Komedie (Ráj)
Ráj je poslední kantika Dantovy Komedie. Přestože se první dvě kantiky, Peklo a Očistec, často nacházejí ve vztahu vzájemné opozice, obě fungují na podobném principu a jsou koncipovány v návaznosti na svět pozemský. To nelze říci o Ráji.
Mezi všemi kantikami bezpochyby najdeme několik paralel, avšak mnohem zajímavější jsou rozdíly, které Ráj od předešlých dvou odlišují.
Dantův ráj je koncipován jako dokonalé nebeské město, které nepodléhá žádnému zmatku či proměnám. Přebývají zde duše spravedlivých, jejichž počet byl předem stanoven Bohem. Jakmile se toto množství naplní, nastane konec světa a Poslední soud potvrdí konečné rozdělení na duše spasené a zatracené. Budou vzkříšena těla všech zemřelých. Zatracení tak budou trpět ještě více a naopak spasení dojdou plného naplnění nebeské blaženosti. Přesný počet duší určených ke spáse Dante neuvádí. Rovná se však počtu andělů, kteří se společně s Luciferem vzbouřili proti Bohu. Podle našeho básníka to byla jedna desetina ze všech nebeských andělů. V nebi je tedy devět desetin míst určených pro anděly a jedna desetina pro spasené lidské duše. Lidský osud je tak vlastně předurčen, ale k čemu, to záleží jen na člověku, protože mu Bůh daroval svobodnou vůli.
Aby mohl Dante popsat nadpozemský svět, musel mu dát materiální podobu. Použil však prostředky, které nejsou hmatatelné (například světlo a zvuk), čímž nebi zachoval božskou podstatu. Rájem je prostoupeno světlo jako symbol nejvyšší Boží milosti, i samotný Bůh je vylíčen jako oslepující záře. Naproti tomu v pekle převládá temnota a v očistci dochází ke střídání dnů a nocí (v noci nelze pokračovat v očišťování duše).
Hranici ráje tvoří oheň. Odděluje od sebe svět pozemský a svět transcendentní. Zatímco pozemský svět podléhá změnám, ten transcendentní zůstává neměnný a věčný. Skládá se z devíti kruhů, které se postupně zvětšují. Všechny obepíná Empyreum, desátý kruh, který z nich utváří jeden celek a od ostatních se liší tím, že je nehybný. V Empyreu sídlí Bůh, zároveň ale prostupuje všemi částmi vesmíru, kde se jeho přítomnost projevuje formou rychlosti, s níž obíhají nebeské sféry s planetami i sama Země. Silová struktura ráje tedy funguje ve dvojím směru: Boží síla sestupuje na všechny duše, které naopak směřují k Bohu a touží po spojení s Ním. Bůh je trojjediné podstaty, tedy Bůh otec, zosobňující sílu, Bůh syn, symbolizující moudrost, a Duch svatý, který představuje lásku.
Ráj se od pekla a očistce liší především v tom, že všechny duše přebývají v Empyreu společně a nejsou umístěny do různých částí. Pokud jsou totiž duše zcela oproštěny od hříchu, musí všechny plně zakoušet štěstí a blaženost. Znamená to tedy, že Dante nebral zřetel na zásluhy, kterých dosáhly během pozemského života? Kdyby tomu tak bylo, jednak by popřel svrchovanou Boží spravedlnost a za druhé by se jeho vyprávění stalo monotónním. Omezilo by se na pouhý popis ráje. Dante tedy nalezl střední cestu: duše sice dlí pospolu, ale nedosahují stejné míry blaženosti. Ta se totiž odvíjí od jejich vnitřního stavu, respektive od vnitřní touhy po naplnění. Tuto touhu pociťuje každá duše jinak a souvisí i s prožitým životem na Zemi. Dante tak vyřešil dogmatický i umělecký problém zároveň. Zbývalo mu jen najít způsob, jak vyjádřit vnitřní touhu, navenek neviditelnou.
Bůh udělil Dantovi mimořádnou milost vidět vnitřní stav každé duše, podle čehož je následně mohl rozdělil do jednotlivých kruhů ráje. Navíc je viděl tak, jak budou vypadat při Posledním soudu, tedy s vlastními těly. Rozmístil duše do prvních sedmi kruhů, které pojmenoval po jednotlivých planetách, do osmého kruhu umístil hvězdy a do devátého anděly.
Duše jsou do jednotlivých kruhů (nebes) umístěny v závislosti na dvou kritériích. Podle toho, jakým vesmírným tělesem byly ovlivněny (ke každé planetě se vztahuje určitý pozitivní vliv), a podle toho, jakou měrou toužily po dobru a jak v životě využily potenciál, který obdržely od Boha. Až na první dvě planety (Měsíc a Merkur) se jedná o působení pozitivní. Tehdejší astrologie přisuzovala Měsíci vlivy nestálé povahy, a proto jsou do prvního kruhu Měsíce umístěny duše těch, kteří nemohli za života vykonat daný závazek. V druhém kruhu Merkura tráví svou věčnost naopak duše těch, kteří usilovali o dobro, ale byli hnáni touhou po slávě. Do třetího kruhu Venuše zasadil Dante ty, kteří dokázali opravdově milovat. V kruhu Slunce nalezneme duše moudrých a v kruhu Marsu trpících nebo bojujících za víru. Do Jupiterova nebe umístil Dante duše spravedlivých vládců a v posledním kruhu Saturnu přebývají duše těch, kteří se zasvětili kontemplativnímu životu (žili v celibátu).
Další podstatný rozdíl, který odlišuje Ráj od Pekla a Očistce, můžeme pozorovat v dramatičnosti příběhu. Zatímco první dvě kantiky ovládá určité napětí, v Ráji něco podobného jen stěží najdeme. Chybí zde dramatický motiv hříchu nebo boje mezi dobrem a zlem. Ráj totiž není nijak spjat se světem pozemským. Tento nedostatek dramatičnosti je však vyvážen básníkovým postupným dozráváním a získáváním nadhledu. Dante se táže, hloubá a s pomocí Beatrice nachází odpovědi. A nezabývá se pouze teologickými otázkami, ale i politickými. Vyzařuje z něj víra v Boha, který zvítězí nad zlem. V této kantice Dante dosahuje vytříbeného stylu i hluboké moudrosti, které vše podřizuje (jazyk, verše, sloky).
Dante, osvobozený od všech hříchů, se společně s Beatricí vznáší nesmírnou rychlostí z očistce směrem k ráji. Pociťuje takovou lehkost, že si zpočátku ani neuvědomuje, že letí. Nechápe, jak je možné, že se pohybují rychleji než blesk. Beatrice mu vysvětluje, že nebe neovládají fyzikální zákony, nýbrž moc Boží, jehož láska ho přitahuje. Nejprve dosáhnou kruhu Měsíce, který se nachází nejblíže Zemi. Dante se zde setká s duší Piccardy de Donati, která byla unesena z kláštera a donucena ke sňatku. Nemohla tak dostát slibu čistoty, ke kterému se zavázala. Básník se obrací k Beatrici, protože nechápe, proč tyto duše dosahují menší blaženosti než ostatní. Vždyť k porušení slibu byly donucené. Beatrice mu láskyplně vysvětluje, že duše těchto lidí měly i jinou možnost než ustoupit. Za příklad mu nabízí mučedníky.
Dante s Beatricí pokračují do Merkurova nebe. Tady jsou duše těch, kteří celý život jednali spravedlivě, ve svém konání však byli hnáni touhou po vlastní slávě, a ne nezištnou láskou k vyššímu dobru. Aniž by si toho Dante všiml, najednou se nachází v kruhu Venuše. Jsou zde v blaženosti ti, kteří na Zemi konali dobro z lásky k Bohu. Nachází se tu také Karel Martell (syn Karla II. z Anjou), se kterým se Dante pravděpodobně setkal za svého života a již tehdy byl okouzlen jeho šlechetností. Karel Martell se s politováním pozastavuje nad smutným osudem krajů, kterým vládnul.
V kruhu Slunce básník spatřuje duše moudrých. Ty kolem Danta a Beatrice utvoří kruh a zpívají. Když skončí, vystoupí duše Tomáše Akvinského (největší představitel scholastické filozofie), která představí sebe a dalších jedenáct církevních otců. Svatý Tomáš vychvaluje františkánský řád a kritizuje zkaženost dominikánů. Podle něj sv. Františka i sv. Dominika poslala na Zem Boží prozřetelnost, aby bojovali s herezí. Zatímco sv. Dominik chránil svou moudrostí a vzdělaností církev od heretiků, sv. František bojoval se zkaženým duchovenstvem příkladem naprosté chudoby. Jenže dominikáni se později odloučili od příkladu svého zakladatele a propadli falešnosti. Dante s Tomášem dlouze diskutuje o mnoha teologických problémech.
V pátém kruhu Marsu Dante spatří velký zářící kříž, kolem něhož jsou shromážděny duše mučedníků a bojovníků za víru. Mezi nimi se nachází i jeho praděd Cacciaguida, který zemřel v bojích za osvobození Jeruzaléma. Vypráví Dantovi o Florencii, jaká byla za jeho života, kdy sice byla méně lidnatá a chudší, zato však svorná.
Jupiterův kruh obývají duše těch, kteří v životě jednali spravedlivě. V Saturnově kruhu potom těch, kteří se zasvětili kontemplativnímu životu. Náhle se před Dantem a Beatricí objeví zlaté schody, které jsou tak vysoké, že nelze dohlédnout jejich konce. Po nich sestupují zástupy zářících blažených. K básníkovi přistoupí sv. Benedikt a naříká nad úpadkem benediktýnského řádu, který sám založil. Společně s ním a Beatricí Dante stoupá do osmého nebe hvězd. Zanedlouho se objeví tisíce světel, které osvěcuje oslňující světelná záře. Beatrice vysvětluje, že se jedná o Kristovo oslavení a že největší jas je Kristus. Dante zakouší duchovní extázi.
Než básník vstoupí do Empyrea, musí odpovědět apoštolům na otázky, které se týkají třech teologálních ctností (víry, naděje a lásky). Poté se Dante s Beatricí přibližují Empyreu, pravému ráji. Když si oči přivyknou, básník spatří obrovské jezero světla. Kolem této záře jsou shromážděny duše. Uprostřed světelného jezera, které Dante přirovnává ke květu růže, stojí prázdný trůn s císařskou korunou. Beatrice Dantovi říká, že je připraven pro císaře Jindřicha VII. Zde se také Dante musí rozloučit s Beatricí, která ho doposud provázela. V děkovné modlitbě se k ní poprvé obrací zájmenem ty, což vyjadřuje, že dosáhl stejné míry blaženosti jako ona.
Na místě, kde stála Beatrice, se objeví sv. Bernard. Dantovi vysvětluje strukturu zářící růže. Je rozdělena na dvě části: na jedné straně jsou shromážděni duše Starého Zákona (věřily v budoucího Krista), na druhé jsou duše Nového Zákona, kde jsou stále volná místa. Na vrcholu je umístěn trůn Panny Marie. Sv. Bernard vyzve Danta, aby se k ní v modlitbě obrátil. Panna Maria mu svou přímluvou může zprostředkovat přímý kontakt s Božskou podstatou. Marie jen pouhým pohledem vyhoví Dantově prosbě. Dante se tedy podívá nahoru. Boží světlo do něj začne vstupovat a básník dosáhne plné blaženosti a harmonie s Bohem. Již se necítí jako návštěvník ráje, ale jako jeho součást.
Bibliografie:
P. Cataldi – R. Luperini, Dante e la società comunale. Storia e politica, in: Dante Alighieri, La Divina Commedia, Le Monnier, Firenze 1989, s. 325-469.
F. De Sanctis, Commedia, in: Dějiny italské literatury, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1959, s. 94-161.
G. Ferroni, Profilo storico della letteratura italiana, Einaudi scuola, Milano 1992, s. 108-125.
E. Malato, Dalle origini a Dante, in: Storia della letteratura italiana, Il Sole 24 ore, Milano 2005, Vol. I. Parte II., s. 924-1046.
V. Mikeš, Život, dílo, doba, in: Dante Alighieri, Peklo, Mladá fronta, Praha 1978.
I. Montanelli, Dante a jeho doba, Odeon, Praha 1981.
J. Pokorný, Dante, Orbis, Praha 1966.
G. Reggio, Le più belle pagine della Divina Commedia con letture critiche, Le Monnier, Firenze 1972.
Příspěvek vznikl v rámci rozvojového projektu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde autor článku studuje italianistiku.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse