Syn dvou psychologů z amerického Kansasu a oceňovaný básník Ben Lerner postupně dospěl i k psaní románů. Po Topecké škole (2019, č. Argo, 2022), v níž se inspiroval svým mládím, se k českým čtenářům ve skvělém překladu Petra Fantyse dostává druhý díl autorovy autofikční volné románové trilogie 22:04 (2014), ve kterém sledujeme život a myšlenky newyorského třicátníka.

Básník a učitel tvůrčího psaní Ben vydá v magazínu New Yorker povídku, která jeden nakladatelský dům zaujme natolik, že mu nabídne „vyšší šestimístnou částku“ za román, jenž by z povídky mohl vzniknout. Ben se ho následně pokouší psát a dokonce odjede na tvůrčí pobyt (kde však pouze čte Walta Whitmana a experimentuje s drogami), ale postupně dospěje k závěru, že musí napsat knihu, kterou držíme v ruce, a řečenou povídku do ní prostě vlepí. Radikálně se tedy rozejde s parametry, jako je „geometricky přesný děj“ a „dramatická proměna“, jíž by měl podle Benovy agentky projít jeho hlavní hrdina. 22:04 představuje velkolepý výsměch všem snahám pojímat umělecké dílo jako tržní objekt. Problém přitom netkví jen v prosazování jakési šablony předpokládaného bestselleru; v pasážích věnovaných „Institutu pro totálně odepsané umění“ Benovy milenky Aleny zdůrazňuje Lerner čirou arbitrárnost lepení cenovek na umělecká díla.

V pasti neschopnosti?

Sociolog by řekl, že se Benovi i dalším postavám, potažmo románu jako celku, nápadně nedostává agency – tedy schopnosti aktivně utvářet vlastní život a formovat svoji budoucnost. Hlavnímu hrdinovi se nedaří psát, ani pořádně žít. Neustále ho svírají hypochondrické obavy, ať jde o hrůzu ze stomatologického zákroku, nebo asymptomatickou diagnózu Marfanova syndromu. Navíc se zdá, že kvůli zvláštní povaze spermií nebude moct počít dítě. Na poli vztahovém dvojkolejně rozvíjí románek s Alenou, který se však neprohlubuje a má spíše nahodilý charakter, a zároveň tráví spoustu času s kamarádkou Alex. Právě ta ho hned zkraje románu požádá, jestli by s ním nemohla mít dítě. S Alex se Ben také hned dvakrát, na začátku a na konci knihy, připravuje na příchod hurikánu (Irene a Sandy). Ani hurikán ale „nedokáže“ zažít, ničivé dopady tropické cyklóny se jemu i jeho okolí v obou případech víceméně vyhnou.

Když fakticky vzato nepřijde ani druhá bouře, očekávaná budoucnost plná zkázy se rozplyne, a zároveň dojde ke zpřítomnění minulosti, v níž nepřišla bouře první. Zbude neměnné tady a teď, které Lerner v průběhu celého románu svébytným způsobem zachycuje v Benově newyorské existenci, jež evokuje jakýsi proud. Hlavní hrdina často, zpravidla ve společnosti Alex, kamsi kráčí, zároveň vede rozhovor, registruje mumraj pouličních vjemů a rozvíjí asociativní vnitřní monolog plný obecných úvah o čase, umění nebo otcovství i úplně všedních věcech, tu a tam zabarvený klimatickým žalem. Zdá se tedy, že výše nastíněnou paralýzu nezpůsobuje ani tak Benova neschopnost jednat, jako spíš odzbrojující síla přítomnosti. Tu podtrhuje rovněž důraz na neustálou proměnlivost poznání, jak vyplývá ze zmínek o Plutu, brontosaurovi (který ve skutečnosti neexistoval), potažmo mediálním a kolektivním vlivu na naše vnímání.

Očima chobotnice

Jako by fluidita přítomného okamžiku určovala i podobu básnického stylu románu (který místy dotváří vizuální doprovod). Příměry a významy proudí napříč různými tématy, jako když hrdina s dilatovanou aortou oznámí, že svou povídku hodlá „dilatovat“ nikoli do původně zamýšleného románu, nýbrž „do skutečné přítomnosti pulsující mnoha možnými budoucnostmi“. Často také narážíme na překvapivé, významunosné paralely, jako například ve chvíli, kdy se Ben s Alenou pokoušejí u ní doma počít, zatímco „v patře nad námi se nekontrolovaně množily buňky její mámy.“ Nelze též nezmínit, že román začíná pozřením chobotničích mláďat. Surreální líčení večeře završující podpis smlouvy na román („kuchař“ je „doslova umasíroval k smrti“) můžeme číst jako sžíravou kritiku výstřelků pozdního kapitalismu, ale též jako šamanské gesto otevírající dveře jinému způsobu poznání. Hlavní hrdina posléze nabude dojmu, že části jeho těla „začaly získávat děsivou neurologickou autonomii“ (chobotnice má v každém chapadle cosi jako mozek). Vyprávění se rovněž chapadlovitě větví a otevírá se nejrůznějším vjemům a kontextům.

Hledět spolu vpřed

Básnické je i zachycení Benova vztahu s Alex. Opakovaně v románu stojí či kráčí bok po boku a hledí stejným směrem – na umělecké dílo v galerii, do pouličního davu, a nakonec na ultrazvuk, tedy do budoucnosti: „Já i Alex mlčíme, nemáme žádné dotazy, ani se nedržíme za ruku, ale přesto cítím tu intimnost paralelních pohledů, jako když stojíme před nějakým plátnem nebo přecházíme most.“ V tomto pohledu se koncentruje jejich shoda, blízkost i lehké odcizení současného člověka, jenž má potíž dívat se přímo, ale zároveň se nebojí nacházet si nové, vyhovující cesty.

Nastíněné ladění románu se kupodivu nevylučuje s komičností, která do knihy proniká zejména v souvislosti s tématem otcovství. Čtenáře pobaví například Benovy interakce s Robertem, chlapcem latinskoamerického původu, jenž se od hlavního hrdiny nechává doučovat. Když mu Ben v závěru vítězoslavně přinese ukázat knížečku, kterou spolu napsali, Roberto kupodivu nezáří nadšením a navrhuje, že by spíš mohli natočit film. A když Benovi na exkurzi v muzeu utíká, dotyčný si bolestně uvědomuje, jak asi v očích okolí vypadá dospělý muž, pronásledující cizí dítě. Vrcholem komična je však Benova návštěva reprodukční kliniky, kde zevrubně popisuje, jak se mu nedaří odebrat vzorek i bohatou videotéku, která tomu má napomoci, až ho nakonec zachrání myšlenka na recepční za zavřenými dveřmi.

Celý román je prodchnut vědomím plíživé zkázy současného vyspělého světa. Autor však překračuje rovinu sžíravé kritiky a nechává toto vědomí spočinout v náruči všeobjímající přítomnosti, v níž existuje krása, empatie a solidarita a skrze dveře do budoucna, jež se pootevřely v místnosti s ultrazvukem, tam proniká možnost naděje.