O lidském mozku se někdy říká, že je nejsložitějším známým objektem ve vesmíru. V jeho četných lalocích a záhybech nesídlí pouze centra řídící naše základní životní funkce od dýchání po krevní tlak či trávení, ale také oblasti zodpovědné za zpracovávání senzorických informací, regulaci emocí, ukládání vzpomínek a utváření iluze vědomí, respektive onoho pocitu „já“, o němž je zatěžko uvěřit, že není ničím jiným než produktem organizované činnosti miliard neuronů. Přestože dnes už mozku rozumíme mnohem lépe, než tomu bylo ještě před pár desítkami let, a takřka každý den toto poznání o kousek posouváme, v našich znalostech stále existuje mnoho mezer čekajících na zaplnění. I proto je mozek tak fascinující.

Přestože popularizačních knih věnujících se lidskému mozku najdeme na trhu poměrně dost, jen zřídka se objeví nějaká, která by se tento orgán snažila přiblížit dětskému čtenáři, což je vzhledem ke složitosti stavby i fungování mozku i mnoha cize znějícím termínům, bez nichž se při seznamování s ním jen stěží obejdeme, docela pochopitelné. Občas ale přece jen někdo odvahu sebere, jak dokládá velice zdařilá publikace polských autorů Alenčin sen aneb Jak funguje mozek z roku 2018, nebo třeba loni vydaná kniha Heleny Haraštové Jak funguje mozek? A podobně nesnadného úkolu se před lety chopili rovněž tvůrci Neurokomiksu, který poprvé vyšel již v roce 2013, ale českého překladu se dočkal teprve letos.

Nástrahy komiksového média

Ačkoli se čtenářům často připomíná, aby nesoudili knihu podle obalu, v případě Neurokomiksu, jehož autory jsou neurovědkyně chorvatského původu Hana Roš, která působí na Oxfordské univerzitě, a výtvarník Matteo Farinella, jenž rovněž vystudoval neurovědu, to rozhodně není nic snadného. Působivá obálka rámovaná ilustrací neuronální sítě, v jejímž středu dlí lidský mozek, a kombinující černou, zlatou a bílou barvu je doslova pastvou pro oko. Co se ale skrývá pod ní?

Jak název docela okatě naznačuje, Roš a Farinella nešli cestou klasické knihy, ale rozhodli se pro komiksovou formu, která už se osvědčila při popularizaci různých (zdaleka nejen) přírodovědných témat a oborů, od biologie po kvantovou fyziku, třebaže tyto tituly častěji směřují na dospělé čtenáře. Komiks totiž při popularizaci vedle zřejmých výhod (obraz poskytne o podobě určitého enzymu nebo vztahu subatomárních částic lepší představu než záplava slov) přináší i pár nevýhod, zejména nutnost nakládat s textem vzhledem k omezenému prostoru co nejúsporněji. Některé věci tak zůstávají pouze naznačeny a autor se musí spoléhat na čtenáře, že těmto náznakům porozumí a na základě předchozích znalostí si domyslí i to, co není explicitně popsáno.

V kraji podivných stromů

S těmito omezeními se museli vypořádat rovněž tvůrci Neurokomiksu. Navíc zjevně cílí i na mladší zájemce o seznámení s mozkem, což se promítlo do toho, jak představení celého tématu uchopili. Obsah rozdělený do pěti odborně znějících částí (Morfologie, Farmakologie, Elektrofyziologie, Plasticita a Synchronizace) sice naznačuje, že téma pojali spíše didakticky, avšak hned první stránky, na nichž se protagonista po spatření ženy čtoucí knihu zničehonic ocitne uvnitř mozku, který je symbolizován krajinou plnou podivných stromů (rozvětvených neuronů), prozradí, že to celé přece jen bude o něco hravější.

Společně se zmateným hlavním hrdinou, který netouží po ničem jiném než se vrátit do skutečného světa, postupně zkoumáme různé části mozku i samotných neuronů, včetně synaptických štěrbin mezi nimi. Zjistíme například, ze kterých základních oblastí se tento orgán skládá, jak probíhá přenos signálu uvnitř neuronů a mezi nimi (což se zásadně liší), kolik existuje základních druhů neurotransmiterů a v čem se liší, jak probíhá učení nebo jak funguje paměť. V samotném závěru hrdina dokonce poodkryje tajemství vědomí a nahlédne skutečnou podstatu okolního světa.

Setkání s poznáním

I když svou dobrodružnou cestu podniká z větší části sám, setkává se s řadou významných osobností, které zásadní měrou přispěly k poznávání mozku, od Santiaga Ramóna y Cajala a Camilla Golgiho přes Alana Hodgkina a Andrewa Huxleyho po Erica Kandela s jeho roztomilým zejem kalifornským (zadožábrým plžem, který významně přispěl k porozumění paměti a učení). Ti všichni protagonistu seznamují s tím, co sami objevili. Nutno dodat, že mu z toho jde občas hlava kolem.

A podobně na tom možná budou i někteří čtenáři. Přestože Neurokomiks vzhledem k formě ani rozsahu nemůže jít příliš do hloubky, občas přece jen musí na velmi omezeném prostoru objasnit principy, které nejsou zcela intuitivní, a sahat po termínech, jež zejména u menších dětí nepatří k běžné slovní zásobě (axon, dendrit, synapse, akční potenciál, GABA, agonisté a antagonisté, modulátor a tak dále). Autoři do komiksu vnesli také řadu vizuálních vtipů, jež se ale bez dostatečného kontextu nemusí vždy uchytit – například proč s sebou antropomorfizované neurotransmitery nosí obří klíče, proč je na obrázku, kde se píše o hipokampu (z nějakého důvodu psáno v anglické/řecké/latinské podobě „hippocampus“) obří mořský koník sedící u psacího stroje nebo proč jsou u informace, že některé části mozku ovládají konkrétní části těla, zobrazeny jakési podivné pokroucené postavičky (jde o takzvané homunkuly).

Základní znalost nutná

Pochopení těchto aspektů fungování mozku a různých narážek se neobejde bez určitých předchozích znalostí, které u čtenářů mladších dvanácti, možná až patnácti let patrně nelze úplně očekávat. Proto si Neurokomiks s jeho velice zdařilou černobílou kresbou užijí hlavně ti starší (včetně dospělých), kteří už o tomto orgánu někdy něco (klidně i hodně) četli nebo se o něm učili ve škole. Těm se dostane přístupného, hravého a zábavného, byť opravdu hodně stručného seznámení s fungováním a stavbou mozku, jež potěší také několika humornými kulturními odkazy (třeba na Carrollovu Alenku či Munchův Výkřik).

Celkově Neurokomiks za přečtení či prohlédnutí rozhodně stojí, i kdyby jen pro osvěžení dříve nabytých znalostí. Opakování je totiž matkou moudrosti, což by jistě potvrdil i onen zej, kterého se Kandel během svých pokusů tolik natrápil.