"Mantisa je vlastně o ničem."
John Neary

I. "Mantisa" - desetinná část logaritmu, tak toto slovo definuje Slovník spisovného jazyka českého. V angličtině přibírá kromě dalšího 's' ještě jeden význam: "Relativně málo důležitý dodatek, zvláště k literárnímu projevu nebo pojednání," jak uvádí Oxfordský slovník a cituje John Fowles. Ovšem hned, jak knihu tohoto autora vezmeme do ruky, stojíme před otázkou: je Fowlesova Mantisa tím, co říká slovník, tedy 'mantisou'?

Ano, v jistém smyslu se takovému pochopení přímo sama nabízí. Nakonec i autor sám tuto knihu v několika rozhovorech nazval "žertem." Mantisa se nabízí být pochopena právě jako nějaký vtip, hříčka "nepatrného významu" zabývající se tématy a otázkami prozkoumanými již jinde, konkrétně v autorových předchozích knihách. Ale proti takovému přístupu se přímo v Mantise něco velice silně vzpírá. Tak předně je podezřelé již to, že uvedenou definici cituje John Fowles, tedy spisovatel, u něhož čtenář nikdy neví, autor, jemuž není radno až tak úplně věřit; nakonec sám nás před tím varuje. A pak tu je pochopitelně text sám - ten svou pestrostí a hravostí sice jenom posiluje dojem, že Mantisa je jakousi stylistickou hříčkou, ostatně tak tomu také je, nicméně v témže okamžiku ukazuje ještě něco mnohem podstatnějšího: Mantisa je hříčka v tom nejlepším slova smyslu. A to nikterak nesnižuje její význam, ba přímo naopak, zejména vezmeme-li v potaz celkový charakter Fowlesovy tvorby, ve které náleží hře, ironii a parodii výsadní postavení.

Je pravda, že tematicky tato kniha nepřidává k celku autorova díla v zásadě nic radikálně nového - podobná či příbuzná témata lze v té či oné podobě vysledovat i v dřívějších Fowlesových románech -, ovšem Mantisa jim propůjčuje zcela nový výraz. Přitom je pochopitelně třeba mít na paměti, že to je dílo povýtce literární, nikoli filosofické či literárně-teoretické, a v literatuře nakonec možná běží více o onen výraz než o velké teoretické koncepce. Tuto skutečnost, jako by vůbec nebrali na zřetel někteří kritici. Tak například profesor amherstské univerzity Benjamin DeMott, který Mantisu recenzoval 29. srpna 1982 v New York Times, hodnotí knihu vesměs negativně, jako umělecký neúspěch, přičemž jediný klad podle všeho spatřuje v tom, že text ukazuje, kde se nachází Fowlesova silná stránka - tj. v románech se silnou dějovou linií. Staví ji tak proti Fowlesovým raným románům, jako jsou Sběratel či Mág, a je jenom příznačné, že text chápe jako prezentaci autorových postojů vůči současné literární, ke které, zvláště v její francouzské podobě, pociťuje recenzent zjevný odpor. Ale Mantisa rozhodně není něčím na způsob Fowlesovy sbírky pseudofilosofických aforismů Aristos. Autor se zde nepokouší zaujímat nějaké explicitní stanoviska k současným literárně-teoretickým trendům, a to už proto, že spisovatel Miles Green jednoduše není John Fowles. To ovšem ještě neznamená, že by zde o ony soudobé literárně-teoretické otázky (problém autora, psaní apod.) vůbec nešlo. Ba naopak, běží zde o ně v míře přímo svrchovaté, avšak na jiné rovině než doslovné.

A právě zde se ukazuje, že Mantisa velice podstatným způsobem promlouvá k tomu, co Fowles řekl ve svých předchozích knihách. Možná by šlo jít ještě dále, a to až k tvrzení, že Mantisa je pravý opak nějakého "málo důležitého dodatku," k tvrzení, že tato "hříčka" je jistým vyústěním autorovy dosavadní tvorby, a to nejenom co se týče explicitně obsažených témat, ale především určitých narativních strategií, které hrají tak významnou roli v předchozích Fowlesových dílech.

O této spojitost se naštěstí může přesvědčit i český čtenář, neboť John Fowles rozhodně není autorem u nás neznámým. V českém překladu dnes existují hned tři jeho knihy: roku 1976 vyšel v českém překladu Hany Žantovské román Francouzova milenka (The French Lieutenant's Woman, anglicky 1969), velice osobité a experimentálními prvky nabité dílo, jež možná stojí Mantise myšlenkově nejblíže. V roce 1988 se v češtině objevil v překladu Elišky Hornátové vůbec první autorův vydaný román Sběratel (The Collector, anglicky 1963) a konečně roku 1997 v překladu H. Žantovské, R. Chalupského a M. Machovce kniha stylisticky vybroušených kratších textů pod názvem Věž z ebenu (The Ebony Tower, anglicky 1974), přičemž povídky a novela v ní zahrnuté jsou podobně jako Mantisa svého druhu variacemi na témata autorových rozsáhlejších románů. Navíc k dílu Johna Fowlese existuje na naše poměry i značně rozsáhlá kritická literatura: tak Martin Hilský doprovodil doslovem vydání Francouzovy milenky a Sběratele, Martin Machovec opatřil doslovem knihu Věž z ebenu. Kromě toho ještě existuje delší kritická stať Martina Hilského uveřejněná v časopise Světová literatura (2/84), která se později v přepracované podobě objevila v jeho knize Současný britský román, a dále esej věnovaný přímo Mantise, jenž vyšel před několika lety v Literárních novinách.

John Fowles je dnes žijícím klasikem anglické literatury, přestože od roku 1985, kdy vyšel román Larva (A Maggot), nepublikoval žádný román. Na rozdíl od mnoha kritikou vysoce ceněných autorů své generace je Fowles i autorem nesmírně populárním. Značný věhlas mu přinesl již jeho první vydaný román Sběratel, a to zprvu ve Spojených státech, kde se stal záhy bestsellerem. Obrovskému čtenářskému zájmu se těšila i Fowlesova prvotina Mág (The Magus, 1966), kterou se však autor odhodlal vydat teprve po fenomenálním úspěchu Sběratele a v roce 1977, několik let po prvním vydání, dokonce publikoval druhou, přepracovanou verzi. Přestože Mág je nejúspěšnější Fowlesovou knihou z hlediska prodejnosti, lze z obecného hlediska konstatovat, že asi nejúspěšnější autorovou knihou zůstane Francouzova milenka, která, co se týče čtenářské obliby, za Mágem jen nepatrně zaostává a navíc se již velmi brzy po svém vydání stala téměř "klasickým" textem studovaným na univerzitách. Velice úspěšný byl i její filmový přepis v režii Karla Reisze (autorem scénáře byl známý anglický dramatik Harold Pinter). Rozsáhlý román s autobiografickými prvky Daniel Martin (1977) již tak vysoce ceněn není, dokonce je některými kritiky považován za vůbec nejslabší Fowlesovo dílo. Několik let po něm se objevila právě Mantisa (Mantisa, 1982), toto zvláštní dílko nevelkého rozsahu, laděné značně experimentálně, zejména způsobem, jakým pracuje s literární tradicí, dílo plné kvazi meta-textových rovin, jež kritika přijal poněkud rozporuplně. Ovšem i ti, kteří Mantisu hodnotili negativně, museli této knize přiznat jedno: úžasnou stylistickou vybroušenost.

Fowles v každém okamžiku knihy prokazuje své stylistické mistrovství - například tím, jak rychle dokáže měnit tón dialogu, jak proměny tohoto tónu odrážejí postupné metamorfózy dvou hlavních postav. Dialog mezi spisovatelem Milesem Greenem a jeho múzou je napsaný s neuvěřitelnou lehkostí, jakkoli Fowles opakovaně prohlašuje, že psaní je hrozná dřina. Tento dialog doslova srší vtipem a v jistém smyslu nahrazuje funkci, kterou plnila v předchozích románech dějová linie - způsobuje totiž, že dílo se stává velice vděčnou četbou. Navíc naprosto skvělé zachycení psychického rozpoložení a momentálního "ontologického" statutu postav knihy způsobuje, že její děj nesledujeme jaksi z povzdálí, nýbrž že nás dokáže vždy vtáhnout do sebe. A tak věříme, že múza je skutečně hodně naštvaná ("No tak teď mě, ty hajzle, vidíš zatraceně dobře. Ne?") nebo jinde jsme zase pevně přesvědčeni, že partnerkou Milese Greena je někdo, kdo je pravým opakem rozzuřené feministky ze začátku druhé kapitoly ("Na mých hloupých ženských pocitech nezáleží. Chci to, co chceš ty. Ty jsi muž").

II. Mnoho kritiků si již kladlo otázku, co ve Fowlesově díle je příčinou obrovské čtenářské přitažlivost. Odpověď je nasnadě, a to přesto, že se na první pohled může jevit jako příliš banální. Tou nejdůležitější příčinou jsou totiž nepochybně jeho vypravěčské schopnosti. John Fowles je autor obdařený skoro neuvěřitelným vypravěčským talentem, obrovským citem pro příběh, přičemž toto nadání, říká britský kritik Peter Conradi, autor vynikající fowlesovské monografie, by mu mohl "závidět nejeden viktoriánský autor románů na pokračování." To je, myslím, velice přesné, navíc zmínka o viktoriánských románech jako by zde nebyla náhodná. Fowles totiž dokázal neuvěřitelně plodným způsobem navázat na existující velkou a silnou tradici anglického románu. Jak napsal ve svém doslovu Martin Machovec, je experimentátorem a zároveň novátorem, a to proto, že prvky tradičního románu spojuje s moderními, takřka experimentálními. Fowles tradici neodmítá, ale také není jejím bezduchým epigonem, což se v konečném důsledku ukazuje jako obrovská deviza. A výsledek mluví za vše: knihy na vysoké literární a intelektuální úrovni, které však dokáže oslovovat i širokou čtenářskou obec.

To samé platí v zásadě i o Mantise. Rovněž zde se autor věnuje poměrně abstraktním a komplikovaným tématům, které stojí v centru současného literárně-teoretického bádání, nicméně činí tak s bravurou a nadhledem sobě vlastním a díky jeho brilantní práci s jazykem, obrovskému smyslu pro humor a notné dávce fantazie se z "experimentálního," či přinejmenším značně netradičního díla stává vděčná četba. Jakkoli se to může jevit zvláštní, i tak složité dílo jako Mantisa nás dokáže doslova pohltit, vtáhnout do "děje," stejně jak se to povedlo Fowlesovým dílům předchozím. Pochopitelně, Mantisa nemá nějakou přímou dějovou linii, ale namísto toho si její autor pohrává s naším očekáváním, že se co nevidět nějaký děj rozvine - jsme pohrouženi do "příběhu," v přísném slova smyslu nepřítomného, a to proto, že tento příběh jaksi očekáváme, že dychtíme po nějakém rozuzlení bizarního úvodu.

Ale je zde ještě jedna velice závažná skutečnost: před Fowlesovým vypravěčským uměním je třeba se mít na pozoru, sám nás na to opakovaně upozorňuje a rovněž on sám chová svůj talent ve značném podezření, alespoň tak se to jeví z jeho četných rozhovorů a esejů. Čtivost Fowlesových knih v sobě totiž skrývá nebezpečí, že se čtenář nechá strhnout (a k tomu nutně musí opakovaně docházet), přičemž posléze zabloudí v labyrintu textu. Je zde nástraha, že ztotožníme hlas jedné postavy s hlasem autora, vzdáme se své čtenářské aktivity, která nutně rozptyluje význam, a pasivně se poddáme jednomu významu předkládanému nám textem. Pak můžeme přehlédnout proměny tónu, autorovu práci s ironií, tu a tam nám uniknout sebe-parodické prvky apod. Čtivost Fowlesových knih je svůdná - číst je znamená nechávat se svádět, a to dokonce opakovaně, pokaždé, když se do textu začneme, avšak máme-li je skutečně "číst", nelze se nikdy nechat svést docela.