
Diapozitivy násilí a zmaru: sto plus jedna příběhů z Kuby
Střípky z kubánských dějin, diapozitivy násilí, absurdity a groteskna. Sto jedna krátkých textů bez vlastních jmen a bez kontextu ilustruje příběh „krásného, zeleného, nehynoucího, věčného ostrova“, který všechno a všechny přežije.
Kuba se vynořila z moře – a nic dobrého ji nečekalo. Tak nějak by se dalo shrnout dílo Pohled na svítání v tropech kubánského spisovatele Guillerma Cabrery Infanta, které ve španělštině poprvé vyšlo v roce 1974 a k českému čtenáři se o půl století později dostává v překladu Anežky Charvátové.
Autor nás zve na historický exkurz, který začíná vpádem conquistadorů a uzavírá se v 60. letech 20. století, kdy se Cabrera Infante na svou domovinu a porevoluční události, jichž byl původně nadšeným spolustrůjcem, dívá už přes oceán – z anglického exilu.
Kniha se skládá ze sto jedna krátkých příběhů. Některé mají délku dvou tří vět, jiné dvou tří stránek. Jde o jakési pohlednice, chronologicky seřazené diapozitivy více či méně známých epizod z kubánské historie nebo příběhů ilustrujících určitou dobu. Cabrera Infante nám bez dalšího kontextu, bez vlastních jmen, servíruje přehlídku násilí, přetahovanou mezi původními obyvateli a kolonizátory, vládnoucí reprezentací a revolucionáři, karikaturu moci a určitou rezignovanost lidí, smířených s tím, že smrt čeká za rohem, že nebude klidná ani důstojná, ale často absurdně nahodilá. Že dřív nebo později prostě přijde. Spíš dřív.
Pěšáci, generálové, Fidel i Hemingway
Kdo by očekával, že si prostřednictvím knihy osvěží znalosti z kubánské historie, bude možná zklamaný. A možná – podobně jako autorka této recenze – bude v prvních kapitolách frustrovaně pátrat v paměti po posledních záblescích toho, co se naučil ve škole.
Jakmile čtenář tuto snahu vzdá (pokud samozřejmě není znalec kubánské historie), nezbyde mu než přistoupit na autorovo cvičení vizuální imaginace. Pohled na svítání v tropech přináší stylově pestré texty, v nichž nechybí rozpačitý humor, hovorový jazyk nebo líčení krajiny. Mnoho jich působí, jako by vznikly popisem fotografií, map nebo rytin, což zřejmě nebude daleko od pravdy. Podle Alessandry Ghezzani, akademičky z Univerzity v Pise, se Cabrera Infante při psaní opíral o učebnici dějepisu Fernanda Portuonda del Prado, která se na Kubě dlouho používala pro výuku na druhých stupních. Konkrétně potom o ilustrace v ní. Ty ale v díle Cabrery Infanta chybí, a je tedy na čtenáři, aby si poradil.
Postavy, místa i události zůstávají beze jmen, neukotvené. Některé příběhy jsou úderné a utkví čtenáři v paměti, jiné působí, jako by je autor vyprávěl tak nějak mimochodem. Nekončící sled mrtvol v příkopech, zbloudilých kulek a vězňů, kteří se nedožili rána, na jedné straně pomáhá poskládat mozaiku zmaru a ironické idylky tropického ostrova, na druhé straně ve čtenáři plíživě vyvolává otupělost. Snižuje jeho vnímavost k tomu, co čte, což zřejmě reflektuje i určitou odevzdanost Kubánců, kterou lze z některých příběhů vyčíst.
„Když jí přišli sdělit tu zprávu, právě na dvorku prala. Nic neřekla, nerozplakala se, nedala najevo žádný cit. Takže je to pravda? zeptala se jenom. […] Omluvte mě, řekla, ale musím to doprat. Doprala, vešla do domu a uvařila si kávu. Vypila si ji vestoje ve dveřích a dívala se na vítr mezi prostěradly.“ (str. 65)
Komu by identita postav přece jen nedala spát, bude rád, že některé ztotožnit lze. Díky práci akademiků i moderním technologiím můžeme zjistit, že se v textech objevují například Fidel Castro, Camilo Cienfuegos, student Luis Boitel, José Martí, Ernest Hemingway a další. Jejich činy Cabrera Infante nicméně popisuje stejně suchopárně jako úsilí toho posledního rolníka, který se do boje pouští vyzbrojený klackem, kamenem nebo konví.
Co nesežrali truchliví tygři ani frankistická cenzura
Guillermo Cabrera Infante byl kubánský prozaik, esejista, kritik a scénárista. Jako nadšený stoupenec revoluce se zprvu těšil přízni Castrova režimu, to ale nevydrželo dlouho a kritické komentáře ho v roce 1965 stály nejdřív čtyři měsíce vězení a následně doživotní exil. Po krátké zastávce ve Španělsku, kde mu frankistický režim znemožnil zůstat, se definitivně usadil v Londýně. „Frankismus a fidelismus toho měly společného víc než jen intimitu stejného počátečního písmena,“ píše v kritickém komentáři Lo que este libro debe al censor („Za co tato kniha vděčí cenzuře“). O dva roky později vydal svůj nejproslulejší román Tres tristes tigres, který v češtině vyšel pod názvem Tři truchliví tygři v roce 2016 (vydání druhé 2024), také v překladu Anežky Charvátové.
Genezi díla Pohled na svítání v tropech významně ovlivnil právě zmíněný román. Až polovina textů, které v knize najdeme (popisujících převážně Batistův režim) pochází dle italské filoložky Alessandry Ghezzani právě z první verze Třech truchlivých tygrů. A klíčovou úlohu sehrála i cenzura.
O tři roky dříve, v roce 1964, získal Cabrera Infante cenu Biblioteca Breve, kterou barcelonské nakladatelství Seix Barral uděluje zatím nepublikovaným románům ve španělštině. Jejím cílem je podpořit mladé spisovatele v obnově evropské literatury. Dílo Pohled na svítání v tropech, za které Cabrera Infante ocenění dostal, oslnilo nakladatele, z pohledu frankistické cenzury ale zřejmě „obnovovalo“ příliš. Sám autor ve zmíněném kritickém komentáři přisuzuje zásluhu za vznik svého nejznámějšího románu právě cenzuře, protože „díky“ jejímu zásahu napsal dalších tři sta stránek, z nichž nakonec vznikly Tři truchliví tygři, jak je čteme dnes.
Autorovi bylo líto nepoužít původní, ironický titul, a tak pod názvem Pohled na svítání v tropech vydal právě recenzovaný soubor kratičkých textů ilustrující život na Kubě.
Guillermo Cabrera Infante zemřel v roce 2005 a na Kubu se už nevrátil. Přesto měl potřebu vrátit se k jejím dějinám, k příběhu ostrova, který, budeme-li parafrázovat poslední řádky knihy, všechno a všechny přežije.
A kdo přežije, má vyprávět:
„Když jsem viděl, že dny a noci ubíhají, a já jsem stále ještě naživu, pil jsem mořskou vodu a kdykoli to šlo, strkal jsem hlavu do vody, abych se osvěžil, protože mě pálil obličej… Ale měl jsem jistotu, že nezahynu… Prožívám závěr děsivého románu. Někdo musí přežít, aby to mohl vyprávět. A já si vzal do hlavy, že ten někdo jsem já.“ (str. 132)
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.