Helen Oyeyemi (nar. 1984), britská spisovatelka nigerijského původu, proslula svými romány, povídkami a dramaty, které často čerpají z mytologie, folklóru a pohádek. Tato oceňovaná autorka žije od roku 2013 v Praze, což se výrazně promítá i do její tvorby. Už v románu Perník (Argo, 2021) tematizovala nejen hlavní město, ale i širší český kontext. Ve Slunečníku proti sekyře (Argo, 2024) se však do surreálných hrátek s českými reáliemi pouští přímo po hlavě.

Základní dějová linka Slunečníku proti sekyře se na první pohled jeví jednoduše: dvě přítelkyně, Hero a Dorothea, přijíždějí do Prahy na rozlučku se svobodou své společné kamarádky Sofie. Necestují však dohromady – tyto bývalé loupežné parťačky spolu už nějaký čas nemluví a na akci vlastně jedou s velmi odlišným záměrem. Zlodějiny a dalších více či méně podvratných aktivit se tři kamarádky účastnily v různých kombinacích a podobách, a stejně tak se měnily jejich vzájemné city, jež se přelívaly od přátelství, přes lásku až k nenávisti. Po příjezdu Hero v hotelovém pokoji otevře knihu Paradoxní svlékání, kterou jí na cestu doporučil její čtrnáctiletý syn. A právě tento čin spustí kaskádu těžko uchopitelných událostí.

Kniha, která se nám mění pod rukama

Paradoxní svlékání není obyčejná kniha. Je to dílo, jež se svým čtenářem mluví, přizpůsobuje text jeho potřebám a existuje všude a zároveň nikde. Všechny příběhy Paradoxního svlékání se odehrávají v Praze (například v její rudolfinské či druhoválečné podobě) a vždy víceméně odrážejí realitu aktuálního čtenáře – ať už je jím Hero, Dorothea, nebo pražští občané. Tato až calvinovská forma textu nás nutí klást si otázku, nakolik text funguje sám o sobě jako celek a nakolik ho ohýbá a interpretuje sám čtenář. Jak ostatně říká autor Paradoxního svlékání Merlin Mwenda: „Vyber si deset lidí a každýmu řekni to samý – pokaždý použij ty samý slova, pak se vrať na začátek a každýho z nich se zeptej, cos jim vyprávěla. Zaručuju ti, že uslyšíš deset různých verzí toho, cos nikdy neřekla. Skoro nikdo nemluví o tom, co slyšel nebo četl; říkáme jen to, co jsme si mysleli, když nám někdo zkoušel něco říct.“

Způsob vyprávění, kterým nás Oyeyemi vtahuje do příběhu, je díky Paradoxnímu svlékání až metatextuální – celý Slunečník proti sekyře je totiž napsán tak, že funguje podobně jako román Merlina Mwendy. Nemluvě o množství odkazů na skutečná literární díla: od řecké mytologie po Shakespeara nebo také Meyrinkova Golema. V románu najdeme i kafkovsky laděné scény, márquezovsky se chovající přírodu, vianovsky se měnící prostor, Nezvalovu poetiku i Čapkův humor – ze všech těchto střípků se skládá surreálná jízda páternosterem, kterou nám autorka Slunečníku proti sekyře předkládá.

Velké množství menších příběhů, chaotické, nepochopitelné události, střídání časových rovin a nadpřirozené zážitky v kombinaci s poměrně napínavým základním příběhem činí z knihy velmi specifický čtenářský zážitek, jenž otevírá mnoho interpretačních možností.

V hlavní roli Praha

Praha ve Slunečníku a sekyře není pouhým literárním toposem. Je živoucím organismem, svébytnou bytostí, která s vámi nakládá podle vlastních rozmarů. Její uličky se proměňují takovou rychlostí, že nemáte šanci uniknout. Oyeyemi dokazuje hlubokou znalost české metropole – nejen při vykreslování magických starých čtvrtí, kde se odehrává většina děje, ale i v zachycení neméně tajemných okrajových částí. Vedle místních znalostí jsou v knize patrná i léta strávená ve společnosti Čechů – s jemným humorem zaznamenává pražské manýry, vztah místních k cizincům i svébytnou atmosféru některých typicky českých prostředí, například pražských hospod. Autorka jako by v tomto díle částečně přešla od univerzálních pohádkových archetypů (ať už se jednalo o magické předměty a bytosti, rodinné vztahy matky a dcery, či tajemné země – připomeňme např. Andersajtánii v Perníku) k těm českým.

Je však nutné poznamenat, že text kvůli velkému množství vedlejších příběhů působí lehce roztříštěně. Při neustálém odbíhání od základní dějové linky je těžké udržet pozornost a text je mnohdy až příliš chaotický, což může být pro čtenáře demotivující. Zároveň se jeho zasazení do pražského prostředí zdá být pro české publikum místy nucené, až křečovité – působí dojmem skrytého průvodce pro turisty, jenž pokrývá všechna místa na check-listu každého návštěvníka matky měst: nechybí Klementinum, orloj, Malá Strana, Pražský hrad, Karlův most ani další typické turistické atrakce. Oyeyemi však evidentně navazuje na již výše zmíněnou tradici pražských spisovatelů, kteří se rovněž zaměřovali na nejužší centrum.

Čtení pro pokročilé

Jak už bylo nastíněno, při četbě Slunečníku a sekyry musíme opustit představu koherentního příběhu s jasným vyústěním. Zdá se, že možnost uchopit toto dílo racionálním způsobem ani nebyla v autorčině plánu. Napovídá tomu už jen název Paradoxní svlékání – jedná se o stav, k němuž dochází v důsledku podchlazení, kdy se v rámci narušení kognitivních funkcí vyplavuje velké množství stresových hormonů, které vyvolávají pocit horka. Postižený se začne automaticky svlékat, čímž akceleruje ztrátu tělesného tepla. Narážky na tento proces jsou patrné v celém díle, kde je všem postavám pohybujícím se v rozmarné a svíravé Praze stále větší horko. Paradoxní svlékání je totiž přesně to, co s vámi Praha provede – nemá smysl mu vzdorovat, neboť je to předem daný osud všech návštěvníků. V románu se mu alespoň částečně ubrání pouze jedna hrdinka, která se neustále odmítá Praze poddat – a ztratit tak veškeré racionální uvažování. Ale za jakou cenu?

Slunečník a sekyru je nutné prožít. Ponořit se do atmosféry města, které se neustále proměňuje, a proplétat se mezi řádky stejně jako úzkými pražskými uličkami. Text je hravý a brilantně převedený do češtiny Ladislavem Nagyem, který přeložil už Oyeyemi první knihu vydanou u nás, Dívka jménem Boy. Poddejte se paradoxnímu svlékání, ztraťte se a nechte Prahu, aby se o vás postarala!