Na cestě k sobě
Poslední sbírka Jiřího Dynky zve čtenáře k únikům i návratům: pryč z hlavního města, zpátky k sobě samému. Cesty však často končí ve slepých uličkách a cíl se snadno ztratí ze zřetele: „Vraťme se domů (odkud jsme nikdy neodjeli)“.
Dvanáctá sbírka básníka Jiří Dynky (nar. 1959) Zdrhnout CZ je rozdělena do šesti oddílů. Pět z nich lze pojmenovat podle topografického klíče: autor bere čtenáře postupně do Kolína, Písku, Prahy, Olomouce a oblasti Českého ráje. Zhruba v polovině je pak tato stezka Českem přetnuta částí Texty ke komiksům. Zde je nejdříve vykreslen uzavřený – a zároveň bezpečný a osamělý – svět mužského subjektu. „Piškvorky mu nevyhovují. / Nevěnuje svoje nejlepší chvíle piškvorkám.“ (s. 47) Výpovědi o jeho prožívání jsou záhy revidovány po vstupu ženy. Zcela minimalistická forma a jednoduchý princip hříčky, kdy se básně doslovně zopakují a pouze na konci se znovu a znovu objevuje verš o „Jejím“ příchodu, vypovídají o protichůdném přístupu, s nímž je možné nahlížet romantický vztah. Zdánlivě se moc nezměnilo, a přesto je náš svět obrácen vzhůru nohama: „Piškvorky mu nevyhovují. / Nevěnuje svoje nejlepší chvíle piškvorkám. / Dokud nepřišla ona. Ona.“ (s. 47) Touha po znovunalezení krásy a výjimečnosti tam, kde je na první pohled jen všednost – ať už se jedná o místo, vztah nebo sebe sama –, přitom představuje stěžejní témata celé sbírky.
CizoZemské CZ
Cyničtější čtenáři (a možná inklinace k tomuto způsobu čtení souvisí i s věkem) mohou sbírku poměrně snadno odepsat jako deníček z důchodcovského výletování. Dynka totiž kreslí velmi všední, téměř přízemní obrazy, typické pro víkendové rodinné vyjížďky. Nikde nechybí hodnocení místní kuchyně, a tak se dozvídáme, že v Českém ráji je: „Stravování přizpůsobené místním, kulinářským podmínkám. Guláš / nevalný navařili nám v hostinci Sokolovna.“ (s. 71) V Písku zase: „Zmrzlinový řetězec Creme de la Creme / jako v Praze tady (nad Otavou) nemají.“ (s. 35) Zato si tam lze dát „Misku trhnaného masa [...] nejlahodnější jídlo všech dob s přípitkem limonádou Bohemsca.“ (s. 37)
Do vytoužených chvil mimo domov se zároveň brzy začne vkrádat jistá bezradnost a melancholie, která nás nutně zasáhne vždy, když trávíme příliš dlouhou dovolenou v cizím městě. „Co budeme v Kolíně dělat zítra?“ ptá se subjekt opakovaně své manželky, věrné společnice na všech jeho cestách. Neutěšenost situací je zintenzivněna pocitem, že jednotlivá místa, přestože jsou rozmístěná napříč republikou, jako by postrádala genia loci: všude, úplně všude visí „modro-žluté, cizozemské vlajky“, ve všech ulicích všech měst se prohání „jídelní kurýr s krychlí na zádech“ – liší se snad jedině jejich barvy a obsah.
V kombinaci se stereotypně středostavovským únavným přístupem k dovolené, kdy jezdíme „dvakrát, třikrát do roka se odreagovat“ (s. 35) a pak jsme stejně z výsledku zklamaní, jen abychom po určité době vyrazili zase, by se mohlo zdát, že sbírka zaujímá ironickou polohu – Dynka ale s touto zkušeností operuje jinak. Pocit prázdnoty se v rámci sbírky stává výchozím bodem, vyzývá nás k trpělivosti a ochotě hledat a znovunalézat krásu ve věcech kolem: „Na první pohled jsme si v Kolíně nepřišli na své. / Tedy budeme muset spoléhat na druhý pohled.“ (s. 17) Ať už se jedná o na první pohled nepříliš zajímavé maloměsto, nebo o dlouholetý vztah.
Zdrhnout CZ je tak vlastně nakonec ze všeho nejméně o zdrhání. Sbírka vybízí k odhodlání a vytrvalosti – odměnou za ně bude schopnost radovat se z maličkostí.
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.