Hrdinou románu Ostří temnoty je Alva Vorenus. Kdysi si prošel válečným peklem a o něco později doslova lovil nepřátele Émarského impéria. Natolik úspěšně, že ti zaútočili na jeho nejbližší a Alva udělal věci, které neprojdou bez trestu nikomu. Po letech strávených v roli obyčejného agenta, který rozeštvává mocné rody a připravuje podmínky pro spojenectví říše se zahraničními mocnostmi, dostává překvapivou druhou šanci. Během diplomatické mise byl totiž spáchán atentát na císařova bratra Leandra. Na pokraji války s Churdarskou říší musí Vorenus odhalit účastníky spiknutí i jejich plány. Zjišťuje přitom, že po letech opět čelí nepolapitelnému zrádci jménem Štika. Za úspěch a pravdu bude třeba zaplatit nejvyšší cenu. Životy těch, kteří Vorenovi ještě zbyli…

Ostří temnoty zaujme už svým typografickým provedením, které asociuje antické reálie, a samozřejmě ilustrací na obálce. I z té čiší inspirace Émarského impéria ve starém Římu (přičemž Churdarská říše je pochopitelně Sasánovská Persie), ale především obsahuje malý vtip. Zachycuje totiž postavu zachmuřeného muže svírajícího dva zakrvácené meče. Pravděpodobně hrdinu románu. Ten zde ovšem vizáží i jménem až podezřele připomíná jednu z hlavních postav kultovního seriálu z produkce HBO Řím – Lucia Vorena. Není to žádný laciný pastiš, jen přátelské pokývnutí k výbornému seriálu, který ukazoval velké historické události z pohledu dvou prostých legionářů a který zásadně přispěl k podobě pozdějšího celosvětového fenoménu jménem Hra o trůny (už dlouho před televizní adaptací své slavné fantasy ságy neskrýval George R. R. Martin slabost právě pro Řím).   

Ostří temnoty je ovšem přes všechnu inspiraci antikou ryzí fantasy. Magie je v Émarském impériu i Churdarské říši relativně běžná, byť obě mocnosti ji využívají a usměrňují odlišným způsobem a různě přistupují i k jejím uživatelům. S trochou nadsázky by se dalo říct, že v Émaru jsou demokratičtější a zároveň vědečtější, zatímco v Churdaru je magie v podstatě státem ve státě a má kolem sebe silný závoj mystiky. Nicméně právě kouzla hrají zásadní roli ve výše zmíněném atentátu. Nejde přitom jen o to, že na Leandra někdo zaútočil nadpřirozenými silami. Jde hlavně o to, že jimi zaútočil způsobem, který by neměl být podle émarského stavu magického poznání možný. Čím víc toho Alva a jeho spojenci zjišťují, tím zřetelněji se odkrývá hrozba, která využívá další z oblíbených fantasy motivů – pradávnou nelidskou rasu, která pravděpodobně není tak vyhynulá, jak by se na tvory známé už po generace pouze z mýtů slušelo. Ve finále se tak hraje doslova o osud celého lidstva.

Zdeněk Schreil je zajímavý úkaz. Upozornil na sebe v soutěži O nejlepší fantasy, kterou za rok 2014 vyhrál s novelou Cena života. Ta vyšla o rok později v první části dvousvazkového sborníku Fantasy 2014. Trvalo pak přes deset let, než svůj triumf přetavil v debutový román. Na knize je ovšem znát, že jí byla věnována velká péče, takže ani na více než pěti stech stranách neztrácí na čtivosti. I proto, že Schreil sice umožňuje svým postavám využívat magické portály a překlenout tak relativně rychle velké vzdálenosti, ale přesto dělí pozornost mezi dvě základní dějové linie, v nichž jsou postavy po většinu času odkázány samy na sebe. V první z nich Alva Vorenus pátrá po spiklencích v hlavním městě impéria. V té druhé čelí jeho spojenci nejrůznějším komplikacím v divokém pohraničí.

Alva se přitom spoléhá především na svůj intelekt a znalost manipulací na úrovni říšských, často si navzájem konkurujících organizací i důležitých politik a pohybuje se na poli ryzího špionážního thrilleru jen okořeněného nikoliv technologickými, ale magickými proprietami. Ty jsou ovšem převážně praktického rázu, žádné bondovské hračky. Vorenův dávný parťák Niar je pak mnohem přímočařejší – ostatně jeho protivníci jsou většinou nájemní vrazi nebo jiná hrubá síla ve službách tajemného nepřítele a tato dějová linka tak funguje spíše v duchu klasické pulpové hrdinské fantasy.

Schreil šikovně pracuje s napětím a odhalováním toho, o co různým zúčastněným stranám jde. Ve správnou chvíli přihodí zdánlivě náhodnou odbočku, která je však vždy připravena některými z předchozích událostí. Hraje si s možnostmi hned dvou magických systémů a pochopitelně využívá antické reálie, díky kterým je jeho fantasy svět na jednu stranu velmi povědomý, na stranu druhou exotičtější než v žánru stále ještě dominující kvazistředověké prostředí.

Asi nejvíce si však získává pozornost díky nemilosrdnému přístupu ke svým postavám. A to nejen v ohlédnutích do minulosti Alvy a Niara. Hned několikrát sáhne k náhlé a náležitě brutální eliminaci postav, které podle čtenářských očekávání měly hrát výraznější roli. Ostří temnoty má díky tomu temnější ladění a v některých ohledech připomíná raná díla Miroslava Žambocha zbavená romantického ideálu velkého, často melancholického fantasy hrdiny. A i když se jedná o román, který ze své zápletky vytěžil maximum a uzavřel vše podstatné, byla by jistě radost se do světa Émarského impéria a přeživších hrdinů a hrdinek zase jednou vrátit. Doufejme ale, že to nebude trvat další dekádu…