Příběhů o tom, kterak chudý hoch svou vlastní pílí a vytrvalostí nakonec dosáhl oproti všem předpokladům úspěchu a stal se bohatým podnikatelem či přímo magnátem, známe i z českého prostředí poměrně dost, stačí zmínit jména jako Tomáš Baťa, Emil Kolben nebo František Křižík. Příběh hocha s velkým H, totiž rodáka z Podkarpatské Rusi Jána Ludvíka Hocha, který do dějin vstoupil pod jménem Robert Maxwell, se však tomuto obvyklému schématu v řadě ohledů vymyká. Píli a vytrvalost mu sice není možné upřít, nenapínal je však vždy směrem, který by bylo možné označit za právě morální nebo aspoň legální (ostatně jeho zařazení do publikace 100 největších tyranů v tomto ohledu vypovídá o mnohém, byť v porovnání třeba s ugandským diktátorem Idim Aminem, s nímž Maxwellův medailonek sdílí společnou dvoustranu, může být zároveň i dosti diskutabilní). Jeho dodnes neobjasněná smrt veškeré spekulace o tom, čeho se měl za svého života dopustit, ještě dále podněcuje.

Debutující klatovský rodák Petr Prucha (nar. 1973), slovy oficiální anotace manažer s více než dvaceti lety mezinárodní praxe v obchodě a mediálním prostředí, je dle stejného zdroje Maxwellovým životem fascinován dlouhodobě. O důvodech této fascinace se sice nic bližšího nedozvídáme, ale to v zásadě až tolik nevadí.

Před čtenářem se postupně odvíjí příběh malého, ale ambiciózního židovského chlapce ze zapadlé vesnice, dávkovaný do krátkých podkapitol, díky čemuž si četba udržuje tempo. I když si ho dějiny dnes pamatují jako finančního podvodníka prvního řádu, neopomíjí Prucha ani Maxwellovy dobré vlastnosti, od odvahy přes schopnost zachovat si chladnou hlavu i v nejvypjatější situaci až po výjimečný talent na cizí jazyky. Maxwellovu lidskou stránku zachycují i tragické rodinné peripetie – že za holocaustu přišel o většinu svých příbuzných, to i čtenář neznalý Maxwellových osudů tak nějak očekává, ale ztráta hned dvou dětí je tragédií, jakou si ani finanční šejdíř nezaslouží. Jak tomu bývá, přerod ambiciózního a úspěšného podnikatele v sice sofistikovaného, ale přeci jen zloděje, je postupný. Onen klíčový bod zlomu lze pak zpětně určit jen obtížně, pokud vůbec.

Středobodem celého textu je osoba samotného Maxwella, ostatní vystupující postavy jsou až na několik málo výjimek jen epizodní figury, které v dané scéně splní svůj úkol a následně mizí do zapomnění. Nemusí se nutně jednat o autorský nedostatek, svým způsobem se v Pruchově zacházení s postavami do značné míry odráží Maxwellův přístup k vlastním podřízeným i celkově k lidem okolo sebe. O to drtivější je pak scéna, v níž osamělý Maxwell v poslední noci svého života (kterou autor mimochodem popisuje dosti poutavě a z psychologického hlediska propracovaně, ale na klíčovou otázku, jak Maxwell zemřel, jednoznačnou odpověď nedává) pochopí, že sám byl jinými využit a nyní se nachází na cestě do zapomnění.

Výjimkami mezi množstvím epizodních figur jsou především Maxwellův kamarád z dětství Šani, který v Maxwellovi rozpozná jeho potenciál dříve než Maxwell sám, už mu ale není dopřáno sledovat další kariéru tvrdého byznysmena, kterého sám pomohl stvořit. Opačnou roli má Maxwellova žena Elisabeth, která tvrdému byznysmenovi sklouzávajícímu po stále více a více šikmé ploše nastavuje zrcadlo a jako pevný morální maják se jej snaží – pochopitelně marně – před nenávratnými změnami varovat.

Vedle již zmíněného členění do krátkých podkapitol napomáhá tempu čtení i umné budování pocitu napětí, které se však, a to ani v pasážích popisujících Maxwellovu účast v bojích Dne D, neprojevuje akčními scénami. Napětí naopak stojí na zdánlivě poklidných, téměř až konverzačních scénách, v nichž se Maxwell umí pohybovat jako úhoř a vždy si dokáže i s nejméně očekávatelnými potížemi elegantně poradit. Podobně elegantně a zároveň promyšleně se dokáže pohybovat i ve světě zpravodajských her, jakkoliv se s rozpadem východního bloku, časově korelujícím s rozpadem jeho vlastního tiskového impéria, ukáže, že ve své roli nebyl tak nepostradatelný, jak si sám dlouhá desetiletí namlouval.

Potěšujícím projevem skutečnosti, že se jedná o knihu tuzemského autora, jsou popisy Maxwellových častých návštěv Prahy, oficiálních i polooficiálních, na které by případný zahraniční autor nejspíše takový důraz nekladl. I scénu, v níž si Maxwell uvědomí, že se svět začíná měnit a pro něj už v něm vysoce pravděpodobně nebude tak významné místo, jaké zastával doposud, autor situoval do Prahy prostoupené atmosférou Sametové revoluce. Jiným pomrknutím na domácího čtenáře, sledujícího současnou literární produkci, může být i zmínka o tajném výzkumném středisku Dubna.

Ve světě, v němž se hranice mezi pravdou a nepravdou stírají stále více, tak může příběh Roberta Maxwella působit jako nenásilná a čtivá připomínka toho, že mezi skutečností a jejím obrazem v médiích někdy může nikoli náhodou být i dosti velký rozdíl. A také platnosti známého úsloví o pýše předcházející pádu.