„Teď stojíš na křižovatce cest tvého života,“ cituje americký spisovatel Nathan Ballingrud svého komiksového kolegu Mika Mignolu v úvodu své druhé povídkové sbírky. „A všechny tvé cesty povedou na podivuhodná místa.“ Málokteré motto je tak výstižné. Pochází totiž ze slavné komiksové série Hellboy, v níž Mignola s chutí mixuje folklór, nejrůznější mýty, přiznaně přestřelené pulpové zápletky i vlastní vizi pekla. Výsledek je opravdu plný podivných míst a zážitků – a právě ona podivnost získává vlastní estetickou hodnotu a vzbuzuje čtenářskou rozkoš.

To samé dělá i Ballingrud v Atlase Pekla. Každá z povídek zastihuje nejen metaforicky své hrdiny a hrdinky kdesi na prahu jiného světa, případně v životní etapě, která prostě musí vyvrcholit vyvřením pekelných sil do jinak poklidné reality. Postupně získáváme střípky informací, které skutečně vytvářejí jakousi myšlenkovou mapu Pekla. Zjišťujeme, že coby atlas může posloužit mluvící lebka. Že před pekelnými hlasy a vizemi nás ochrání krabice z černého železa. Že význačná místa této „hořící země“ jsou Dýchající hory, Mlýny lásky, Pláně žalu a že jsou před námi načrtnuty „stezky tamních cestovatelů – Plazivého oka a Voyeurů, poutníků, kněží a všech švábů nebeských“.

Ballingrud nám přitom až do závěrečné novely Řeznický stůl nevyjeví konkrétní podobu svého Pekla. Slovy Cimrmanů nabízí „jen výjevy“ a dráždí naši představivost i poznámkami o nejrůznějších sektách od Řádu černého železa (pekelní kartografové) přes Společnost hořících svící (angličtí gentlemani považující Satana za gentlemana jiného druhu) po Pohřbenou církev (kanibalové chovající si svou potravu v podzemí měst Nové Anglie) nebo církev Larvy (kterou uctívají ghúlové a ti, kteří zavrhli svého starého ukřižovaného boha ve prospěch toho, „jenž se provrtává tělem“). O to působivější jsou pak obrazy zásvětí, když do nich jeho hrdinové konečně proniknou naplno.

To vše přitom nejen vizuálně odkazuje na mistra splatterpunku Cliva Barkera. Ostatně ten pojal Hellraisera, svůj nejslavnější – a z hlediska gore scén nejexplicitnější – román, jako zvrácený milostný příběh, v němž volně parafrázováno „rébus srdce nevyřeší ani prostor, ani čas“. I Ballingrud ve svých hororech vypráví o různých podobách lásky a osamělosti. Hrdiny povídek jsou otec truchlící po ztraceném synovi, odloučení milenci nebo stárnoucí muž, kterému se zaběhla fenka do míst, kterými se pohybují gigantičtí Chirurgové a ulicemi se nese zvuk Vozáků tahajících kárky s lidskými těly určenými k bizarním transformacím…

A podobně jako u Barkera jsou jeho příběhy tím působivější, čím víc je v jejich jádru humor nebo jakási pobavená ironie. V titulní povídce se například v hlubinách jižanských bažin skrývá věčně zhulený nedůležitý kriminálník, ke kterému z Pekla pronikají nejen děsivé bytosti, ale také „zatracení“ – revenanti, které chce vrátit do lidské společnosti… a krom jiného jim hledá pracovní pozice třeba v řetězcích rychlého občerstvení. Lebková dlabaná je zase až bradburyovsky pojatý popis jedné radostné výroční oslavy, které se pravidelně účastní místní děcka. Později však zjistíme, že vrchol oslavy spočívá v tom, že na lidskou drobotinu jsou vypuštěna monstra a nikdo netuší, kolik jich přežije. Komentář vypravěče, že „mají šanci, velmi nepatrnou šanci“, přitom působí jako unavený obecný komentář k možnostem, že kdokoliv z nás naplní své sny. Již zmíněná novela Řeznický stůl je pak místy až parodické pirátské dobrodružství, v němž se satanisté ze všech koutů světa odhodlají vyplout až do Pekla a uspořádat tam velkou hostinu u gigantické mrtvoly anděla…

Ballingrud patří k autorům jako John Langan či Laird Barron – tedy takovým, kteří se cítí nejlépe v povídkách, kde mohou experimentovat s formou, žánrovými očekáváními i hranicemi vkusu. Sám Ballingrud mluví o tom, že by jeho příběhy měly být „nepřátelský akt vůči nějakému předpokladu“. Kromě menší i větší podvratnosti spojuje tyto autory i snaha psát opravdu krásnou prózu. Jejich nejlepší povídky mají rytmus podobný poezii a jsou jako stvořené pro hlasitý přednes (či alespoň adaptaci ve formě audioknihy). Ballingrud se nijak nesnaží zavděčit mainstreamu a největší úlitbou většinovému vkusu či komerčním tlakům, kterou zatím udělal, je skutečnost, že Atlas Pekla poprvé vyšel ve Spojených státech jako Wounds, protože v tu dobu vznikl podle povídky Špína, která je vidět film uváděný na Netflixu. Ani jeho první rozsáhlý román Cizota nemá ambice oslovit širší publikum. Jedná se o záměrně archaicky napsaný a velmi úzce zacílený mix westernu a příběhů zlatého věku sci-fi z alternativní reality, ve které se lidská kolonie na Marsu musí ve třicátých letech minulého století vyrovnat se ztrátou kontaktu se Zemí.

Pro někoho, jehož představu o moderním hororu formují v lepším případě románové opusy Stephena Kinga nebo v tom horším filmové hororové franšízy, které zaplevelily multiplexy, může být setkání s Ballingrudovou tvorbou až nestravitelné. Ve chvíli, kdy ovšem přistoupíme na pravidla hry a představu, že hororová povídka může být nejen více či méně funkčním trenažérem strachu, ale také opravdu estetickým zážitkem a intelektuální výzvou, je výsledek zcela odlišný. Což ještě podtrhuje skutečnost, že překladatel Jakub Němeček knihu vydal ve svém nakladatelství Gnóm! v rámci edice Horla. Můžeme si ji tedy dopřát buď v uživatelsky příhodné brožované verzi, nebo jako limitovanou edici v pevné vazbě, s nádhernými ilustracemi Marka Škubala a podpisem autora. Atlas Pekla tak má potenciál stát se jedním z čtenářských zážitků roku, byť věru ne pro každého.