Jde často o peníze, samozřejmě. Snad jako pozdní dítě romantismu jsem ale vždycky považoval za hlavní právě soustředění, psací trans, jakési „deep writing“. To je ze všeho nejdůležitější. Také proto je literatura dost nezdravá oblast egomaniactví, přečasto i závislostí a nejrůznějších výstřelků. Věru tu nejde o ideologickou zónu, o kolbiště boje za ujařmené lidství, za všeobecnou humanitu či jiné občansky a lidsky chvályhodné věci, nemluvě o těch darebáckých.

Ať už někdo píše prokleté básně, existenciální drama, milostný román, detektivku, v těch nejšťastnějších chvílích psacího transu snad cítí, že právě tohle je on – tady se uskutečňuje, teď se splňuje – je spisovatel. Nebo spisovatelka, to je fuk. A někdy se psací trans, cosi z té osobní až mystické chvíle, snad podaří přenést na čtenáře, a to je ten úspěch.

Někdy se také stane, že knížka je hotová a vyjde. Pak se z poustevníka přečasto stává cesťák, který svoje zboží nabízí na knižních veletrzích a dalších místech, kde o to stojí. Před mikrofonem z něj zbytky transu zaručeně spadnou. A pokud má štígro, přestane o jeho výrobek být zájem dřív, než se začne nesnesitelně opakovat. Nejvyšší čas zalézt a pokusit se o další dílo.

Do Frankfurtu se tak ze svých nor vydaly stovky, možná tisícovka autorek a autorů ze všech koutů světa. Největší národní parta byla ale pozvána z českých zemí. Jaké vyznamenání, jaké štěstí! Podobný mohutný zájem o českou literaturu tu byl naposledy, když nás zdrtily ruské tanky a od německých sousedů šlo o výraz solidarity. Letos k ruské invazi do Čech ale dosud nedošlo. Navíc se zdá, že literaturu v čase ohromujících technologií žádný diktátorský režim už nijak významně neponičí. Přesto mnozí z nás na frankfurtské půdě našlapovali jako na palubě Titaniku. Umělá inteligence přece může literaturu spolknout, či úplně přeorat. Člověk se až stydí, když tu banalitu opakuje. Pocit určitého konce měl ve Frankfurtu ale snad každý a má ho dosud.

Když jsem se tam potloukal mezi nekonečnými stánky s knihami, ohlušený spisovatelstvem hřmícím do mikrofonů, bylo mi jasné, že jsem se octl v největším muzeu literatury na světě. Na obrovské pompézní oslavě starých časů literatury a možná jejím dovršení. Protože do budoucna bude nejspíš všechno jinak. Ve Frankfurtu jsme byli v dosud živoucím muzeu, kde se vystavují živé exponáty. Totiž lidé, kteří se snaží něco sdělit jiným lidem, aniž by jim v tom pomáhaly algoritmy, generující texty rychlostí, o jaké se ještě nedávno nikomu ani nesnilo.

Co ale příští rok, za pět let? Kolik z těch nynějších exponátů, dosud se o samotě hrbících nad textem, tu a tam dokonce používajících i tužku nebo pero, tu ještě bude? Nikdo netuší. A budou mít publikum? Nikdo neví. Nakonec spisovatelům ťukajícím do písmenek po dávném způsobu, primitivně, jen po svém někde v norách a na jiných osamělých místech třeba zbude jen ten trans.