Ačkoliv předlistopadový československý exil tvořili lidé s pestrou plejádou politických názorů, od těch, kteří neváhali v boji s komunistickým režimem sáhnout po zbrani, až po ty, kteří se po změně poměrů nechali za komunistickou stranu zvolit do Evropského parlamentu, veřejnost i badatelé obvykle věnují pozornost těm exilovým složkám, které stály vůči komunistické ideologii v ostrém kontrastu, a levicově orientovaný exil většinou zůstával v pozadí zájmu. Kolektivní monografie tří historiků soudobých dějin tak představuje přínosnou sondu do ideového světa, do něhož mimo pamětníků nahlédli zatím jen nemnozí zájemci. Každý z autorů se zaměřil na jednu exilovou skupinu, sdruženou kolem určitého periodika: Kristina Andělová analyzuje v Římě sídlící skupinu Listy vydávající stejnojmenný dvouměsíčník, Jiří Suk představuje západoberlínský Infomat a jeho čtvrtletník Informační materiály, Tomáš Zahradníček se zabývá exilovou sociálnědemokratickou stranou, jejíž hlásnou tribunou byl čtvrtletník Právo lidu.   

Levicově zaměřená exilová vlna?

Všechny tři uvedené exilové skupiny pochopitelně byly nějakým způsobem provázané s ostatními exilovými strukturami a měly vazby i na domácí disent, proto je ve stručné úvodní kapitole v hrubých rysech nastíněna problematika československého exilu obecně. Za zmínku stojí především konstatování, že vlna odchodů do exilu po srpnu 1968 byla výrazně levicově zaměřená, neboť k pravici inklinující občané Československo opustili již po únoru 1948 a v následujících dvaceti letech vlády jedné strany se jen těžko někdo mohl s pravicovými ideály seznámit, natož je přijmout za své. Je ovšem otázkou, nakolik lze toto tvrzení přijmout jako obecně platné. Kromě poměrně úzké skupiny exulantů angažujících se politicky většina lidí, kteří se rozhodli Československo po roce 1968 opustit, nejspíše nad svým zařazením do jedné z těchto politických kategorií vůbec neuvažovala. Autoři rovněž připomínají, že v československých exilových strukturách bychom nalezli i skupiny a organizace nade vší pochybnost nedemokratické, šlo o různé skupinky hlásící se k fašismu, silně zastoupené zejména mezi slovensky hovořící částí exilu. Zmíněnou skupinu Infomat, vycházející z trockistických a maoistických stanovisek, ovšem autoři kupodivu řadí mezi exilové skupiny demokratické.

V jednotlivých studiích lze najít témata, která byla všem třem analyzovaným exilovým skupinám společná: pokud například Jiří Suk řeší v souvislosti s časopisem Informační materiály praktické problémy spojené s jeho distribucí do Československa, lze předpokládat, že obdobné potíže řešili i členové zbylých dvou skupin (a obecně všichni vydavatelé exilové literatury). Rovněž shánění financí pro tisk daného periodika jistě nebylo jen bolístkou skupiny Infomat a jiným specifickým problémem spojeným s analýzou exilového tisku je časté užívání pseudonymů a autorských šifer. Není těžké si domyslet, co autory k této opatrnosti vedlo, pro badatele však tato konspirační praxe představuje komplikaci, kterou se zcela uspokojivě nepodaří překonat asi nikdy. Jako obecná tendence vlastní většině projektů pak studiemi prostupuje více či méně zřetelný generační rozpor mezi „otci-zakladateli“ a mladšími spolupracovníky, kteří se připojili později a snažili se prosadit své postoje.

Izolace sociální demokracie

Zajímavější a do jisté míry i čtenářsky vděčnější jsou pasáže, které zachycují vzájemné odlišnosti jednotlivých skupin v rámci levicově orientovaného exilu. Římská skupina Listy se skládala především z akademiků, jejichž jména často měla v západoevropských médiích a na univerzitách zvuk již před rokem 1968, skupina Infomat naopak stála spíše na studentech, kteří buď svá studia v Československu již nemohli dokončit, nebo zemi opustili krátce po získání titulu, takže jejich hlas neměl v západoevropském levicovém milieu takovou váhu. Exilová sociální demokracie pak již z dob těsně po únorovém převratu stavěla na svém ostrém antikomunismu. V rámci západoevropské politické scény, jejíž představitelé se od poloviny 50. let postupně smiřovali se skutečností, že existenci socialistického bloku je nutné přijmout jako fakt a snažili se najít alespoň s některými zeměmi zpoza železné opony určitý modus vivendi, se tím nevyhnutelně dostávala do určité izolace, a totéž lze prohlásit i o jejím postavení v rámci československého exilu, kdy sociální demokracie jen s nedůvěrou sledovala snahy o bližší propojení jeho levicově orientovaných složek. Specifickým bodem pak byl vztah analyzovaných uskupení k Chartě 77, který se ve všech třech případech neobešel bez určité míry kritiky, byť jinak stály Listy Chartě blízko, pravidelně přetiskovaly její zprávy a další texty a vyjádřily své zklamání z toho, že západoevropská levice nenašla odvahu podpořit Chartu 77 na institucionální úrovni.

Vyznat se blíže ve složitém předivu někdy jen velmi slabě nuancovaných vztahů mezi členy jednotlivých uskupení, domácími disidenty a vnějšími aktéry od západoevropských komunistů až po Čínu, nadto se ještě měnících v průběhu času, patrně nebude pro většinu čtenářů jednoduchou záležitostí, některé pasáže budou plně srozumitelné skutečně jen pro politology či lidi, kteří jsou sami v levicové politice angažovaní, případně pro pamětníky.

V závěrečné shrnující kapitole autoři stručně mapují osudy příslušníků levicových exilových skupin v polistopadovém vývoji. V podstatě všichni skončili téměř v zapomenutí, mnozí zahořklí nad tím, že když už se ve veřejném prostoru o nich mluvilo, tak obvykle v souvislosti s jejich činností před srpnem 1968 (zde se autoři odchylují od dosavadní objektivity a z textu je jasně cítit, jak s tímto přístupem vnitřně nesouhlasí, pokus vznést proti Zdeňku Mlynářovi za jeho předsrpnovou činnost obžalobu dokonce označují jako „trapný“). Srpen 1968 pro ně většinou představoval určitý dějinný milník, na který se snažili navázat, a nedokázali pochopit, že většinová populace nemá o nové pražské jaro zájem, nýbrž se chce vydat zcela jiným směrem, směrem, který byl pro mnoho z nich nemyslitelný, jak opakovaně zaznívá v jednotlivých studiích.

Ačkoliv kniha nemusí být svým obsahem všem čtenářům ideologicky po chuti, je nutné ocenit práci, jakou si dal autorský kolektiv se zmapováním dosud opomíjené kapitoly moderních českých dějin. Jejich výzkum ukazuje, že v dějinách skutečně nic není černobílé, zato odstínů šedi nalezneme nespočetně.