V odchovanci pražské anglistiky budí úkol napsat recenzi na kteroukoli knihu Martina Hilského nutné rozpaky, protože postavu jeho formátu lze jen velmi těžko kriticky uchopit. Pokud navíc člověk nějaký ten semestr naslouchal jeho přednáškám, může mít pocit, že se zmůže leda na obdivnou ódu. Erudice a charisma Martina Hilského totiž učarovaly celým generacím studentů, včetně redaktora nakladatelství Argo Petra Onufera, jenž s ním během několika let pořídil knižní rozhovor s hamletovským názvem Vykloubený čas. V předmluvě se Onufer vyznává z mimořádné úcty k Hilskému a chápe, že by čtenáři mohla připadat problematická, ale zároveň podotýká, že kdyby nebylo jejich úzkého profesního vztahu a přátelství, netroufl by si možná s nápadem na knižní rozhovor vyrukovat, ani se tak otevřeně ptát – což je knize rozhodně ku prospěchu.

Hilský ve Vykloubeném čase bilancuje svůj život a dílo. Popisuje atmosféru šedesátých let minulého století, kdy se mu dostalo vzácné příležitosti tlumočit v Praze pro hudebního skladatele Johna Cage, tanečníka Merce Cunninghama a výtvarníka Roberta Rauschenberga, kteří v roce 1964 přijeli se svým souborem do Československa. Díky této zkušenosti od nich pak Hilský dokonce ještě tentýž rok dostal pozvání do New Yorku: „Dodnes ostře vidím, jak v tom pětašedesátém jedu z newyorského letiště metrem, vystoupím poblíž Sedmdesáté šesté ulice, vyjdu z metra a najednou jsem v úplně jiném světě.“

Následně se s Onuferem vydává do tuhých normalizačních let, kdy na Filozofické fakultě úřadovala StB. Vítanou protiváhu tohoto prostředí představovalo v té době pro Hilského nakladatelství Odeon, pro něž zprvu psal posudky na knihy a doslovy a později začal též překládat. Tématu působení na fakultě během normalizace se nevyhýbá a dobře dnešním čtenářům přibližuje obtíže a rozpory, které s sebou neslo. Ačkoli je kupříkladu i v publikaci Náměstí Krasnoarmějců 2 (Jakub Jareš, Kateřina Volná, Matěj Spurný, FF UK, 2012) zdokumentováno, že Hilský na výslechu u StB kritizoval zatčení francouzského diplomata a byl shledán „nevhodnou osobou pro styk s orgány ministerstva vnitra“, sám v sobě nemá toto období jednoznačně zpracované. Někdy prý cítil, že jediným správným krokem by bylo z fakulty odejít, ale zároveň mu ležela na srdci kontinuita oboru. Líčí, že kdo neodešel, žil ve stavu neustálého dilematu: „Když člověk zůstal, tak to vyřešené nebylo, a teď šlo o to, kde zůstane, jak zůstane, co dělá, když zůstane, jakou cenu to pro něj má a jak daleko až může jít, aniž by ztratil respekt sám k sobě.“

Vykloubený čas rovněž zachycuje Hilského přerod z akademika zaměřeného na současný britský román a americkou literaturu v shakespearologa světového formátu. Čtenář se mimo jiné dozví odpověď na otázku, která bude zajímat každého, kdo k Hilského překladům Shakespearova díla alespoň přičichl, a sice jak to celé vlastně začalo. Většinu knihy pak tvoří kapitoly věnované právě nejznámějším Shakespearovým hrám a sonetům, jež Hilský s Onuferem za pomoci hojného množství citací důkladně rozebírají. Rozhovor uzavírá oddíl věnovaný Ztracenému ráji Johna Miltona, v němž Hilský vykračuje z alžbětinské Anglie do stuartovské. Jedná se teprve o třetí překlad této významné epické skladby do češtiny (všechny mezi sebou dělí zhruba století) a nedávno Hilskému vynesl tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna.

Je tedy nasnadě, že Vykloubený čas může posloužit jako určitý úvod do Shakespearova, potažmo Miltonova díla. Tyto informace však mohou zájemci stejně dobře načerpat z Hilského přednášek. Na knize je však nejcennější, že se opravdu jedná o bilanci, z níž vyplývají různé obecné myšlenky, a to nejen co se týče překladatelského umění. Z rozhovorů o literatuře organicky vyrůstají též osobnější postřehy (například o významu rodiny) nebo syntetické závěry (o duchovním rozměru pozdních děl).

Nicméně v prvé řadě zde Hilský ve střípcích formuluje svoji bytostně tvůrčí překladatelskou metodu. Hovoří kupříkladu o významu ticha v dramatických textech, jejž mu pomohl pochopit výše zmiňovaný John Cage: „Ticho vlastně mluví a není nikdy ničím.“ Dále Hilský na jednu stranu varuje před změnami v metru, jež představuje jednoho z nositelů významu a je určující složkou básně. Na straně druhé prosazuje určitou volnost, kdy se překladatel striktně nedrží litery originálů, nýbrž překládá „význam, konotace, duši slov“. Hilský přirovnává původní text k rodiči a překlady k dětem, zdůrazňuje, že angličtina a čeština jinak myslí a cítí. Obecně opět prokazuje, že má dar jednoduše formulovat podstatné věci: „Myslím, že překladatel nemá jinou možnost, než pokorně a trpělivě čekat na to, co mu čeština nabídne. Ona to nenabídne hned, to čekání je nutné. Když ale člověk vydrží, někdy přijde na úžasné věci.“

Nezbývá než vyjádřit Petru Onuferovi dík, že se do rozhovoru s Martinem Hilským pustil. Kniha těží i z jeho vlastní úctyhodné erudice v oblasti angloamerické literatury, zejména Shakespearových dramat a modernistických autorů. Jeho přičiněním vzniklo barvité líčení bohatého života a díla jedné z předních postav českých humanitních věd, které si jistě najde čtenáře i mimo filologickou obec. Možná nejsympatičtější, a také velmi inspirativní, na něm je, že když je Hilský tázán, jaké má plány do budoucna, jako by nebyl k zastavení.