LN

Ladislav Nagy

České vydání povídkového výboru žijícího klasika Dona DeLilla je knižní událostí loňského roku. Ve své pozdní tvorbě, vyznačující se rozporuplným přijetím ze strany kritiků, věnuje americký „básník paranoie“ velkou pozornost jazyku, který je pro něj neodvratně poznamenán popkulturou.

Narodil jsem se dvakrát: nejprve jako holčička jednoho výjimečně nezačouzeného detroitského dne v lednu 1960; a potom znovu jako dospívající chlapec na pohotovosti nedaleko městečka Petoskey ve státě Michigan – to se stalo o čtrnáct let později, v srpnu roku 1974.

Kdo americkou literaturu trochu sleduje, zaregistroval Eugenidesovo jméno již dávno, tedy nejpozději po vydání jeho knižního debutu Smrt panen (Virgin Suicides, 1993). Již předtím, od roku 1988, však publikoval některé své povídky v prestižních časopisech, jako jsou The New Yorker nebo Granta, a právě tyto texty mu koncem osmdesátých let vynesly označení jednoho z nejnadanějších prozaiků nastupující generace.

Mám to před očima tak jasně, dokonce i teď. Jídelna studia byla prázdná a já seděl v rohu u okna. Sluneční světlo se lomilo nad stolem a rozdělovalo naleštěnou světlou dřevěnou desku na dvě stejně veliké poloviny, jednu světlou, druhou tmavou; vzpomínám si, že mi to tehdy přišlo jako nějaký erb, štít. Přímo před sebou jsem měl popelník...

Možná i motiv padajících věží (samotná událost se přihodí až ve třech čtvrtinách románu a není jeho hlavním tématem, spíše motivem) přispěl k tomu, že si kniha získala tak rychle pozornost čtenářů, což ovšem vůbec neznamená, že by tato pozornost nebyla zasloužená. Císařovy děti skutečně jsou dosud nejlepším dílem C. Messudové.

Connanghíbské náměstí kolem něj doslova pulsovalo životem. Lidé z kanceláří, zahraniční batůžkáři, kurýři i obědvající dámy odstrkovali žebráky, vyhýbali se projíždějícím autům a pobíhali po tržišti Palika, až připomínali hráče nějaké dementní hry. Váhající Ardžún Mehta byl na okamžik jedinou nehybnou postavou v davu...

Zakázaný román opět na scéně, psalo se na jaře roku 2003, když ve Spojených státech a v Británi vyšel v novém vydání román Gordon, tentokrát již podepsaný autorkou jménem Edith Templeton.

John le Carré tak trochu sdílí osud svých dlouholetých hrdinů – stejně jako se bývalí špioni najednou stali po pádu železné opony nadbyteční, tak velký autor špionážních thrillerů se najednou ocitl bez tématu...

Coetzee se narodil v Kapském městě. V několika románech se mu podařilo podat působivý obrázek jihoafrické reality, zejména pak jihoafrického drsného venkova, a na pozadí úchvatné, leč zároveň kruté přírody zajímavě postihnout aktuální problémy i celého moderního světa.

V románu, který v originále vyšel v roce 2001 dokázal Ian McEwan znovu najít svůj hlas a opět dosáhnout oné uhrančivosti, tolik typické pro jeho předchozí tvorbu.

Když časopis Granta letos v lednu po dlouhých odkladech konečně zveřejnil seznam nejlepších britských prozaiků, jednou z těch, která se na seznamu objevila v souladu s očekáváním kritiků a novinářů, byla Rachel Cusk.

Děj novely je rozložen do dvou časových rovin: ta první je situována do doby německé okupace Francie, ta druhá do současnosti. Hlavní hrdina a vypravěč právě pracuje na nové knize, když tu jej jeho bádání zavede do přísně střeženého archivu obsahujícího materiály z války. Zde čirou náhodou narazí na udavačský dopis...

V autorově komparativní, bohatě dokumentované práci můžeme sledovat, jak se proměňoval vztah člověka ke smrti: od někdejší důvěrné obeznámenosti a blízkosti přes vztah propastný a děsivý (...) až k současnosti.

Kromě již zmíněné Dialektiky osvícenství publikoval mnohé další knihy svědčící o šíři jeho kritického záběru - pozornost si získaly například několikasvazkové Poznámky k literatuře, soubor kritických esejů; dále pak četné knihy o hudbě: Filosofie nové hudby, knihy o Wagnerovi, Mahlerovi a Bergovi, ale také práce výsostně filosofické jako Metakritika teorie poznání, Prizmata, Negativní dialektika. Posledním jeho dílem, ne zcela dokončeným, byla Estetická teorie.

Pi vyrůstá v zoologické zahradě, kterou vlastní jeho rodina. V jednu chvíli je nucen se svými zvířaty cestovat z Asie do Kanady, nicméně loď ztroskotá a Pi se zachrání na voru uprostřed oceánu. Spolu s ním se na nuzném plavidle ocitnou žirafa, orangutan, hyena a veliký tygr.

Graham Swift je od počátku osmdesátých let považován za předního britského prozaika, a to i přesto, že jeho romány z konce osmdesátých let zdaleka nedosahují působivosti raných textů a například oceněná Poslední přání také nebyla přijata jednoznačně. Jeho nová kniha tak byla očekávána se značným napětím a recenze přinesly snad všechny britské noviny i literární časopisy. A první ohlasy byly velice příznivé.

David Lodge (nar. 1935) je jedním z těch britských spisovatelů, kteří skutečně nepotřebují dlouze představovat: český čtenář se s ním měl možnost seznámit už v osmdesátých letech, kdy vyšel v českém překladu Lodgeův asi nejproslulejší román Hostující profesoři (Changing Places), později následovaný jeho volným pokračováním Svět je malý...

Už z prvního textu ("The Burial of Stones") Panose Karnezise, původem Řeka, je zjevné, že do anglicky psané literatury vstoupil nový, zajímavý hlas. Parnezis nemá o myšlenky nouzi, navíc své příběhy dokáže podávat úžasně lakonicky, s nezaměnitelnou dávkou humoru. Jeho jazyk je průzračně jasný, místy uhrančivý a krátké příběhy skrývají nejedno překvapení.

William T. Vollmann (nar. 1959) patří k těm méně známým, o to však zajímavějším americkým autorům. Teď se s jeho dílem může seznámit i český čtenář - u příležitosti autorovy návštěvy na Festivalu spisovatelů nakladatelství Pragma promptně vydalo zkrácenou verzi úspěšné Vollmannovy knihy Atlas.

Nakladatelství Paseka právě vydává v překladu Pavla Dominika dosud poslední román Salmana Rushdieho Zem pod jejíma nohama. Už teď lze s klidným svědomím říci, že vydání této knihy bude patrně největším knižním počinem roku, a to jak vzhledem ke kvalitám knihy, tak díky úžasnému překladu a redakčnímu zpracování.

Tradiční, byť v průběhu dvacátého století notně diskreditovaná biografická strategie může vypadat nepřípadně hned od začátku - vždyť kolik různých životů by autorka musela mít, aby se z nich dala vysvětlit tak různorodá díla jako Z hlubin, Ublížení na těle, Loupení jehňátek anebo konečně Muzeum zkamenělin. Právě, co když klíčovou skutečností v životě autora je to, že nemá jeden život, nýbrž více?

Three to See The King (Tři za králem), tak se jmenuje poslední román britského prozaika Magnuse Millse, který vyšel poprvé loni, letos byl pak vydán znovu jako paperback. Magnuse Millse nepochybně znají i čeští čtenáři, a to díky románu Ohrada pro zvířata (anglicky The Restraint of Beasts), který v překladu Jiřího Popela vydalo nakladatelství Argo.

V nedávné době zaujal Magnus Mills třetí knihou - ta nese název The Scheme for Full Employment, tedy doslovně přeloženo "Plán na úplnou zaměstnanost", ovšem v knize se stejně jmenuje i organizace, jejímž je hlavní hrdina členem. Kniha zaujme už svým hodně neobvyklým formátem...

Písničkář, básník, ale i prozaik Leonard Cohen je dnes již legendou. Svou osobitou poetikou ovlivnil tolik umělců, že každý pohled na Cohenův text v sobě nutně obsahuje i mnohé z jeho statutu legendy, klasika, modly či vzoru. Skladbu, kterou bychom u jiného zavrhli, u Cohena bez problémů přijmeme; co nám někde jinde přijde jako klišé, vnímáme v textech milovaného Kanaďana jako působivý básnický obrat - tak silná je aura jeho osobnosti, tak uhrančivý jeho hlas, tolik podmanivé melodie.

Martin Amis patří mezi přední současné britské autory a vedle svého přítele Salmana Rushdieho i nejznámější. U nás bohužel zatím jeho nejlepší knihy nevyšly: nakladatelství Mustang vydalo v překladu povídkovou sbírku Einsteinovy příšery z roku 1987 a potom ještě raný román Jiní lidé (1981), ovšem asi nejlepší česky vydanou autorovou knihou je Úspěch, podařený a pro Amise tematicky charakteristický román z roku 1978, který v roce 1992 vydala Mladá fronta.

Skotská prozaička Ali Smith není u nás moc známá, snad i proto, že i v Británii přicházel její úspěch pomalu a nestala se z ní literární hvězda přes noc (což byl případ třeba Zadie Smith, Matthewa Kneala a mnoha dalších), ale reputaci si budovala postupně - nejprve brilantními povídkovými sbírkami a svůj vzestup k význačnému literárnímu renomé završila loni románem Hotel World.

Kdo je tento v Čechách nepříliš známý Alasdair Gray? Na předsádkách svých knih se charakterizuje jako postarší, podsaditý ženatý Glasgowan, jenž se živí psaním příběhů a kreslením. To je ovšem více než parodie na životopis.

Knižně autorka debutovala sbírkou básní Island of Abraham (Abrahamův ostrov) v roce 1994, o tři roky později zaujala románem Lara (1997), a to hlavně díky netradiční formě, kterou pro své dílo zvolila – kniha je totiž psána ve verších...

Hubert Selby, autodidakt, který začal psát proto, že - dle vlastních slov - nevěděl, co v životě dělat a "znal abecedu", se záhy po vydání úspěšné prvotiny Poslední odbočka na Brooklyn (v originále Last Exit to Brooklyn, 1964, česky 1995) stal doslova kultovní postavou americké literatury. A vlastně nejenom literatury, jak dokládá nadšené přijetí undergroundovou hudební scénou.

Další překlad z díla proslulého holandského historika Johana Huizingy (1872-1945). Profesor univerzity v Leidenu u nás není neznámý - česky vyšly Stíny zítřka (1938), počátkem sedmdesátých let byla tato kniha vydána znovu a krátce nato i studie Homo ludens (česky 1971) - skvělý sociologicko-kulturní esej sledující kořeny kultury k fenoménu hry...

Louis de Bernières dnes bezpochyby patří k nejvýznačnějším anglickým prozaikům. Světovou proslulost si získal zejména Mandolínou kapitána Corelliho, romancí situovanou na řecký ostrov Kefalonia v době druhé světové války. U nás román v překladu Viktora Janiše vydalo nakladatelství BB Art, kde nedávno vyšel i Bernieresův románový debut Válka o zadnici dona Emmanuela...

Skotský prozaik Iain Banks se v Británii (a na internetu) těší téměř kultovnímu postavení, zejména mezi nadšenými čtenáři sci-fi. Že nepíše jen sci-fi, to jasně dokládá i román Píseň kamene, který teď v překladu Pavly Horákové vydal Volvox Globator.

Navždycky - příhodnější název si snad autor pro svůj román vybrat nemohl. V tomto slově jako by se zhustilo vše to, co se tak obtížně převádí do slov, čemu se jen neobratně a s častým klopýtáním dává tvar. Vypravěč románu nás oslovuje v okamžiku, kdy odchází do důchodu...

Na zadní stránce knihy Steiner aneb Co jsme dělali se o jejím autoru Martinu Fahrnerovi dočteme, že strávil nějaký čas na venkovských statcích, živil se keramikou a nyní pracuje v oboru, který studoval, totiž dramaturgii. Knižně debutoval v roce 1993 Pohádkami pro veliké děti.

Novela, jež je knižní verzí filmového scénáře, zachycuje epizodu z dospívání mladého Mikiho - tak trochu rebela, jehož hlavní zbraní proti mašinérii totalitní blbosti je humor, neotřesitelná jistota, že se všeho se lze "vykecat", a s ní spojená výmluvnost.

Ivan Landsmann vstoupil do české literatury poměrně razantně. Hned první kniha Pestré vrstvy (Torst 1999) vynesla tomuto emigrantovi žijícímu v Rotterdamu uznání kritiky, a to uznání rozhodně ne ledajaké: některé recenze zázračně objeveného autora přirovnávaly dokonce hned k Célinovi či Genetovi. Jenže nadneseně, to dnes už víme téměř jistě.

O čem vlastně nová Amisova kniha je? Tak především je o Stalinovi, nebo lépe řečeno stalinismu. Dále taky o Amisovi samotném, jeho otci Kingsley Amisovi, několika britských novinářích, Trockém, Leninovi, Solženicinovi, ale i oslavách milénia, Amisově sestře, několika dalších příbuzných … no, prostě o všem a všech. Anebo taky o ničem - o nicotě, smrti, která je všude kolem nás.

V románu Martina Amise Peníze (Money, v originále 1984) rozhodně není o legraci či komično nouze – ale místy je to humor černý, ba cynický a úsměv se často změní ve škleb. Peníze zachycují moderní svět, v němž peníze fungují zčásti jako fetiš, zčásti jako symbol, virtuální modla a měřítko, ale také jako všeprostupující a všudypřítomný živel.

Téměř pětisetstránkový svazek je výborem z Amisových esejů o literatuře a recenzí. Největší prostor přirozeně dostali autoři, k nimž má sám spisovatel kladný vztah, tedy především John Updike, Vladimir Nabokov, ale také Elmore Leonard, jehož Martin Amis považuje za génia a jednoho z nejlepších amerických spisovatelů. Nechybí tu ani J. G. Ballard, Anthony Burgess a přirozeně ani rodinný přítel Amisových, básník Philip Larkin,...

Na pultech britských knihkupectví se v těchto dnech objevil nejnovější Banksův opus, více než 400stránkový román Dead Air (Mrtvý vzduch), který autor zvládl napsat za pouhých šest týdnů horečnaté práce. Útok na americká města nasměroval vznikající text tak, že teroristické útoky jsou v textu silně přítomné.

V Čechách Juliana Barnese známe především jako autora dvou románů: Historie světa v 10 a ½ kapitolách a Flaubertův papoušek. Ještě česky vyšel překlad románu Talking It Over (Jak to vlastně bylo), na který nedávno Barnes navázal volným pokračováním Love, Etc (Láska atd.). Nicméně nejlepším Barnesovým románem asi zůstane právě Flaubertův papoušek...

Zatímco v Anglii, Spojených státech, Francii, ale i Německu a dalších evropských zemích si Lawrence Durrell (1912-1990) vydobyl věhlas již v šedesátých letech, český čtenář si na první překlad musel počkat až do roku 1971, kdy vyšel Temný labyrint. Nejproslulejší Durrellovo dílo Alexandrijský kvartet (čtyři díly vyšly v originále v letech 1957 až 1960) mohlo v překladu vyjít až na sklonku let osmdesátých...

Citový život Katharine, hlavní hrdinky druhého a zatím posledního románu básníka a prozaika Tobiase Hilla, se obejde zcela bez lidí. Katharine, z jejíž perspektivy pohlížíme na děj zhruba polovinu knihy, je totiž posedlá cenným drahokamem, který zcela ovládl její život - odtud i název knihy The Love of Stones (Láska ke kamenům).

Když byla na sklonku léta vyhlášena širší nominace na Booker Prize a britští bookmakeři, jak už to bývá, hned začali vypisovat kursy na vítězství, těšil se ze všech dvaceti vybraných knih největší důvěře Howard Jacobson a jeho román Who´s Sorry Now? (Komu je to teď líto). A nebylo moc divu.