Michel Houellebecq píše o novém rozdělení světa
Houellebecq, Michel: Rozšíření bitevního pole

Michel Houellebecq píše o novém rozdělení světa

Vypravěč románu, nepříliš úspěšný ekonomicky ani sexuálně, patří k těm, kterým v Houellebecqově světě zbývá jen „masturbace a samota“...

Jako jednomu z mála současných spisovatelů se Michelu Houellebecqovi podařilo zaplnit svou fotografií celou půlstranu deníku. Jeho portrét uveřejnily největší ve Francii vydávané arabské noviny s podtitulem „Tento muž vás nenávidí“. Zda to je pravda či nikoli, to se asi nikdy nedozvíme, protože Houellebecq promlouvá hlavně prostřednictvím svých vypravěčů, jejichž názory přirozeně nemusejí být totožné s těmi autorovými. Bulvární pisálkové, manažeři snobských firem (Michelin) a islámští fundamentalisté si to zjevně nemyslí, a tak byl autor v nedávné době vystaven četným útokům a za poslední román Platforma si vysloužil dokonce dvě žaloby.

Laciné označení „kontroverzní“ je však jen snadným způsobem, jak se vyrovnat s nemilosrdnými sondami do hlubin současné společnosti. Díky Mladé frontě a Alanu Beguivinovi mají teď příležitost se s dílem tohoto navýsost zajímavého francouzského autora žijícího v Irsku seznámit i čeští čtenáři. Vychází jeho románový debut – kromě románů publikoval Houellebecq několik sbírek poezie a dokonce i jeden „cestopis“ – Rozšíření bitevního pole. Ten v době vydání francouzské literární časopisy úplně ignorovaly, přesto se ho jen na základě osobních doporučení a bez recenzí prodalo na dvacet tisíc výtisků. A i když se jedná o literárně nejslabší Houellebecqův román, je neobyčejně zajímavý právě tím, že v něm jeho vypravěč velice jasným způsobem předkládá obraz začarovaného kruhu, v němž se moderní společnost ocitla. Toto téma pak Houellebecq z jiných aspektů zkoumá i v další dvou románech (v Elementárních částicích přichází s velice originální kritikou šedesátých let a libertinství, v Platformě si zase bere na paškál pokryteckou korporátní kulturu).

Pod poněkud kryptickým názvem „Rozšíření bitevního pole“ se skrývá poměrně prostý fakt, že antagonismy ve společnosti dnes už nejsou dány jen třídním postavením, nýbrž i sexuální přitažlivostí. Vypravěč říká: „Sex v naší společnosti představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích; a jako systém dělení působí přinejmenším stejně neúprosně. Účinky obou těchto systémů jsou přitom naprosto rovnocenné. Stejně jako neomezený ekonomický liberalismus má z analogických důvodů i liberalismus sexuální za důsledek projevy absolutní pauperizace. Někteří mají sexuální styk každý den, jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy... Závisí to na tom, co nazýváme zákonem trhu. V ekonomickém systému, kde je zakázáno propouštění, může víceméně každý najít své místo. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele... Ekonomický liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechny věkové kategorie a společenské vrstvy. Stejně tak liberalismus sexuální...“.

Vypravěč románu, nepříliš úspěšný ekonomicky ani sexuálně, patří k těm, kterým v Houellebecqově světě zbývá jen „masturbace a samota“. Podobně na tom je jeho kolega Tisserand, který je sice značně úspěšný ekonomicky, ovšem sexuálně směšný a svůj život končí sebevraždou – což vypravěč zcela chápe. A protože Houellebecq není romantik, a tudíž nesdílí přesvědčení, že v těle fyziologicky odporných lidí se skrývá štědrý duch, nabízí nám román s poměrně banálním příběhem zajímavý pohled do duševního světa lidí, kteří jsou odsouzeni k prohrám: sexuální abstinenci, následné nenávisti vůči ženám (hlavní hrdina si třeba říká, že ony na tom jsou ještě hůř: „Penis se dá uříznout, ale jak zapomenout na prázdnotu vaginy?“), alkoholismu, drogám a depresím. Tito lidé totiž nedisponují finančními prostředky ani přitažlivostí, aby z všedního pokryteckého života byrokratických aparátů a ubíjejícího diktátu společenských předsudků mohli někam uniknout. Jsou tak nuceni se svými depresemi přežívat (anebo spíš umírat) v odporném světě bez jakékoli naděje, že někde na ně čeká svět lepší. „Bůh si přál nerovnost, nikoli rovnost“ - všimne si bolestně vypravěč nápisu v metru při návratu z práce. A při četbě dvou dalších románů si uvědomíme, že ani ekonomické či sexuální bohatství není východiskem. Nerovnosti existují, v depresích jsme si však všichni rovni: v Elementárních částicích nám autor ukáže, že po sexuální revoluci šedesátých let vlastně už nemají sexuální dobrodružství tu přitažlivost, jakou měla kdysi. Člověk si může dělat, co chce, ovšem nedostane víc než jen mechanický sex. A v Platformě zase zjišťuje, že ani finanční zajištěnost nedokáže jedince před zoufalstvím uchránit. Nuže, co dělat, máme-li dál žít, jako by zaznívalo z Houellebecqových provokativních textů. V tomto autorovi francouzská literatura našla skutečného dědice prokletých básníků. A že jsou jeho knihy někdy dosti odpudivé? To Baudelairovy básničky přišly současníkům taky ...

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. a doslov napsal Alan Beguivin, Mladá fronta, 2004, 154 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jana,

„Bůh si přál nerovnost, nikoli rovnost“ - všimne si bolestně vypravěč nápisu v metru při návratu z práce. (L.Nagy)

"Na stanici metra Sěvres-Babylone jsem zahlédl zvláštní nápis: „Bůh si přál nerovnost, ne nespravedlnost", stálo na zdi." (Rozšíření bitevního pole)

Blanche,

Souhlasim - on se prece zabil v aute, o sebevrazde tam nic nebylo

Jan Vaněk jr.,

Tisserand (...) svůj život končí sebevraždou – což vypravěč zcela chápeHuh? Ze strany 113: "... byla hustá mlha, jel nadoraz jako obvykle. Jeho dvěstěpětka GTI v plné rychlosti napálila do kamionu, který vybočil z pruhu. [...]

Alespoň, říkal jsem si, [...] se bil až do konce. [...] Alespoň se nevzdal, nenechal se zlomit. Až do konce ani přes opakované neúspěchy nepřestal věřit v lásku. Jsem si jist, že ještě když ležel v černém obleku a zlaté kravatě rozdrcený mezi plechy svého auta, v jeho srdci stále plála bitva, touha a chuť se bít."