Robert Jackson Bennett se prosadil trilogiemi, v nichž modernizoval základy epické fantasy. V sérii Božská města se pohyboval někde na hraně new weirdu, v novějším Záhutí zase pracoval s motivem jakéhosi magického programátorského jazyka reality a prvky populárních young adult příběhů ve stylu Brandona Sandersona. V obou případech přitom dokázal do svých fiktivních světů organicky zakomponovat moderní sociální a politická témata od vykořisťování širokých vrstev korporacemi až po dopady koloniální minulosti na současnost z pozice jak kolonizátorů, tak kolonizovaných. Těmto tématům se nevyhýbá ani v nejnovější sérii Ve stínu leviatanů, kde však mnohem více pracuje s formátem jednotlivých uzavřených příběhů, které na sebe navazují jen díky hlavním postavám. Za první díl s názvem Pohár smrti mimochodem obdržel prestižní cenu Hugo. A zcela oprávněně.

Vystavěl zde totiž svět, v němž s každým obdobím dešťů vystupují z oceánu gigantičtí leviatani a táhnou do vnitrozemí kontinentu, přičemž za sebou logicky zanechávají naprostou zkázu. Lidstvo se však se situací vyrovnalo. Nejprve se naučilo s leviatany bojovat a později využít jejich krev. Ta má totiž silné mutační účinky. Nově zrozená Chanúmská říše díky nim dokáže upravovat genom rostlin, zvířat i lidí. Tyto úpravy se přitom netýkají pouze stránky tělesné, ale i duševní. Například hlavní hrdina série, mladík jménem Dinios Kol, je rytec – dokáže si zapamatovat doslova všechno. Jiní lidé jsou zase silnější nebo dokáží díky čichu stopovat uprchlé zločince. Krev leviatanů se ovšem využívá i k úpravě nejrůznějších čidel, která slouží místo zabezpečení domácností či bankovních trezorů, speciálně upravený hmyz může detekovat nákazu v krvi a určit tak, zda dotyčný neskončí v karanténě. Konkrétní použití a dopady této biomagie přitom Bennett nezkoumá jen v nepřeberném množství detailů svého světa, ale především v detektivních zápletkách.

Dinios se totiž stal pomocníkem geniální vyšetřovatelky Any Dolabrové. Ta jen nerada opouští své komnaty a většinu času má zavázané oči, aby se nezahltila vnějšími podněty. Dina vysílá vyzpovídat podezřelé i svědky a pak pouze analyzuje získané informace. Sama se aktivně zapojuje jen zcela výjimečně. V prvním společném případu odhalili zločin v srdci jedné z nejmocnějších rodin říše, ve druhém románu (který se odehrává zhruba rok po předchozím) nazvaném Krev titánů se dostávají do Milefolského království. Zdejší vládci kdysi uzavřeli dohodu, že po sto letech přejde země zcela do říšské správy. Okamžik předání se právě blíží, vyjednávací týmy řeší nejrůznější příkoří a především kruciální otázku peněz – kdo a jak bude nadále vybírat daně. Mezi Milefolci přitom roste napětí, protože na jedné straně stojí elity aneb tradicionalisté opovrhující Říší, na straně druhé pak nespokojené masy, které v podstatě živoří v dědičném otroctví, ale už sto let na vlastní oči vidí, že lze společnost vystavět i jinak, mnohem spravedlivěji (jakkoliv stále ne dokonale).

Problém je v tom, že se v království nachází Rubáš – smrtelně nebezpečné výzkumné zařízení, ve kterém Říše zpracovává mrtvé leviatany a vytváří nové a nové štěpy, úpravy i technologie. Záhadné zmizení zdánlivě nedůležitého úředníka bankovní správy ze zamčeného pokoje a následný nález jeho mrtvého těla tak může mít nedozírné následky.

Samotnou záhadu zamčeného pokoje přitom Ana vyřeší poměrně záhy. Vtipné je, že řešení nikoho nenapadne dřív právě proto, že většina Říše je už příliš závislá na své biomagii a ignoruje základní fyzikální zákonitosti (jako například magnetismus). Případ se však komplikuje. Jednak proto, že záhadný vrah si chce vyloženě hrát a své protivníky provokuje (a jak Aně dojde, ve skutečnosti s nimi cíleně manipuluje). Jednak se objevují další a další společenské rozpory a konflikty, které vyšetřování nejen ovlivňují, ale přímo směřují určitým směrem. Bennett přitom poměrně potměšile pracuje se čtenářskými očekáváními, které vlastně sdílí i Ana – ta je totiž znuděná přízemními případy, které musí většinu času řešit a které jsou pro ni jen frustrující ztrátou času. Touží po případu, který má potenciál otřást říší. Ale ještě víc po zločinci, jehož motivace takovému případu odpovídá. Je to paradox, ale právě přehnaná radost z nalezení onoho protivníka ji chvíli zpomaluje.

Pohár smrti byl mnohem více klasickou detektivkou ve stylu whodunit žánru, Krev titánů se oproti tomu vydává na pole politického thrilleru a není náhodou, že ve své závěrečné poznámce autor zmiňuje slavný citát z díla Terryho Pratchetta z románů o Noční hlídce, že i ten nejchytřejší člověk má někde v hlavě prázdné místečko, kam někdo napsal: „Králové. Skvělý nápad.“ A zároveň Bennett zmiňuje, že málokterý žánr je tak nezdravě posedlý autokratickými režimy. Samozřejmě, například v napůl mytologickém Pánovi prstenů dává smysl, pokud autor pracuje třeba s léčivou mocí královského doteku. Čím více však autoři a autorky pracují s realistickými či historicky podmíněnými světy, tím více je tento pohled na autoritářské režimy neudržitelný. Už David Eddings kdysi napsal, že je skvělé, když máte velkého a geniálního krále, ale co když umře? V Krvi titánů je tak součástí odhalení zločinu konkrétního jedince i mapování zločinů, které milefolská posedlost královskou linií způsobila vlastnímu národu. To má také nakonec dopady i na dynamiku ústřední dvojice. Dinovi totiž postupně dochází, že klíčovou otázkou v rámci jeho poslání není jen „kdo to udělal“, ale hlavně klasické „kdo hlídá strážce“.

Bennett tak pokračuje ve svém typickém prolínání dobrodružných příběhů obohacených o spoustu pro žánr typických zábavných i úžas vzbuzujících nápadů se znepokojivými myšlenkami, které bychom v takto vystavěných románech nečekali. O to více však platí, že po přečtení jeho knih už nikdy nelze na tradiční fantasy nahlížet stejně.