Román Poslední siréna, který v roce 2023 získal finskou Cenu Helsingin Sanomat pro literární debut roku, přináší velmi silný příběh rychlého vyhubení jednoho živočišného druhu. Svým univerzálním poselstvím i krásným jazykem silně zasáhl čtenáře nejen ve Finsku, ale i v mnoha dalších zemích včetně Česka, kde vyšel v roce 2025 v překladu Vladimíra Piskoře. Se spisovatelkou a literární vědkyní Iidou Turpeinen (nar. 1987) jsme si povídaly nejen o mnohaleté práci na její románové prvotině, ale také o proměnách vztahu lidstva k jiným druhům, o ženách ve vědě i o tom, kolik fascinujících příběhů ještě skrývají archivy.

iLiteratura: Dočetla jsem se, že váš román Poslední siréna (finsky Elolliset) vznikal sedm let a že je za ním velké množství pečlivých rešerší, což je vidět na každé stránce. Co však bylo tím prvotním inspiračním zdrojem?
Iida Turpeinen: Už dlouho jsem snila o tom, že napíšu román o podivném vztahu lidí k přírodě. Když jsem začala pracovat v badatelském týmu, který zkoumal, jak se přírodovědné uvažování promítalo do beletrie, došlo mi, že prostřednictvím dějin vědy bych mohla zkoumat naše představy o přírodě i jejich proměny v průběhu staletí. Jenže mi chyběl příběh.
V roce 2016 jsem šla na výstavu do Přírodovědného muzea v Helsinkách a kroky mě náhodou zavedly i do sálu s kosterními sbírkami. V koutě tam stála obrovská podivná kostra, šlo o korouna bezzubého neboli Stellerovu mořskou krávu, tedy o druh býložravého mořského savce, který zcela vyhynul jen sedmadvacet let po svém objevení a vědeckém popsání, a jeho kompletní kostry jsou na celém světě už jen dvě. To ve mně probudilo zvědavost: co se během oněch sedmadvaceti let odehrálo? A jak to, že se kostra toho velkého tvora ocitla právě v mém rodném městě? Uvědomila jsem si, že přesně tohle je příběh, který jsem hledala! A bylo mi jasné, že pokud jej budu chtít vyprávět pořádně, čeká mě spousta bádání. Nakonec mi psaní zabralo opravdu sedm let, ale naštěstí vysedávat v archivech je moje nejoblíbenější činnost, takže mě množství práce od tématu neodradilo.     

iLiteratura: Z jakého úhlu pohledu jste se na historii vyhynutí tohoto zvířete a cesty jeho kostry do helsinského Přírodovědného muzea chtěla podívat? Jak jste vybírala hlavní postavy, které osudy nešťastné mořské krávy vyprávějí?
Iida Turpeinen: Při psaní jsem si postupně uvědomila, že se z příběhu o mořské krávě stává příběh o tom, kdy nám lidem poprvé došlo, že nějaký druh může kvůli nám vyhynout, a o tom, jak tato myšlenka otřásla představami o našem místě v tomto světě a našem vztahu k jiným živým tvorům. Rozhodla jsem se vyprávění provést několika staletími, protože jsem chtěla ukázat, jak se představy o přírodě postupně proměňovaly, ale my si s sebou stále neseme představy z předchozí doby a jistou kulturní zátěž. Hned od začátku bylo jasné, že aspoň polovina z hlavních postav budou ženy, protože mi na knihách o historii vědy vždycky vadilo, že se tváří, jako by se věda žen netýkala! Ženy samozřejmě ve světě vědy dlouho oficiálně místo neměly, ale byla jsem si jistá, že v archivech najdu takové, které s tímto tvorem a jeho kostrou nějak souvisely. Na archivní práci je skvělé to, že při ní člověk většinou najde, co hledá – a to se stalo i tentokrát. Důležité pro mě ovšem bylo zejména to, aby se jednou z hlavních postav stala sama mořská kráva. Nechtěla jsem o ní psát jen jako o předmětu lidské činnosti a „lovné zvěři“, ale jako o bytosti, která také má svůj vnitřní svět a historii.

Mezi fakty a fikcí

iLiteratura: Jaké archivní materiály jste tedy pro popis jednotlivých postav měla k dispozici?
Iida Turpeinen: Historici musejí vždycky pracovat s tím, co se zachovalo, což je do značné míry velká náhoda. S postavou manželky guvernéra Aljašky Annou Furuhjelmovou jsem se například seznámila prostřednictvím stovek dopisů, které se – světe div se – zachovaly dodnes. Naopak třeba po další postavě románu, muzejním preparátorovi Johnu Grönvallovi, nezůstaly žádné deníky ani dopisy, takže podrobnosti o něm jsem se dozvěděla rozmlouváním s lidmi, kteří s ním v 60. letech 20. století spolupracovali. Prostudovala jsem také krabice plné předmětů a dokumentů, které zanechal ve své pracovně v helsinském Přírodovědném muzeu při odchodu do důchodu.

iLiteratura: V románu vystupuje mnoho vědců, ale jak už jste řekla, chtěla jste záměrně dát hlas i ženám, které dlouho zůstávaly v jejich stínu, jako třeba Hilda Olsonová. Jaké postavení mají podle vás ženy ve vědě dnes? Co se od Hildiných dob změnilo?
Iida Turpeinen: Hilda Olsonová byla v mnoha ohledech výjimečná. Byla to dcera norského námořního kapitána, ale měla finskou matku a studovala výtvarné umění v Helsinkách. Stala se pak kreslířkou zvířat, pracovala jako osobní asistentka profesora zoologie tehdejší Alexandrovy carské univerzity se sídlem v Helsinkách. Cestovala s ním a prováděla náročný terénní výzkum. A to všechno čtyřicet let před tím, než bylo ženám dovoleno na této univerzitě studovat! Oproti 19. století se pozice žen ve vědě proměnila zásadně, i když představy o vědě jako mužské práci ve společnosti přetrvávají a na tomto poli máme ještě dost co dohánět. Velmi mě ovšem potěšila nedávná statistika, podle níž stále více holčiček nakreslí ženu, pokud mají nakreslit vědce či vědkyni (pozn. red. finština nerozlišuje gramatický rod). Když jsem byla malá já, představy o vědecké práci byly silně maskulinní.

iLiteratura: Váš text se pohybuje na pomezí vědeckého pojednání a beletrie. Jak moc jste chtěla využívat fakta, když bylo od počátku jasné, že vznikne román?
Iida Turpeinen: Pro mě bylo důležité opřít text o podložené informace, ale zároveň jsem měla větší volnost než v disertační práci, v níž si musím úhel pohledu pečlivě vybrat a držet se jej. Mohla jsem se směle pohybovat mezi různými obory: biologií, geologií, filosofií a kulturní historií! U každé historické epochy popisované v románu jsem vycházela z archivních materiálů, které o sobě zanechaly moje postavy: deníků, dopisů, kreseb a obrazů, vědeckých pojednání, lodních deníků, závětí, map a tak dále. A v případě mořské krávy samozřejmě i z mnoha přírodovědných pojednání. Právě přírodovědná témata nebyla snadná, přece jen to není můj obor. Přesto jsem měla od počátku v úmyslu napsat román. Jednak proto, že jsem chtěla psát svobodným jazykem, za druhé proto, že mě zajímalo, jak se daná postava v daném čase, situaci a místě cítila. A k tomu spisovatel potřebuje fantazii a prostředky, které mu dává beletrie. Díky tomu se vyhynutí jednoho druhu může ze statistické položky stát zkušeností, kterou si čtenář prožije a může si k ní vytvořit osobní vztah.

iLiteratura: Ve kterých pasážích jste tedy musela popustit uzdu fantazii nejvíc?
Iida Turpeinen: Hlavně při popisu vnitřního světa jednotlivých postav, tam to bez velké představivosti nejde. Pak v případech, kdy fakta prostě nejsou dostupná. Celkově bylo psaní tohoto románu fascinujícím přepínáním mezi výzkumem a představivostí, mezi fakty a fikcí. Události popsané v románu jsou z valné většiny založené na historických skutečnostech, historický i přírodovědný kontext je co nejvěrněji opřený o současné poznatky, ale vedle toho jsem využila úžasnou svobodu každého spisovatele vytvořit si svůj svět.

O limitech přírody lidé dlouho nevěděli

iLiteratura: Jak nám historie vědy může pomoct při chápání současného světa? Může se lidstvo ze smutného osudu mořské krávy nějak poučit? A stojí o to vůbec?
Iida Turpeinen: Psát o historii vědy je docela uklidňující, protože věda se aktivně snaží napravovat své chyby. Když vyšla najevo realita vymírání druhů, přírodovědná muzea zareagovala: přestala například získávat vzorky sběrem vajec nebo lovem a hledala nové způsoby zkoumání světa. Možnost vyhynutí nějakého druhu jsme si uvědomili teprve na počátku 19. století. Muži z Beringovy expedice, kteří se ve 40. letech 18. století setkali s mořskou krávou, neměli ponětí o tom, že má příroda nějaká omezení. Pro ně byla neměnným systémem, který Bůh stvořil pro člověka a do něhož člověk nemůže zasahovat. Až na přelomu 19. a 20. století jsme dospěli k poznání, že zánik jiného druhu mohou způsobit sami lidé. V tomto kontextu se tedy naše pomalá reakce na vymírání druhů nejeví pouze jako lhostejnost, ale také jako jisté zmatení a tápání, protože žijeme ve světě, jehož základní politické, ekonomické i společenské struktury vznikly v době, kdy jsme ještě neměli současné informace o limitech a zranitelnosti přírody.

iLiteratura: Ačkoli si možná mnozí čtenáři po přečtení vaší knihy pomyslí, že jste povoláním zooložka, jste literární vědkyně, tedy představitelka humanitních věd. V dnešní době se jejich význam často přehlíží nebo bagatelizuje. Proč a k čemu jsou podle vás humanitní vědy potřeba?
Iida Turpeinen: Můj román je skvělý příklad významu humanitního pohledu na věci kolem nás. Vystudovala jsem humanitní obor, který nás učí uvažovat o nejrůznějších jevech v historickém a kulturně-společenském kontextu. Veřejná debata o vymírání druhů a klimatických změnách se odehrává převážně z pohledu ekonomiky, politiky a přírodních věd. Snadno zapomínáme, že otázky životního prostředí jsou také otázkami kulturními, že souvisejí s našimi hodnotami a vztahy mezi člověkem a zbytkem přírody.
Mezivládní vědecko-politická platforma pro biologickou rozmanitost a ekosystémové služby (IPBES) nedávno ve své zprávě uvedla, že hlavními příčinami klimatických změn a vymírání druhů je především kultura; myšlenka, že příroda je zdrojem určeným k lidskému využití, a vnímání člověka jako aktéra odděleného od přírody. Jinými slovy, dokud se nám nepodaří odstranit mylné představy zakořeněné v západním pohledu na svět, budeme nevyhnutelně opakovat neudržitelné postupy. Proto je potřeba nabízet alternativní modely vztahu mezi přírodou a člověkem. A právě v tomto ohledu mají humanitní vědci a umělci k dispozici ty nejvhodnější nástroje! Máme naději, protože víme, že naše společnost už dokázala provést různé změny, například postavení žen a dětí se v posledních letech změnilo velmi rychle!

iLiteratura: Román byl nadšeně přijat čtenáři i kritikou ve Finsku i v zahraničí, přeložený je už do více než pětadvaceti jazyků. Jak se vám spolupracovalo s překladateli, když se současně převáděl do mnoha jazyků? Chodilo od nich hodně dotazů?
Iida Turpeinen: Mám dojem, že to není zrovna snadná kniha na překlad, o čemž svědčí i to, že s mnoha překladateli jsme si psali poměrně intenzivně. Něco o objemu práce vypovídá skutečnost, že jsem od části překladatelů získala svolení sdílet svoje odpovědi na jejich dotazy s dalšími překladateli a že tento sdílený dokument má v současnosti už 111 stran! Skoro jako kdybych napsala druhou knihu o překladech svého románu.

iLiteratura: Úspěch knihy s sebou jistě přinesl i hodně veřejných vystoupení, besed a setkání s finskými i zahraničními čtenáři. Co vás při nich nejvíc překvapilo nebo potěšilo?
Iida Turpeinen: Největší radost mi udělá, když mi čtenáři řeknou něco nového o postavách, místech nebo tématech knihy. Ukázalo se třeba, že překvapivě hodně Finů má příbuzné, kteří v 19. století působili v aljašské Sitce jako Furuhjelmovi! Nejvíc mi utkví, když mi čtenáři řeknou, že teď na vztah člověka k přírodě pohlížejí jinak. Asi vůbec nejlepší bylo setkání s jedním obchodním konzultantem středního věku. Vyprávěl mi, že ho životní prostředí nikdy moc nezajímalo a že si knihu přečetl, protože mu ji vnutila jeho dcera. Osud mořské krávy ho prý však natolik zasáhl, že se rozplakal ve frontě u pokladny v železářství. Jestli je na psaní něco skvělého, tak právě tohle!

iLiteratura: Bude se vaše další kniha opět týkat historie vědy, což je téma související i s vaší disertací, nebo to bude třeba o tanci, který je vám také velmi blízký?
Iida Turpeinen: Fascinující a napínavý vztah mezi historií vědy a zvířaty je takovou pokladnicí úžasných příběhů, že s tímto tématem ani zdaleka nejsem hotová! Chci se teď zaměřit na jeden z nejbizarnějších vědeckých podvodů 19. století, díky kterému se budu zamýšlet i nad hranicí spolehlivých informací a nad tím, jak věda a technologie určují náš vztah k jiným druhům. Jsem teprve v počáteční fázi příprav, ale už teď mi archivy nabídly úžasné odbočky a zvraty: začala jsem zkoumat úlohu šneků v dějinách vědy a během měsíce jsem se od šneků dostala až ke studiu fitness kultury v 19. století. Toto překvapivé propojení mi udělalo zvlášť velkou radost, protože o historii tance a tělesnosti jsem se hodně zajímala už dřív. Uvidíme, kam všude mě cesta tentokrát zavede!