O smrti Jana Žižky
Piccolomini, Enea Silvio: Historie česká 2

O smrti Jana Žižky

Jan Žižka, největší vzor naší lidově demokratické armády (ne)blahé paměti, je líčen italským kardinálem ne jako válečný hrdina a obránce pravé víry a prostého lidu.

Jan Žižka, největší vzor naší lidově demokratické armády neblahé paměti, je líčen italským kardinálem ne jako válečný hrdina a obránce pravé víry a prostého lidu, jak jsme na to zvyklí z naší historiografie, nýbrž jako téměř nadpřirozené monstrum, jako „ohavná příšera“, jejíž obludnost se vymyká lidskému chápání. Piccolomini, který ne zcela úplně pochopil povahu husitského hnutí, koncentruje v osobě Jana Žižky všechno zlo, kterého jsou podle jeho názoru husité původci. Nádhernou historku o bubnu z Žižkovy kůže dává do oběhu právě Piccolomini, a netušíme, kde k ní přišel.

Dobře si uvědomme, že řádný pohřeb byl dříve jednou z největších životních priorit a každý jiný konec vyvolával hrůzu. Žižkovo přání bylo tedy pro tehdejšího čtenáře tak neskonale strašlivé, že si to dnes ani nedokážeme představit.

Jak zaznamenali badatelé zabývající se obrazem Jana Žižky, tento Piccolominiho hanobící popis, který pak pronikl do řady jiných historiografických děl evropského Západu, měl někdy zcela opačný účinek. Žižkova monstruozita totiž dokázala vyvolat u mnoha čtenářů a spisovatelů obdiv, takže zveličení jeho hrůznosti ho nakonec vyneslo mezi největší válečníky všech dob.

Kapitola XLVI.
O smrti Jana Žižky
(1) Když Zikmund zpozoroval, že se Žižkovi daří vše podle přání a že už je jedi­ný, na němž závisejí záležitosti v Čechách, pokoušel se tajně si ho naklonit a slibo­val mu správu celého království, rovněž velení nad vojskem a každoroční značnou dávku zlata, jestliže ho uzná za krále a přiměje města, aby mu přísahala poslušnost. Zajisté velká pohana královského majestátu, potupa císařské slávy i věčná hanba křesťanské obce, že Zikmunda, pána mnoha království, potomka císařů a jeho sa­motného císaře, jehož jméno uctívala Itálie, Gallie, Germánie a celá Evropa, jehož se bály barbarské národy, spatřil náš věk jako prosebníka, který člověku pocházejí­címu z rodičů ani dost málo urozených, starci, slepci, kacíři, svatokrádežníku, schopnému každého zločinu nabízí peníze a nejvyšší hodnosti, aby se ráčil přiklonit na jeho stranu. Avšak božská moudrost odvrátila ten mor a vytrhla tak velké zlo ze středu křesťanstva. Když totiž Žižka, který s podmínkami souhlasil, zamířil k Zik­mundovi, aby dohodu splnil, byl během cesty u hradu Přibyslavi božím řízením, jak sluší věřit, zachvácen morem a zemřel. Příšeru ohavnou, krutou, strašlivou, bezohlednou zhubil boží prst, když ji nemohla zničit lidská ruka. Když se ho prý za ne­moci otázali, kde chce být po smrti pochován, rozkázal, aby z jeho mrtvoly stáhli kůži, tělo předhodili ptákům a šelmám, z jeho kůže udělali buben a ten aby jim byl v bitvách vůdcem; že se nepřátelé dají na útěk, jakmile uslyší zvuk toho bubnu. Táborští, kteří si jinak oškliví obrazy, namalovali nad městskou bránu pouze obraz Žižky a jakéhosi anděla, držícího v ruce kalich, a k Žižkově uctění slouží každoroč­ně mši.

Vybráno z č. překladu E. S. Piccolomini, Historia Bohemica/Historie česká, vydali a přeložili D. Martínková, A. Havrdová, J. Matl, KLP, Praha 1998, str. 137, 139.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Vyd. a přel. D. Martínková, A. Hadravová, J. Matl, KLP, Praha 1998

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse