V roce 2022 vznikl krátký animovaný film Máma má vždycky pravdu, který jako svou diplomovou práci v ateliéru filmové a televizní grafiky v Praze na UMPRUM napsala, animovala i režírovala Marie Urbánková (1995). O dva roky později jí v nakladatelství Labyrint vychází stejnojmenná kniha, jež má ovšem s absolventským filmem společný pouze námět. Zatímco film je, jak sama Urbánková přiznává, určen spíše dospělým či starším dětským divákům, stejnojmennou knihu o světě, ve kterém se splní všechny nahlas vyslovené mateřské výhrůžky, psala autorka primárně pro děti a začínající čtenáře.

Ve třinácti samostatných příbězích se rozehrávají absurdní situace, které nastanou, když unavená, vystrašená, nazlobená nebo zkrátka jen nespokojená maminka pohrozí svému potomkovi ve snaze zastavit jeho nevhodné chování. Známe to všichni: „Nelez nahoru, spadneš! Když spolkneš žvýkačku, zalepí se ti střeva. Nešťourej se v nose, nebo z něj budeš mít bambuli!“ A tak dále. Každý z nás slýchal v dětství podobné „rady“ či varování. Zatímco ale dospělí vědí, že podstata těchto výroků je zcela nesmyslná, malý člověk si hrozbu může vzít doslova – a její následky nepříjemně pociťovat ještě o mnoho let později. Také Urbánková rodičovské výstrahy pojímá doslovně, svět její fantazie je ale laskavý, veselý a láskyplný. Ani jeden z příběhů tak nekončí špatně, spíše naopak. A to i přes to, že rodičovská varování jsou v podstatě strašidelná: kdo z nás by chtěl přijít o všechny vlasy, mít místo nosu chobot nebo nakynout do obřích rozměrů jako buchty? Dětští hrdinové Marie Urbánkové se však s následky neuvážených výroků svých maminek naštěstí dokážou vypořádat.  Ačkoli to, co bylo jednou vyřknuto, už nelze vzít zpátky, dokážou ze svých handicapů udělat přednost. Jak říká maminka malému Lojzovi – který se mimochodem tuze rád šklebil: „Vajíčka jsou už rozbitá, tak z toho pojďme udělat co nejlepší omeletu!“ (s. 74). Nakynutý Antonín, který s oblibou uždiboval syrové těsto, se tak stane přeborníkem v sumo; Hermína, pykající za svůj zlozvyk šťourání v nose dlouhým chobotem, se uplatní jako vynikající odbornice na větrné proudy a Richard, který se opovážil nasadit si čepici na mokré vlasy, teprve jako plešatý objeví, co ho na světě zajímá a baví ze všeho nejvíc.

Urbánkové se daří do příběhů propašovat tu zajímavou informaci (děti se tak jakoby mimochodem dozvědí, co to je kubismus nebo jak se hraje poker), tu zase poselství, které pohladí po duši – o přátelství, rodině či smyslu života. A právě rodina z celého souboru vychází jako to hlavní a důležité pro každého z nás: protože když má člověk „rodinu, která se směje a je plná lásky“ (s. 88), je přeci jedno, jestli má břicho jako balón nebo chobot místo nosu.

Urbánková má za sebou už mnoho zkušeností coby ilustrátorka (např. Cyklista Cyril, Jedééém, Boudo, budko), Máma má vždycky pravdu je ale její první autorská kniha. Díky obrázkům z barevného papíru působí svěže a originálně. Malým čtenářům bude vyhovovat i pohodlná velikost písma, zvolená přesně tak, aby děti hned na začátku neodradila „moc malá písmenka“. Podobně je možné se vyjádřit i o délce jednotlivých kapitol.  Ty jsou psány s ohledem na děti, které se ve světě knih teprve rozkoukávají a příliš dlouhé texty by je spíše odradily. Někdy je ale škoda, že daný motiv autorka nerozehrála obšírněji: představa závodících talířů s polévkami je sama o sobě tak zábavná, že by si zasloužila více pozornosti či detailů. Stejně tak Jenůfka, která má za nejlepšího kamaráda strašidlo ze záchoda, by s ním na stránkách knihy mohla zažít aspoň jedno zajímavé dobrodružství. Urbánková si svou nejistotu na poli psaného textu sice kompenzuje vskutku bohatými ilustracemi, její příběhy by si ale více slov zcela jistě zasloužily. Protože tak nápaditý a veselý svět se jistě hned tak nevyčerpá.