Edici „Prokletí reportéři“ slovenského nakladatelství Absynt není jistě nutné blíže představovat, řada těchto titulů se koneckonců dočkala recenze i zde (namátkou připomeňme třeba Nebe patří nám, Laserový muž, Dvě sestry, 27 smrtí Tobyho Obeda nebo Všechny Louisovy děti). V edici vycházejí jak díla autorů, kteří se v rámci reportážního žánru stali do jisté míry legendou (Ryszard Kapuściński), tak i debuty reportérů mladší generace. Ke druhé jmenované skupině patří i polská novinářka Paulina Siegień (nar. 1986), jejíž kniha Královec s podtitulem Město pohádka vyšla na podzim loňského roku také česky. V rodném Polsku titul autorce vynesl mj. Conradovu cenu, ocenění udělované za prozaický debut.

Najít vztah k městu

Ruská exkláva, původně tvořící integrální součást německého státu a dnes vklíněná mezi Polsko a Litvu, nabízí celou řadu témat, kterými může zvídavého novináře i čtenáře zaujmout. Jak místní obyvatelé vnímají německou minulost svého města? Jaký mají vztah ke zbytku Ruska, od něhož jsou odděleni územím dalších států? Jaký má pro ně význam blízkost hranic s Evropskou unií? Autorka hledá odpovědi tak, že hovoří s architekty, aktivisty, novináři, studenty, průvodci turistů, ale také s příslušníky starších generací včetně vysídlených Němců, kteří museli město po skončení války opustit. Z pestré směsi jejich názorů, vzpomínek a řečnických otázek vysvítá, že Královec je možné navštívit, nesnášet i mít v oblibě, ale není snadné jej pochopit. 

Vztah k městu i k celé exklávě ostatně hledají po celá desetiletí nejen lidé, ale i oficiální ruské (a předtím sovětské) úřady. Až do poloviny sedmdesátých let byly celé městské části ponechány ve stavu, v jakém se nacházely na konci války – jednoduše chyběla vůle či odvaha začít s obnovou města, jehož německá minulost byla všeobecně známa (permanentně polorozbořené město zároveň představovalo ideální kulisu pro natáčení válečných filmů, což autorku posléze vede k ironické poznámce, že „mnohé napovídá tomu, že severní část Východního Pruska – líheň fašismu, nepřátelské germánské území – byla k SSSR připojena především kvůli kinematografii“). Teprve plánované oslavy třicátého výročí konce války, v jejichž rámci měli město navštívit veteráni, kteří se kdysi podíleli na jeho dobytí, se pro úřady staly dostatečným podnětem k tomu, aby město nechaly uvést do jakž takž prezentovatelného stavu. Podobně „na půl plynu“ probíhala i výstavba místního Domu sovětů, až nakonec rozpad Sovětského svazu zastihl budovu ještě před dokončením. Chátrající konstrukce se navzdory oficiálnímu zákazu vstupu posléze stala pro mladé lidi oblíbeným místem milostných dostaveníček, oslav a podobných příležitostí a i sama autorka ji několikrát navštívila. Na otázku, nakolik se budova stala symbolem celého města, je asi nejlepší odpovědí skutečnost, že název Dům sovětů nese i jedna místní hudební kapela. A zdánlivě věčnou přestavbou procházelo i místní letiště, než termín hostování mistrovství světa ve fotbale přiměl odpovědné instituce celý projekt dokončit.

Královecký profesor a vandalové

Podobně rozpačitý vztah mají úřady i k historickému dědictví města. Filozof Immanuel Kant se oficiálně těší úctě, což ovšem pramení spíše z turistického a akademického potenciálu jeho jména než ze skutečného přesvědčení: jak autorka trefně poznamenává v souvislosti s vandalismem namířeným proti sochám ve městě a rozdílnou úrovní horlivosti při vyšetřování těchto případů, „starý královecký profesor filosofie je v Kaliningradu méně důležitý než zubří varlata". Skutečnost, že právě v tomto městě došlo k první korunovaci pruského krále, a tím pádem k povýšení Pruska na království, nebo že město bylo posledním známým místem pobytu Jantarové komnaty, autorka zmiňuje jen jednou větou, tyto součásti německé historie města se tedy do sebeprezentace dnešního Kaliningradu zjevně nehodí. Vůli autorka nenachází ani ohledně otázky rekonstrukce původního hradu, jehož zbytky byly strženy v šedesátých letech, ani ohledně stavby repliky městské synagogy, byť alespoň tento projekt se podařilo dotáhnout do konce. Poněkud překvapivě ale zůstala i po odsunu Němců stát ve městě socha Friedricha Schillera, byť nikdo přesně neví proč. 

Obyvatelé města jsou pak v přístupu k německému dědictví rovněž rozděleni – někteří s nadšením zkoumají staré plány a fotografie a s výsledky svého bádání seznamují zájemce na komentovaných prohlídkách městem, jiní varují před opětovnou „plíživou germanizací“ města, pro niž je zájem o předválečnou historii města jen odrazovým můstkem. Pro mnohé je pak předválečná architektura inspirací, jak si vylepšit domov, což se projevuje v různých barevných kombinacích zdobících poválečné budovy. Někdy to působí až kýčovitě, ale jak poznamenává jeden z autorčiných respondentů, lidé prostě chtějí žít v pohádce, kam se mohou uchýlit z nepříliš veselé každodenní reality. A „pohádkový“ charakter Kaliningradu jakoby podtrhla i oficiální administrativa, která celé oblasti přidělila číslo 39. Jak autorka poznamenává, číslice 3 a 9 se přitom často vyskytují v úvodech ruských pohádek, kde významově odpovídají českému „za devatero horami a devatero řekami“.

Most mezi Ruskem a Evropou

Specifickou kapitolu představuje vztah místních ke zbytku Ruska. „Rusko na Kaliningrad stále hledí podezřívavě. Ostatně Kaliningrad jim tento pohled opětuje,“ konstatuje trefně autorka na jednom místě. Město lze charakterizovat jako „Ruský Hongkong, ruský ostrov, okno do Evropy, dvojí periferie, ruský polygon, západní hradby pravoslaví, most mezi Ruskem a Evropou anebo most nikam. Dýka v srdci Evropy. Hlavní město filosofie dějin,“ přičemž každý z těchto přívlastků má v sobě kus pravdy. Díky své blízkosti k vyspělé Evropě město láká řadu lidí z různých oblastí Ruska, ti však často zjišťují, že realita je odlišná od představ, se kterými do města přišli, ať už jde o možnost získání (dobře placené) práce, nebo tolik zdůrazňované „evropanství“ Kaliningradu. Oproti místům, z nichž lidé přicházejí, je sice Kaliningrad bezesporu na zcela jiné úrovni, co se týče občanské vybavenosti, kvality infrastruktury apod., stačí ovšem první výlet do Polska, aby přestěhovaní Rusové zjistili, že k evropským měřítkům má i Kaliningrad stále daleko – často jsou dle slov autorky přímo „zaskočení, že Rusové za sedmdesát let nedokázali postavit město, které by se mohlo rovnat tomu, které podlehlo zkáze“. Místní naopak těžce nesou, že jejich snahy o zlepšení poměrů ve městě jsou často podráženy argumenty přistěhovalých spoluobčanů ve stylu „nestěžujte si, v jiných městech v Rusku je všechno ještě horší“. (Při čtení těchto pasáží je ovšem nutné myslet na to, že kniha popisuje stav před vypuknutím pandemie koronaviru a ruskou invazí na Ukrajinu.) Ke sblížení mezi místními a nově příchozími nepřispívá ani fakt, že „Kaliningrad se pyšní tím, že tady lidé hovoří čistou ruštinou, lepší než v Moskvě nebo v Petrohradu“. Je přitom zajímavé nad řádky knihy uvažovat nad tím, že pojem „místní“ v drtivé většině případů označuje lidi, kteří jsou sami obyvateli Kaliningradu teprve ve druhé nebo nejvýše třetí generaci.

Svěže, čtivě a z polské perspektivy

Nepřehledný pelmel vztahů, názorů a historických a ideologických souvislostí autorka před čtenáře předkládá svěžím, čtivým a nezřídka i ironizujícím jazykem, jak se ostatně od dobré reportáže očekává, místy však z knihy čiší snad až přílišná orientace na polské čtenáře. To se odráží v samotné koncepci knihy, kdy sousedství Kaliningradu s EU redukuje na hranici s Polskem, ačkoliv stejně dlouho tvoří hranici mezi Kaliningradem a EU i hranice s Litvou. Některé pasáže v knize jsou pak zajímavé jen pro polské čtenáře a při četbě překladu působí přinejmenším zdlouhavým dojmem (zejména několikastránkový rozhovor s kaliningradským boxerem částečně polského původu o jeho vnímání vlastní polské identity), u některých formulací pak čtenáři mimo Polsko jen tuší, jaký význam se v nich skrývá: „Nucenému přesídlení podléhali i Lemkové. Zlomyslnou hříčkou osudu ve svých nových domovech často potkávali Poláky z Volyně.“ Označit Kaliningrad za „území v samém středu Evropy“ by mimo Polsko také napadlo nejspíše jen málokoho.            

Jak poznamenává autorka v doslovu, vypuknutí pandemie koronaviru zpřetrhalo i ty svazky, které se v posledních letech stihly mezi Kaliningradem a jeho polským okolím vytvořit, což má dopad nejen na turistiku, ale i na běžné nákupní zvyklosti tamních obyvatel. Vzhledem k současné situaci ve východní Evropě je pak otázkou, v jaké podobě se normální život v Kaliningradu jednou obnoví. Možná se vrátí zpět poměry, jaké autorka popsala, možná ale nevědomky zachytila atmosféru, která již nenávratně patří do historie. Ať tak či tak, její reportáž představuje přínosný příspěvek do debaty o identitě a jejím vnímání a přiměje čtenáře znovu přemýšlet nad tím, co vlastně znamenají pojmy jako „evropský“ a „ruský“ a jak a zda vůbec je možné nalézt jejich průnik.