Je podzim roku 1888. Londýn se pyšní pověstí největší a nejmodernější světové metropole. Objev parních jader vedl k nebývalému rozkvětu technologií. A tak oblohu křižují vzducholodě, na nárožích postávají automatony a radí kolemjdoucím, kudy k význačným dominantám města. Jenže zároveň se prohlubuje chudoba a životní zmar celých čtvrtí. Zvlášť když vláda sice otevírá řadu chudobinců, ale život v nich je naprosté peklo. Zvlášť když obří větráky odfukují špatný vzduch z centra do East Endu. Zvlášť když se blíží výroční Krvavé neděle, kdy se během zásahu policie proti socialistům na Trafalgarském náměstí zřítila do davu vzducholoď. A do toho všeho kdosi začal brutálně vraždit ženy. Pro senzacechtivé noviny jen prostitutky, ale pro některé i konkrétní lidské bytosti s vlastními životy a sny. Třeba pro Fairy Fay, která si sama sáhla na dno a prodávala jeden čas vlastní tělo. Nyní ale vystupuje v divadle, dochází si pro léky za doktorem Winslowem a ve volném čase pátrá, kdo je Rudý Jack. Jaksi mimoděk se přitom pohybuje v kruzích, kde se neplánuje nic menšího než revoluce!

Tereza Kadečková je už poměrně zavedená autorka. Na svém kontě má několik fantasy románů i knihy vyloženě hororové, přispěla do několika antologií a další pomáhala sestavit, především Jiný kraj s Terezou Matouškovou, antologii věnovanou všemu odlišujícímu se od průměru, a loňské Daleké království založené na převyprávění populárních pohádek. K tématu Jacka Rozparovače ji přivedla povídka Roberta Blocha S úctou váš Jack Rozparovač ve výborné hororové antologii Ivana Adamoviče Hlas krve. První příběh se slavným vrahem, povídku Rudý podzim, pak napsala už v roce 2015. Jedná se tedy o téma, které se jí drží dlouhodobě. A vzhledem k množství existujících pramenů, více či méně solidních teorií, vyložených konspirací i řadě uměleckých ztvárnění nejrůznější kvality autorce vyhovuje také v tom, kolika různými způsoby se dá uchopit. Ostatně už letmý pohled do její bibliografie ukazuje, že se nerada opakuje.

Románový Rudý podzim s podtitulem Lov na Jacka Rozparovače tak sice sdílí s předchozím textem část názvu, ale bestiální vrah zde má jinou identitu a především se příběh žánrově posunul kamsi ke steampunku. Je přitom zajímavé sledovat, jak se posunulo vnímání tohoto subžánru. Ustavující díla, jako Brány Anubisovy nebo Silou svého zraku Tima Powerse, byly v podstatě čisté fantasy romány zasazené do pečlivě nastudovaných a barvitě vylíčených kulis devatenáctého století. A velmi často v nich kromě páry hrála roli dobová literatura coby zdroj témat i postav. Postupně se ovšem začal klást čím dál větší důraz na technické vynálezy a celkový životní styl či módu ovlivněnou párou a náležitě zubatými převody. U nás dosáhl tento přístup svého vrcholu v Taranitovém triptychu nedávno předčasně zesnulého Leonarda Medka. Ten pracoval s klíčovým motivem nového zdroje energie, který by „století páry“ pomohl překonat výzvy například elektřiny a dalších vynálezů, které nakonec formovaly naši realitu. A pochopitelně začala s trochou nadsázky platit i jednoduchá poučka, že čím více vzducholodí, tím více steampunk.

Ve světě Terezy Kadečkové hrají roli klíčového steampunkového zdroje již zmíněná parní jádra, jejichž fungování však není blíže rozebráno. Jednu z podzápletek pak tvoří pašování a krádeže jejich silnější obdoby, tzv. Victorie. Ta v kombinaci s myšlenkami Charlese Babbage (ty posloužily před lety jako odrazový můstek i pro společný román Williama Gibsona a Bruce Sterlinga Mašina zázraků) dokonce umožňuje automatonům kreativně reagovat na okolnosti či jít mimo své základní naprogramování. Hlavní důraz ale nakonec není v knize kladený na jakýkoliv ze steampunkových vynálezů, ty tvoří jen kulisu. Jádrem románu je důsledná sonda do sociálního podhoubí chudinských čtvrtí v Londýně na sklonku devatenáctého století.

Rudý podzim tak nenese název pouze podle brutálních vražd Jacka Rozparovače, ale i podle snah románových socialistů otřást společností. Kadečková si přitom vychutnává zaplňování stránek románu řadou postav a postaviček, které se často zakládají na reálně doložených osobnostech. To je samozřejmě případ především zavražděných žen a některých vyšetřovatelů. Byť třeba například inspektora Abberlinea autorka záměrně vyškrtla z existence, protože jí připadal až příliš vytěžený jinými uměleckými díly (mimo jiné slavným komiksovým románem Z pekla).

Na jedné straně tak román přetéká výbornými postřehy založenými na kontrastu zkušenosti chudiny živořící v ghettech a elity uzavřené ve svých vzdušných zámcích. Opakovaně se například zmíní zdánlivě humanistický předpoklad, že automatony nahradí lidskou práci, a dělníci se tak budou moci věnovat vzletnějším činnostem. Teorie ovšem pochopitelně naráží na skutečnost, že si pak dělníci jaksi na ony bohulibé činnosti nikde nebudou moci vydělat. Na straně druhé se děj občas trochu zadrhne, protože pozornost na sebe strhávají další a další barvité detaily a vtipně zapracované střípky historických faktů (například epizodka s automatony v podobě bladhoundů, kteří mají stopovat na ukázku náčelníka policie Warrena). A částečně se pak ztrácejí a zase vynořují (někdy doslova, jako když dojde k zaplavení části městského podzemí) i postavy.

Naštěstí to neplatí o hlavní hrdince. Fairy Fay je fascinující, protože dlouho netušíme, proč přesně na vlastní pěst pátrá po vrahovi. Postupně nám ale dochází, co měla znamenat řada narážek na to, jak má talent utíkat hrobníkovi z lopaty. Je to ideální postava, která nám umožňuje z odstupu sledovat sociální linku románu, zároveň však přináší do textu ryze hororové motivy. Především to, jak se Fairy Fay zaryje čtenářům a čtenářkám pod kůži, pak pomáhá zakrýt některá zakolísání v tempu a fakt, že nakonec mohl být tento román spíše novelkou nebo sérií povídek spojených prostředím.