Bez černý lidé od nepaměti považují za kouzelnou rostlinu s léčivými účinky a dodnes tento původní evropský keř hojně využívají například ve farmacii. Jeho černofialové bobule se uplatňují při výrobě likérů, voňavé bílé květy máme spojené s oblíbenou bezinkovou šťávou a kůra s listím zase kdysi sloužila k obkladům proti bolesti. Také staré přísloví „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni“ svědčí o jeho neochvějných kvalitách, a snad i proto si ho spoluzakladatelka nakladatelství Baobab Tereza Horváthová (nar. 1973) zvolila za ústředního protagonistu knihy pro děti Bezový keř (2024).

Nepříliš tradiční formát o rozměrech pouhých 16 x 8,8 cm publikaci automaticky řadí mezi ideální knihy do máminy kabelky, případně tátova batohu, pro chvíle strávené v čekárně u lékaře nebo pro společné cestování. Bezový keř cílí na děti, „které si rády samy prohlížejí“, i na začínající čtenáře, jelikož je napsán zkratkovitě velkými tiskacími písmeny. Drobný formát mladým čtenářům usnadní manipulaci s knihou a umožní jim pečlivě prostudovat i ty nejmenší detaily ilustrací. A že je na co se dívat – pestrobarevná obrazová složka „ze štětce“ Kláry Zahrádkové (nar. 1990) výrazně převažuje nad textovou, jež zabírá pouze úzký, maximálně čtyřřádkový pruh ve spodní části pod obrázkem. Za povedenou obsahovou a vizuální stránkou knižního bloku pokulhávají pouze vnější desky knihy doplněné nesympatickým sundavacím přebalem. Ten sice hraje všemi barvami, ale jakmile ho ztratíte (a to bývá většinou velmi brzy), zůstane vám v rukou kniha s přírodně béžovým potahem, jež více připomíná starou sbírku poezie pro dospělé než knihu pro děti. 

Dva v jednom

Autorka v knize nabízí dvě vývojové linky jednoho příběhu: obě začínají totožným popisem bílého ptáčka, jenž sezobne bezovou bobulku pro své malé ptáčátko. To však z bobule omylem vytratí zrníčko a dál se děj odvíjí odlišně. Každá verze se navíc čte z jiné strany knihy, což četbu příjemně ozvláštňuje. V jedné se vypravěč věnuje semínku vymáčknutému z bezinky a jeho dlouhé cestě světem, než konečně vyklíčí a vyroste z něj nový bezový keř. Kulatého hrdinu se sympaticky trefnými obličejovými výrazy unáší tu vítr, tu moře, tu zase krab poustevníček na zádech nebo popelářské auto. Jeho neplánované putování evokuje Krtečkovu anabázi při hledání kýženého heřmánku nebo odyseu nebohého polidštěného klacíku jménem Stick man (2008) z pera autorky dětských bestsellerů Julie Donaldson, jejž aportující pes odnese od rodiny.

Bezové zrnko vnímá během své poutě proměny krajiny (z velké části vlivem lidské činnosti) a ukazuje přirozené plynutí času. Proměna ve velký, košatý keř trvá mnoho let a za horkých letních dní se v jeho stínu postupně ochlazují tři generace jedné rodiny, jejíž členové rádi pozorují nové bílé ptáčky krmící svá mláďata šťavnatými bezinkami.

V ohnisku druhého, tak nějak bizarně kreativnějšího vypravování stojí ptáče, jemuž ‚ono‘ semínko upadlo. Sledujeme, jak se učí létat a jak jej před hladovým kocourem zachrání chlapec. V jeho péči nakonec ptáček nabere síly, aby se mohl vydat do světa za svými druhy. Z hocha časem vyroste odborník na ptačí nářečí a známý cestovatel. (Na jedné výpravě jede i za papuchalky, kteří se objevují snad v každé knize pro děti s ptačími protagonisty). Bez delších popisů se náhle spřátelí s opičkou, která mu pak dělá společnost. Volba této netradiční kamarádky ale nemá v narativu žádnou další úlohu. Celkově druhý příběh vyznívá roztěkaněji a příliš nahodile. Ve stáří se muž s opicí chodí procházet k řece a pozorují ptáky na prastarém bezovém keři, jenž vznikl díky chlapcově bílému ptáčkovi. Neobvykle působí také nenadálá poznámka pod čarou: „Víte, že strnad v Budě mluví jinak než ten v Pešti a v Praze jinak než v Terstu?“ – proč byla zvolena zrovna tato, dětem neznámá města? Na jiném místě může překvapit ilustrace k textu: „Začala škola. Ptáček se učil rád.“, kdy na obrázcích vidíme ptáčka pouze ve školní tělocvičně a potom doma, kde jezdí na krunýři suchozemské želvy.

Kvalitní pokoukání

Události v knize dětského čtenáře nikterak nerozesmutní, protože sice ukazují koloběh života a nevyhnutelné stárnutí, tématu smrti se ale příběh vyhýbá a nese se v pozitivním duchu.  Předestírá chod věcí na zemi a upozorňuje na roli náhody. Co vše se může stát, když ptáčkovi vypadne zrníčko? A co kdyby nevypadlo? S trochou nadsázky kniha naťukává pojem efektu motýlích křídel, kdy při vývoji systému mohou i malé změny, jako třepot křídel, časem zapříčinit velké události.

Laskavé ilustrace v dětském stylu se vyznačují barevností, nadsázkou i důmyslnými detaily, svědčícími o skvělém pozorovacím talentu: chlapec například tlačí v tělocviku medicinbal v nadživotní velikosti, ptáček spí v krabici od mandarinek s japonským nápisem „mikan“ v hiraganě (v textu se ale mylně píše o krabici od rýžových koláčků) a sluníčko s paprsky v trojúhelníku připomíná boží oko. Malby dodávají příběhu tu pravou šťávu a právě díky nim se budou děti ke knize vracet.

Bezový keř se směle řadí mezi malé knižní poklady, ve kterých je potěchou si listovat. Jeho prostřednictvím mohou čtenáři objevovat zákonitosti okolního světa, uvědomovat si souvislosti a zjišťovat, že i obyčejné věci okolo nás mohou dát vzniknout něčemu velkému.