Každý to asi zažil. Měl se jako pamětník nějaké zásadní události podělit o vlastní vzpomínku a zážitek. Jak jsi se cítil, když do Prahy vjely tanky Varšavské smlouvy? Jaké to bylo, když začala sametová revoluce? Kde jsi zrovna byl, když narazilo první letadlo do věží Světového obchodního centra? Jak jsi prožil dlouhé dva roky covidových opatření? Příběhů a verzí existuje nespočet a minimálně u starších událostí o nich vznikla spousta uměleckých děl, romány počínaje a filmovými zpracováními konče.

K poměrně nedávným událostem spojeným s epidemií koronaviru se zatím vrátilo jen pár autorů (např. Ian McEwan, Emily St. John Mandel, Ali Smith, Gary Shteyngart či Margaret Atwoodová, která přišla s nápadem povídkového cyklu / společného románu na téma pandemie, přispěla do něj a oslovila i další renomované autory. Soubor vyšel v těchto dnech v nakladatelství Argo pod názvem Čtrnáct dnů). Mezi tzv. pandemické romány pak patří i dlouho očekávaná kniha jedné z největších literárních hvězd současnosti, Michaela Cunninghama, Den, přicházející po téměř desetileté autorově odmlce. Na vině je přitom sám covid; Cunnigham měl původně rozepsaný jiný román, pracovně nazvaný Glory, ale události mu zcela změnily plány a neumožnily mu v rozepsaném díle pokračovat.

5. duben 2019. 2020. 2021. Týž den, obdobné místo, stejná sestava hrdinů. Pouhé dva roky, období, po němž už nic nebylo stejné jako dřív. Ty dva roky se dotkly každého, kdo si jimi prošel, a postavy Cunninghamova románu samozřejmě nejsou výjimkou. Manželský pár Isabel a Dan procházejí krizí. Isabel řeší problémy v práci a Dan, někdejší rockový hudebník, již ve středním věku nemůže uspět s image věčného dítěte a rebela. Tmelícím prvkem jejich vztahu nejsou kupodivu jejich dvě děti, ale Isabelin mladší bratr, gay Robbie, poněkud vyhořelý učitel a muž zoufale hledající spřízněnou duši.

Únikem mu je stejně jako mnoha jiným virtuální svět – falešný profil muže jménem Wolfe, který má všechno, co Robbieho míjí: zajímavý život, skvělou kariéru, prostě je vším, o čem Robbie jen sní. Oba s Isabel si do něj projektují své nenaplněné touhy a prožívají každý jeho úspěch i nezdar. Na rozdíl od nich Wolfe nemusí opravovat nudné eseje žáků ani dohadovat se s kolegy v práci a s věčně nespokojenými dětmi.

Duben 2019. Isabel si čím dál tíživěji uvědomuje nespokojenost se svým životem, manželstvím a mateřstvím. Dusí se a neví, jak ze všeho ven. Uniká o patro výš za bratrem, rozptýlením jí jsou návštěvy manželova bratra Gartha, s jeho synem Odinem. Znamenají pro ni závan čerstvého vzduchu, návrat do života, který žila dřív. Trápí ji výčitky, že s dětmi nemá vztah, jaký by mít měla, že mnohem nadšenější jsou ve společnosti strýčka Robbieho a chovají se k němu důvěrněji.

Duben 2020. Něco se děje. Všechny stesky a strasti se ze dne na den staly malichernými. Svět venku za okny utichl. Zbyly z něj jen zvuky projíždějící sirény. I okna musí zůstat zavřená, aby jimi náhodou dovnitř neprosáklo něco strašného. Jméno covid v románu sice nezazní, ale virus je všudypřítomný, dotírá i skrz zavřená okna a smrskává životy protagonistů do stísněných prostor a před monitory počítačů či displeje telefonů. Na jednou stranu jsou všichni uzavřeni ve svých bytech a pokojích se svými nejbližšími, na druhou stranu jsou zoufale sami a přežívají ze dne na den ve stále stejném, ubíjejícím rytmu.

Ale přece jen k nějaké změně došlo. Už s nimi není Robbie, který vždycky přispěchal s radou, nápadem nebo dobrou náladou. Musel odejít ze sestřina bytu a uvolnit ho synovci. Ostatní mu závidí, protože se mu podařilo uniknout nejhoršímu lockdownu. Pobývá na Islandu a minimálně podle Wolfeho příspěvků se má báječně. Užívá si islandské přírody, dlouhých túr a malebného srubu na konci světa, kde může v klidu přemítat, co si dál počít se svým životem.

I v newyorském bytě se za zavřenými dveřmi něco děje. Danova hudební kariéra díky sociálním sítím chytne druhý dech. Garth se rozhodne bojovat o svého syna Odina s jeho matkou Chess. Nechce být už jen dárcem genetického materiálu, v rozporu s předchozí dohodou se chce stát součástí synova života.

Duben 2021. Svět se znovu nadechl. Úleva, počítání škod, bilancování. To, co se na mnoho měsíců zakonzervovalo, vybublalo opět na povrch a lidé začali znovu dělat důležitá rozhodnutí. Platí to i pro rodinu Isabel, která po zásadním otřesu začíná opět od nuly.

Cunnigham má za svou literární kariéru na kontě jedenáct knih, povětšinou románů. Nejspíš už však navěky zůstane hlavně autorem Hodin, románu, který se stal doslova literární senzací; Cunninghamovi vynesl nejprestižnější americkou literární cenu a byl v hvězdném obsazení neméně úspěšně zfilmován. Cunnigham se v něm inspiroval slavnými literárními předchůdci, Virginii Woolfovou (Wolfe?) a Jamesem Joycem a rozehrál v něm témata, která se později vrací i v jeho dalších knihách. Osamění. Vyhoření. Mateřství. Potlačovaná sexualita. Únik od každodenní reality. Je to i případ románu Den, jenž se svými třemi částmi v podstatě kopíruje strukturu Hodin. Opět přináší příběhy tří postav ve třech různých časových obdobích, které jsou navzájem propojené, a nalezneme i další paralely.

Isabel se mnohém podobá Lauře Brownové. Prochází obdobnou osobní a mateřskou krizí. Lockdown jen umocnil její nejistotu a problémy, které má, pokud jde o komunikaci s dětmi. Také se již nemůže spolehnout na bratra, jenž ji v mnohém suploval a dělal jakéhosi prostředníka mezi ní a manželem. Laura v románu Hodiny učinila rozhodnutí, které asi většina Cunninghamových čtenářů nechápala a odsuzovala. Isabelino rozhodnutí sice není až tak radikální, ale pro ni i její rodinu je stejně zásadní.

Robbieho sice neopustila matka a neumírá tak jako Richard na AIDS, avšak přesto s ním má mnoho společného – nenaplněné sny, osamělost, neúspěchy v partnerském životě, jistou přecitlivělost. Na rozdíl od Richarda má však Robbie rodinné zázemí a také mimořádně přátelskou povahu. Ač si to možná neuvědomuje, je tím, kdo pomáhá držet celou širokou rodinu pohromadě.

Virginie Woolfová se v románu Den nepromítá do jedné konkrétní postavy, zrcadlí se v různých motivech a situacích. V Robbieho i Danově tvůrčí krizi, Garthově hledání smyslu života, partnerské krizi Olivie a Dana a jejich neschopnosti komunikovat. Nejsilněji je ale její vliv patrný v impresionistických pasážích románu. Ve zvucích města a naopak v tichu, které lockdown doprovází. V barvách a vůních. V plynutí času. Právě toto je a vždycky byla nejsilnější Cunninghamova zbraň: líčení zdánlivě banálních, každodenních věcí, jež však přesto mohou mít nesmírnou sílu a často i krutost.

S románem Den se Michael Cunningham po delší odmlce vrací právě tak, jak ho jeho čtenáři zbožňují: je lyrický, ale zároveň nemilosrdný. A vidí svým postavám až do morku kostí. Covid pro něj není hlavním tématem, ale spíš kulisou, před níž osud s jeho hrdiny sehraje divadelní kus, o němž nesnili ani v těch nejhorších nočních můrách. Cunnigham však nikdy nezabředá do skepse či melodramatičnosti: i v nejtemnějších dobách nachází prostor pro naději a bojuje o štěstí každého jednotlivce.