pak nelze vynášet generalizující závěry, které by platily stejnou měrou pro celé její území. Podrobněji zmapovat jednotlivé fáze perzekuce prvních křesťanů si dal za cíl německý církevní historik Wolfram Kinzig (nar. 1960), který se problematikou nejstarších církevních dějin zabývá dlouhodobě. V překladu Vlastimila Drbala mohou nyní detailnější informace na téma Pronásledování křesťanů v antice nasbírat i čeští čtenáři.

Kinzig knihu pojal víceméně chronologicky, začíná tedy od případů prvních násilných zásahů proti následovníkům Kristova učení, přičemž podotýká, že zdaleka ne za všemi útoky je nutno hledat náboženské motivy – motivaci udávat Kristovy přívržence mohli mít třeba i prodejci obětin (zde si stačí vzpomenout na slavnou novozákonní scénu o vyhnání penězoměnců z chrámu). Role vykonavatelů trestu pak obvykle připadla římským úředníkům či vojákům, jako tomu ostatně bylo i u samotného Krista, byť se vyskytly případy, kdy židé vzali „spravedlnost“ do vlastních rukou, jak autor připomíná na příkladu prvomučedníka svatého Štěpána. Určitou zajímavostí je pak krátká kapitola věnovaná odmítavému postoji tehdejších filozofů vůči nově se formujícímu náboženství, jakkoliv autor nijak nedokládá, že by některý z autorů píšících kritické spisy sáhl k fyzickému násilí.

Jak se křesťanství postupně šířilo, začínalo dle názorů římských úřadů ohrožovat i samotné principy, na nichž říše stála. Křesťanské učení o jediném Bohu a jeho veřejně praktikované vyznávání stálo v přímém protikladu vůči bohatému římskému pantheonu, doplňovanému o božstva podrobených národů. Účast na bohoslužbách, otevřená komukoliv od otroků po vysoké hodnostáře, pak ohrožovala tradičně rozvrstvenou římskou společnost a ojediněle docházelo i k útokům na symboly římské moci. Autor ovšem připomíná, že pachatelé těchto útoků byli často vedeni snahou své mučednictví a účast na Kristově království urychlit, než že by jim šlo o oslabení římské moci nebo snahu bránit se perzekucím. Křesťanství se každopádně stalo záležitostí, k níž se prostřednictvím ediktů a reskriptů vyjadřovali sami císaři. Zhruba od období vlády císaře Nerona (zmíněné jsou více otazníky spojené se smrtí svatých Petra a Pavla než perzekuce související s údajnou účastí křesťanů na známém požáru Říma) tak autor přechází na přehled jednotlivých císařů a jejich vztahu ke křesťanství. Místy nevyhnutelně sklouzává k pověstnému „telefonnímu seznamu“ jmen císařů a za jejich vlády popravených mučedníků. Tam, kde se alespoň trochu spolehlivých pramenů dochovalo více, se však snaží jednotlivé hrdelní případy i pohnutky císařů blíže analyzovat. U některých mučedníků tak dochází k závěru, že jejich smrt spíše než s vyznáváním křesťanství souvisela s jinými přečiny (např. účast na lidových bouřích kvůli zvýšení daní) nebo se zcela pragmatickou likvidací přívrženců císaře předcházejícího, násilně odstraněného. Čtenáře, který se antikou blíže nezabývá, pak jistě překvapí, že někteří císaři, obecně vnímaní jako psychopatičtí tyrani, zaujímali vůči křesťanství relativně tolerantní postoj (Elagabalus), zatímco třeba „filozof na trůně“ Marcus Aurelius se ke křesťanství stavěl značně kriticky a právě z doby jeho vlády je poprvé doloženo nasazování křesťanů jako gladiátorů bojujících v arénách s divokými zvířaty. 

Hodnocení jednotlivých císařů je ovšem do značné míry na jednu stranu ovlivněno skutečností, že řada vydaných ediktů se nedochovala vůbec nebo jen zlomkovitě, na druhou stranu dochovanými legendami, jejichž autoři často přebírali motivy jeden od druhého a pronásledovatele křesťanů se snažili vylíčit v co nejhorším světle. Autor tím nechce popírat, že mučedníci umírali velmi bolestivou smrtí, ale spíše se zamýšlí nad otázkou běžnosti takovýchto trestů, nad nimiž „vstávaly vlasy hrůzou“ nejspíše již tehdejším divákům, žijících v mnohem drsnějších podmínkách než moderní lidé. Upozorňuje rovněž na v obecném povědomí málo známé případy, kdy vyslýchaní či mučení křesťané svou víru opustili, a pozornost věnuje i následným vnitrocírkevním diskusím, jak k těmto odpadlíkům přistupovat. I zde lze stručně říci, že paleta stanovených pokání byla velmi pestrá a lišila se jak podle míry zapření víry, tak místně i časově.

Perzekuce křesťanů každopádně v rozporu s většinovou představou nepřestaly po vydání známého ediktu císaře Konstantina v roce 313, třeba východní augustus Licinius se odmítal Konstantinovými nařízeními řídit až do doby, kdy jej Konstantin v roce 324 porazil. I v pozdějších letech docházelo k zásahům proti křesťanům, obvykle ale proti těm skupinám, které byly v rámci samotné církve označeny za heretické. Poněkud překvapivě autor zcela pominul krátké období vlády císaře Juliana Apostaty a jeho pokus o návrat k tradičním římským bohům, rozšířil však záběr knihy o alespoň stručný pohled za hranice římské říše ke Gótům, do Persie, Arménie a do Gruzie.

Jakkoliv Kinzig několikrát upozorňuje na nutnost přistupovat k dochovaným legendám a kronikářským zápisům kriticky, o jiné než písemné prameny svůj text neopírá, k čemuž se v závěrečné poznámce vyjádřil i překladatel knihy. Drbal připomíná, že některé archeologické nálezy a antropologické výzkumy mohou zpochybnit i ty prameny, které Kinzig pokládá za spolehlivé. Pokud například jeden ze starověkých autorů píše, že mnoho křesťanů z různých oblastí bylo posláno na nucené práce do dolů, přičemž nejnovější archeologický výzkum v lokalitě těchto dolů nalezl pohřbené pouze ostatky lidí pocházejících z dané oblasti, neusvědčuje to sice dávného autora ze lži (neboť nelze vyloučit, že rozhodnutím úřadů byli křesťané pohřbíváni odděleně na nějakém dosud neobjeveném pohřebišti, případně že jejich ostatky byly spalovány, což je v jiných případech doloženo), ale určitá obezřetnost je při interpretaci jeho údajů na místě. Obezřetnost je nicméně na místě i při četbě českého vydání, do kterého se kromě několika překlepů vloudilo několik pojmů, které v antickém kontextu působí dosti nepatřičně (lynčování, policie, byt).

Přes tyto výtky lze Kinzigovu knihu hodnotit jako čtivou syntézu dosavadních poznatků na dané téma, která sice čtenáře vybízí ke kritickému čtení příběhů o mučednících, ale zároveň zůstává svědectvím o jejich pevnosti ve víře, která může být příkladem zdaleka nejen pro věřící. A jak autor připomíná hned v úvodu knihy, neměli bychom zapomínat, že i dnes jsou na mnoha místech světa lidé zabíjeni pro svou víru a odkaz antických mučedníků tak bohužel zůstává nadále aktuální.