David Stecher (nar. 1969) je ředitelem Pražského literárního domu autorů německého jazyka, a to od roku 2012. Když se literární dům zakládal, byl David Stecher Lenkou Reinerovou požádán, aby se stal členem dozorčí rady. Tou dobou žil v zahraničí. V letech 2004–2008 byl ředitelem Českého centra v Mnichově a následně zakládal a vedl České centrum v Tel Avivu až do roku 2012. Vystudoval germanistiku, v mládí byl nadějným tenistou, manažerem skupiny Priessnitz a kromě svých bohatých aktivit na poli kultury příležitostně přijímá i role ve filmu (mj. Zemský ráj to napohled, Fotograf nebo v seriálu Rapl).

Radana Litošová: Čím pro vás byla Lenka Reinerová, jak si na ni pamatujete?
David Stecher: S Lenkou Reinerovou jsme se znali velkou spoustu let a byl to pro mě velice blízký člověk, vysoce empatický. V mnoha situacích mi pomohla už jenom tím, že mě vyslechla nebo se mi ozvala. Já jsem ovdověl v mladém věku a Lenka mi tehdy volala, že nemůže přijít na pohřeb, že by to neunesla, ale řekla, že já to přežiju, protože mám přátele.

Byla skvělý člověk, velice upřímný a neskutečně živý. Pokud vás měla ráda, tak by za vás nasadila život. Bylo obdivuhodné, jak se do poslední chvíle o vše živě zajímala. Když jsem pak za ní opakovaně byl v nemocnici, už to nebylo zrovna nejveselejší. Ale ještě na podzim 2007 při veřejné premiéře dokumentárního filmu o ní projevila přání, abych tam promluvil. Lenka byla člověk, kvůli kterému jsem byl ochoten jet 400 km sem a 400 km zpátky, protože druhý den jsem zase musel být v Mnichově. Řekl bych, že to bylo opravdu přátelství. Dokázala se vás kdykoli kdekoli zastat, třeba když někde nějaký člověk nebyl a jiný o něm špatně hovořil. Jak říkám, když vás měla ráda, tak vám to uměla dát najevo.

Radana Litošová: A kdy jste se tedy seznámili, pamatujete si to?
David Stecher: Lenka byla členkou Židovské obce v Praze. Znala se i s mojí babičkou, ale ta už tehdy nežila. Moji příbuzní, kteří museli odejít do zahraničí, byli stejně jako Lenka členy Svazu protifašistických bojovníků. Já byl ještě jinoch, ale z těchto kruhů jsem už od konce osmdesátých let věděl, že Lenka Reinerová existuje. Více jsme se pak sblížili v devadesátých letech přes moji manželku, protože společně podstupovaly léčbu. Lenka měla velmi pozitivní vztah k mladým lidem.

Radana Litošová: Praktikovala Lenka nějakým způsobem víru, i když byla komunistka?
David Stecher: Byla, ale kdo nebyl z téhle generace? To byli všichni včetně Arnošta Lustiga, Oty Pavla a dalších, protože oni věřili, že přichází strana, která nebude dělit lidi na Židy a „nežidy“. Komunistka byla a taky si za tím vždycky stála, i když se jí za to mnohokrát patřičně „odvděčili“. Byla členkou židovské obce a zajímala se, ale měla špatné zkušenosti, když stále chodila s tím nápadem založit literární dům, který by zachovával odkaz zejména pražských židovských německy píšících autorů. Na židovské obci jí řekli, že prostory jí dají, ale bude je muset zrekonstruovat za sto milionů. Tehdy jsme se s Lenkou sblížili, protože já se dlouhodobě zabýval odškodněním obětí v České radě pro oběti nacismu.

Radana Litošová: Nepřehodnotila svůj vztah ke komunistické straně poté, co jí tolik ublížili?
David Stecher: Já si myslím, že ho určitě přehodnotila, to jednoznačně. Lenka se účastnila natáčení  dokumentu Moje 20. století¹ od Olgy Sommerové, chtěli po ní, aby šla se štábem i do Ruzyně, kde byla v padesátých letech vězněná. Odmítla to, že to nezvládne po tom všem, co zažila. Zastávala názor, že myšlenka je správná, jen ti lidé, co to dělají, jsou špatní. Lenka byla ze strany několikrát vyloučena. Ale co se týče židovské víry ve vztahu ke komunismu, to nebylo nic proti ničemu, protože i v Izraeli byly kibucy,² které fungují na myšlence, že si lidé rozdělují skoro všechno.

Radana Litošová: A jak to tedy bylo se vznikem Pražského literárního domu?
David Stecher: Už od devadesátých let Lenka chodila sem a tam, každý vám něco naslibuje, dá vám čestné občanství, ale nikdo pro vás nic neudělá. Doporučil jsem jí, aby spolek zaregistrovala, a letos budeme slavit dvacet let. Dům v Ječné  jsme získali až v roce 2008, Lenka o tom tedy ještě věděla. Byla ráda, že se to podařilo. Já jsem tehdy ještě působil v Mnichově, ale přála si, abych byl alespoň v dozorčí radě.

Velkou zásluhu měl Joachim Dvořák, který Lence začal vydávat knížky a zpopularizoval její tvorbu, protože předtím se o Lence Reinerové tolik nevědělo. Lenčiny knihy tady za normalizace nemohly vycházet, zatímco ve Východním Německu v nakladatelství Aufbau její knihy vycházely díky Anně Seghersové,³ která se o to zasadila. A paradoxně tady se nemohlo vydávat vůbec nic. Opravdu, režim byl tak zrůdný, že když vás chtěl zničit, tak vás skutečně dokázal izolovat. Vytvářeli na vás hrozný nátlak, takže pokud se někdo sesypal a podepsal to,  já ho neodsuzuju, jestliže to ti lidé přiznali. Mně se líbilo, co řekl Pavel Tigrid, že on nikoho nebude odsuzovat, protože on tady v té době nežil, jemu nestrkali špendlíky pod nehty atd.

Radana Litošová: Tím myslíte spolupráci s STB? Podepsala Lenka spolupráci? O tom nic nevím…
David Stecher: Ne, ne, nepodepsala. Samozřejmě někteří se to snažili tvrdit a předhazovali jí komunismus, ale nepodepsala to v žádném případě. Právě ti, kteří jí předhazovali, že je „španělačka“, že je komunistka, ti sami byli největší prominenti. Lenka byla spoustu let nemocná a já vím, jak ji vydírala státní bezpečnost i ve vězení, že ji budou léčit, ale jen když bude donášet a podobně.

Radana Litošová: To už tehdy v padesátých letech, kdy byla ve vazbě podezřelá ze špionáže?
David Stecher: Ano, to ale bylo všechno vykonstruované. My jsme v kontaktu se synem Louise Fürnberga, s nímž se Lenka přátelila, s Michaelem Fürnbergem, kterému je dnes 84 let a on vypravuje příhody z dětství v Izraeli: zpočátku byl Izrael náš přítel,⁴ pak zase náš nepřítel, protože odmítl podlehnout Stalinovi… Takže Lenka byla obviněná ze sionistického spiknutí, ale to všechno bylo vykonstruované jako celý proces se Slánským a dalšími.

Radana Litošová: Vyvíjeli na ni nátlak i v pozdějších letech? Chodila za Lenkou STB?
David Stecher: To víte, že ano. V osmašedesátém emigrovala její dcera Anna do Velké Británie, takže jí pořád něco zakazovali. Stát vám permanentně ničil život. Generace mých rodičů, to je ztracená generace. Režim vás likvidoval, nikam jste nemohla jezdit. Lenka říkala, že ani nechce některé ty věci v archivu vidět. Ale samozřejmě, že ji otravovali, zvláště pak když přišel obrodný proces. Lenka byla aktivní nejen v pražském jaru, ale už v roce 1963, kdy se pořádala kafkovská konference, která byla považována za začátek pražského jara.

Kdysi bývala Lenka v redakci s Jaroslavem Foglarem, a když jsme ho šli navštívit, nedovolil, aby si ho někdo fotil, aby z toho neměl komplikace. Proto já nikoho neodsuzuju, protože oni ty lidi vydírali. Ale problém je, že ti, co na vás nejvíc donášeli, teď nejvíc moralizují. To Lenku taky trápilo. Ale ona, i když byla velice nekompromisní, uměla být i velice smířlivá.

Nikdy ji ale nenechali být, protože její dcera emigrovala. Opět byla na špatné straně, jak vždycky říkala. Dceru pak dlouho nemohla vidět. Nevím přesně, kdy se za ní dostala. Jindy vás pak ale i rádi nechali vycestovat, protože kdyby tam Lenka zůstala, stát si nechá její důchod. Stát byl ekonomicky v hrozném stavu!

Radana Litošová: Měla Lenka v časopisu Im Herzen Europas šanci vyjádřit se k režimu nějak kriticky?
David Stecher: Já si myslím, že v těch šedesátých letech ano, vždyť padla cenzura. Zajímavé bylo, když pak po revoluci začaly vycházet Židovské listy, byl tam v redakční radě jeden člověk, kterého Lenka velmi dobře znala, a protestovala, proč v té radě je, že mnoha lidem ublížil. Ona dokázala být v tomto ohledu velice rázná a nekompromisní, i když to byl její kolega-straník. Lenka nebyla člověk, který by se někdy bál.

Radana Litošová: Nakolik vlastně mohla být svobodná v tom, co psala, když časopis Im Herzen Europas měl  propagovat Československo? Nakolik to tedy byla socialistická propaganda?
David Stecher: Samozřejmě to byla socialistická propaganda, vždyť ona byla levicově zaměřený člověk. Tedy určitě nepropagovala, že by tady měl být imperiální kapitalismus. Ale když šlo o myšlenky Dubčeka, který prosazoval socialismus s lidskou tváří, tak to tito lidé naopak velmi dobře přijímali, po tom hrozném marasmu padesátých let. Mohla tedy vyjadřovat svůj názor, ale po roce sedmdesát s ní opět zametli takovým způsobem… to oni uměli velice dobře.

Radana Litošová: Čím se tedy živila?
David Stecher: Tlumočnictvím a také překládala třeba pod jiným jménem, ale hlavně: ona už měla svůj věk, tedy nárok na důchod, a jako příslušnice československého odboje dostávala příspěvek. Ale nemohla nikam cestovat. I do Východního Německa byl problém jet. To nejdůležitější je svoboda projevu a svoboda pohybu. V roce 1993 německý Goethe Institut a někdejší generální konzul Mexika, který kdysi  Lence vydal víza – byl ještě naživu, už mu bylo skoro 100 let –, zorganizovali pro Lenku cestu do Mexika, aby se tam mohla znovu podívat. O Mexiku mi vyprávěla, že tehdy rodiče byli strašně daleko a odtamtud si to nedovedli představit, i když věděli, že rodiče jdou do koncentračních táborů. Kisch jí tehdy říkal, že se patrně dozví, že většina našich příbuzných už nežije. To nebylo zrovna nejveselejší.

Radana Litošová: Lenka ve svých knihách většinou vypráví o své pouti světem, která nebyla snadná. Přestože líčí často drsné zkušenosti, zanechává vždy nějakou naději. Máte pro to nějaké vysvětlení?
David Stecher: Ona měla takovou výbornou povahu. Vždycky vám dokázala dodat odvahu. Tvrdí se, že Lenka říkala, že člověk se nesmí litovat, ale ona říkala, že člověk se nesmí moc litovat. Nemáte mnoho možností, co můžete dělat. Buďto můžete skočit z okna, nechat se zavřít do blázince nebo vstát a jít to řešit. Takže ano, celý život se vám dějí takové ústrky, ale vstanete a prostě s tím bojujete, věříte, snažíte se najít nějakou tu radost… Ale opravdu ona měla neskutečnou vnitřní sílu po tom všem. Byla to velmi energická žena a neskutečně milá k lidem, které měla ráda.

Já považuju za její nejlepší knihu Čekárny mého života, to se čte jedním dechem. Líbilo se mi, jak říkávala, že není spisovatelka, že je zapisovatelka. A také byla velice zvídavá a držela krok s mladou generací. To buď v sobě máte, nebo nemáte. Ale s tím litováním, ona to takhle neřekla.

Radana Litošová: Takto doslova to totiž vyšlo v novinách v jednom článku jako titulek.⁵
David Stecher: Ano, ale ona říkala: nesmí se „moc“ litovat. Musíte si někdy ulevit, ale nesmíte se v tom utápět. Nesmí se vám to dostat pod kůži. My jsme v rámci letního kina v kinobuse ukazovali dokument o Nicholasi Wintonovi, který tam říká, že když něco není nemožné, tak je to možné. A že mu spoustu lidí řeklo, jaký je to výborný nápad, ale musí přijít někdo, kdo to zrealizuje, a takových lidí je strašně málo.

Já třeba obdivuju Joachima Dvořáka, jeho vyplavily povodně, přišel o všechno, k tomu vedl časopis Labyrint revue, který už dnes nevychází – můj tatínek vždycky vzpomíná na ty kvalitní texty – a taky začal odznova. Prostě „člověk to nesmí nikdy vzdát“, to bylo taky Lenčino krédo: když si jednou lehnete, je pak obtížné vstát. S tím, co oni zažili, i ti, co nebyli v koncentráku, ale zažili ten hrozný holokaust a všechny ty ztráty, ti věděli, že je taky důležité nést odkaz svých předků. A pro Lenku, protože zůstala z celé rodiny sama, bylo důležité, aby nesla tento odkaz.

 ¹SOMMEROVÁ, Olga. Moje 20. století. [dokument České televize]. 2005. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10084839378-moje-20-stoleti/

 ²Kibuc – zemědělská či průmyslová osada v Izraeli, kde se hospodaří formou kolektivního vlastnictví. Po uspokojení potřeb všech osadníků se případné přebytky/zisky investují do rozvoje osady.

³Anna Seghers (1900–1983) – německá uznávaná spisovatelka, se kterou se Lenka stýkala mj. v Mexiku, kde obě pobývaly v exilu během druhé světové války. Lenka se o Anně zmiňuje ve své knize Kavárna nad Prahou.

⁴míněno přítel Československa (pozn. RL)

⁵KÖPPLOVÁ, Pavla. Člověk se nikdy nesmí litovat: neuvěřitelná cesta spisovatelky Lenky Reinerové, která milovala Prahu a němčinu. Lidové noviny, 2013, roč. 26, 29. 8., č. 201, s. 22.