Itálie / Když v ledničce vrčí tma
Hlatký, Michal

Itálie / Když v ledničce vrčí tma

Mezi letošní stovku nejzajímavějších dětských knih se v italské Bologni probojovala i kniha O tme a veľkom človeku. O tom, co všechno může být inspiračním zdrojem a jak nepředvídatelná může být cesta knihy k vydání, jsme si v Bologni povídali s Michalem Hlatkým.

Hrdinkou knihy Michala Hlatkého je jedna obyčejná městská tma středoevropského času jménem Nyx. Jejím každovečerním úkolem je vniknout do lidských příbytků přesně v momentě, kdy jejich obyvatelé zhasnou světla. Když se jí to nedaří, musí se zodpovídat centrále, která na všechny tmy dohlíží. A právě to se Nyx stane, když narazí na velkého člověka. Hravé, zábavné a nápadité vyprávění má místy vážnější podtón – možná proto, že jak Michal Hlatký prozrazuje, původně nebylo zamýšlené pro děti.

iLiteratura: Vaše kniha O tme a veľkom človeku byla zde na veletrhu v Bologni zařazena do výběru The BRAW Amazing Bookshelf – jaká byla vlastně její geneze?
Michal Hlatký: Překvapilo mě, že se tu ta kniha ocitla. Amazing Bookshelf je nějakých sto titulů, které sice nedostaly hlavní ocenění, ale zároveň si o nich porotci myslí, že by neměly zapadnout. Proto vytvořili tuhle kategorii pozoruhodných počinů, které by si měli nakladatelé či překladatelé prohlédnout. Celá ta cesta až sem je pro mě pozoruhodná, protože jsem v průběhu psaní absolutně nepočítal s tím, že příběh vůbec vyjde, a to ještě v podobě knihy pro děti; psal jsem ji jako takovou subverzi pro dospělé s rozličnými poznámkami pod čarou – v podstatě pro zábavu svou a svých přátel. Tvářilo se to jako pohádka, ale ve skutečnosti to pohádka vlastně nebyla. Takže jsme potom v rámci redakce museli různé věci upravovat. Původní verze je morbidnější, jsou tam všelijaké další motivy – vystupuje tam kupříkladu Jan Kalvín, jsou tam přítomny narážky na islám, dokonce oběšenci a tak dále. Je ale třeba říct, že na úspěchu té knihy nese rovný podíl i ilustrátorka Nicol Hochholczerová.

iLiteratura: Jak probíhala vaše spolupráce?
Michal Hlatký: Já jsem Nicol Hochholczerovou poznal na Medziriadkoch – letní škole literatury, kde jsem byl porotcem. Všiml jsem si, že vládne mnohými talenty, například napsala novelu Táto izba sa nedá zjesť, která (už) byla přeložená i do češtiny (Tento pokoj se nedá sníst, Host, 2023). Je to velmi šikovná výtvarnice, říkal jsem si, že bych ji nějakým způsobem rád zapojil do své práce. Ona si text přečetla s tím, že by to ráda dělala jako semestrální práci. To bylo ještě předtím, než se text dostal k nakladateli. Souhlasil jsem, a když situace vykrystalizovala v tom smyslu, že by Tma mohla vyjít i knižně, požádal jsem ji o ilustrace k chystanému vydání. Posílala mi různé verze ilustrací a bavili jsme se o našich představách, o tom, jaký by podle mě a podle ní měly mít ty ilustrace tón, snažili jsme se najít průsečík. Ale nakonec si je i tak udělala víceméně po svém, a když mi je ukázala, byl jsem nadšený.

iLiteratura: Z toho, co říkáte, vyplývá, že nepíšete primárně pro děti? Kam si můžeme zařadit vaši tvorbu?
Michal Hlatký: Já nejsem příliš produktivní autor, v roce 2013 jsem napsal povídkovou knihu pro dospělé – Zlatý vek, potom dlouho nic, načež jsem začal pracovat na esejích pro rozhlas. Tato kniha je druhá knižně vydaná věc.

iLiteratura: Co bylo impulsem pro přepracování původní verze na knihu pro děti?
Michal Hlatký: Já jsem to poslal nakladateli s tím, že jde o nějaký satirický komentář, a on říká: To je pěkná pohádka.

iLiteratura: Takže ten rukopis přečetl jinýma očima?
Michal Hlatký: Ano, nakladatelství Brak vydává literaturu pro dospělé, překladovou literaturu, ale má i edici Alma – pro děti. A právě vedoucí této edice můj text četl.

iLiteratura: Člověk, na kterého Nyx narazí, je sice dospělý, ale zároveň je pro knihu jeho dětská zkušenost velice důležitá.
Michal Hlatký: Důležitý je tu motiv toho, co je pro nás formující. To, co se nám stane v dětství, si můžeme v podobě nějakého komplexu anebo nějaké deformity nést celým životem. A ona deformita se může projevit nejen psychicky, ale i fyzicky. V knize to není podáno takto radikálně vážně, ale na pozadí jakéhosi absurdního humoru.

iLiteratura: Je pravda, že prvotní nápad vycházel od vrčící ledničky?
Michal Hlatký: Ten prvotní nápad přišel v době, kdy venku zuřil lockdown a já býval do tří čtyř vzhůru a obrazně řečeno nebylo do čeho píchnout. V kuchyni jsem měl takovou sedačku a hned vedle stála lednička, taková stará, a vrčela, takže jsem přemýšlel, co to tam může vrnět? Chvíli to v ní kvílelo, chvíli rámusilo, tak jsem ji otevřel a – zůstalo ticho. Ticho a světlo. Logicky mi z toho vyšlo, že musí vrčet ta tma, když je lednice zavřená. A od toho nápadu se to celé odvinulo, začal jsem psát, abych se nějak zabavil.

iLiteratura: Podstatným tématem je v celém příběhu i obezita, to přišlo také v souvislosti s ledničkou?
Michal Hlatký: Spojil jsem nápad psát o tmě v ledničce se ztřeštěnou představou, že je někdo tak obézní, že je ho vidět i potmě. Ten druhý nápad jsem měl už dávno, jen jsem ho neměl do čeho zapracovat, nakonec se obojí sešlo v tomto textu.

iLiteratura: V příběhu figurují různé druhy tmy, které mají svou centrálu a vlastně takový strukturovaný systém práce. Konkrétně ledničková tma se až fanaticky žene za vidinou, že bude odměněna tím, že se rozplyne v polární tmě. Má to nějakým způsobem zrcadlit společnost?
Michal Hlatký: Ano, já jsem ledničkovou tmu bral jako metaforu buď nějakých radikálních náboženských systémů, nebo komunismu – což je ve výsledku téměř identické, jestli se nepletu. Nechtěl jsem, aby to bylo ve výsledné verzi příliš zjevné, ale pokud je to tam alespoň v podtextu cítit, je to vlastně dobré. V podstatě jde o metaforu zoufalců, co dělají až kosmicky nesmyslnou práci a věří, že se tak doplahočí ke spasení nebo mystickému splynutí se Všehomírem. No není to stejnou mírou směšné, fascinující a děsivé? Takže jo, má to odrážet zákoutí lidské víry, která mě děsí.

iLiteratura: Jak překvapivé je pro vás to ocenění? Znamená impuls vydat se směrem k psaní pro děti?
Michal Hlatký:  Já jsem se nikdy nebránil psaní pro děti, jen mi v tom bránila nějaká část spisovatelské přirozenosti, která mé vyprávění posouvala do role pastiše, o čemž svědčí i to, o čem už jsem se zmínil. Já ale miluji tvorbu pro děti a uvědomuji si její nesmírný význam. Když se mě někdo zeptá na inspirační zdroje nebo literární vzory, hned vedle McCarthyho nebo Márqueze vzpomenu Tove Janssonovou nebo slovenského spisovatele Daniela Heviera. Kdyby nebylo těch dvou posledně jmenovaných, nebylo by mne jako tvůrce.

A ocenění je pro mě samozřejmě pocta – je neskutečné, že člověk vstoupí do nové tvůrčí oblasti a stane se toto. V té souvislosti mě napadá jeden nedávný zážitek: Čtu si v bulletinu anglický překlad úryvku mé knížky, František Malík (nakladatel) mě sleduje a pak se zeptá: „Jseš hrdej, že jo?“ A já ve spěchu odpovídám, že jsem. Jenomže slovo „hrdej“ vlastně nevystihuje to, co jsem při tom na první pohled samožerském čtení cítil. Víc než hrdý sám na sebe jsem byl příjemně fascinován tím, jak si ta knížka již teď začala žít svým životem. To mě velice uspokojuje.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse