
Co s tím, když vám někoho zabili
Dílo, které jako by kombinovalo Agathu Christie s drsnou školou a subtilní kresbou partnerských a rodinných kolizí Richarda Yatese nebo Johna Updikea...
Anglicky píšící autoři, a to i nositelé prestižních literárních cen, občas neváhají napsat detektivku. Nikoliv jen román s kriminální zápletkou: taková díla britskou Booker Prize oceněného Ira Johna Banvillea, publikovaná pod jménem Benjamin Black, či Pulitzerovou cenou vyznamenaného Michaela Chabona jsou čistým žánrem. Samozřejmě navíc prozrazují mimořádné stylistické dovednosti autorů a také značně vyšší dávku invence, než jakou obvykle nabízejí i ti lepší „krimispecialisté“. Tyhle detektivky ostatně známe česky – vyšel tu Bavilleův-Blackův román Kdo je bez viny i Chabonova holmesiáda Konečné řešení a sci-fi thriller Židovský policejní klub.
S podobným očekáváním lze přistupovat také k románu Angličanky Kate Atkinsonové (nar. 1951) Neuzavřené případy. Atkinsonová v roce 1996 získala Whitbreadovu cenu hned za prvotinu V zákulisí muzea a recenzenti v jejích atypických rodinných ságách vyzdvihují osobitý autorčin smysl pro ironii a literární experiment. Nakladatelství Argo již v roce 2006 vydalo zmíněný, dodnes nejslavnější autorčin román. Nyní přichází s druhým překladem, a to opět v prestižní edici AAA. Nepochybně poučeno nezdarem ryze detektivní edice Kobra z kraje devadesátých let: konzervativní čeští čtenáři se příliš novátorských, přitom v zahraničí již dávno oblíbených autorů jako Robert Bloch či Jim Thompson tehdy polekali a ti méně konformní zase ohrnuli nos nad oddechovým žánrem.
Právě oněm druhým se nyní nakladatelství snaží „podstrčit“ dílo, které jako by kombinovalo Agathu Christie s drsnou školou a subtilní kresbou partnerských a rodinných kolizí takového Richarda Yatese nebo Johna Updikea. Autorka nás do děje uvádí vylíčením tří různě starých pozapomenutých případů, přičemž pro všechny platí název druhé kapitoly: „Takový normální den“. Rodina profesora matematiky čítající čtyři dcery prožívá své každodenní malé šarvátky, než se ta nejmladší nevysvětlitelně ztratí. V dalším příběhu se vdovec zdrží cestou vlakem a mezitím do sídla jeho firmy vnikne neznámý šílenec s nožem a namísto nepřítomného otce podřízne krk jeho osmnáctileté dceři, která tu náhodně vypomáhá; motiv činu ani vraha se nepodaří nikdy vypátrat. A do třetice čteme o tom, jak v bývalé vzorné studentce roste nenávist k ubíjejícímu postavení matky batolete a ženy v domácnosti na venkově do té míry, že po jedné hádce vrazí manželovi do hlavy sekyru. Atkinsonová již v těchto úvodních kapitolách ukazuje, že umí budovat nenápadně napjatou atmosféru, kdy se tragédie rodí ze zdánlivých maličkostí.
Všechny tři případy se po letech dostávají k soukromému detektivovi Jacksonu Brodiemu, který je prototypem chandlerovského detektiva: rozvedený (asi) čtyřicátník, samotář, který je stále ještě dost atraktivní přinejmenším pro ženy ve svém věku. Změna náplně práce z dosavadního sledování nevěrnic na pátrání po zmizelých bývalému policistovi i vojákovi, životem mírně usmýkanému, přijde vhod. Dlouho, více než polovinu knihy, však v případech nenastává žádný velký pokrok – autorka se soustředí hlavně na popis těch, kdo si Brodieho objednali, vesměs lidí, kteří se s tragédií ve své minulosti stále nedokázali vyrovnat. Účastně, ale nikoliv lítostivě sleduje jejich sílící uzavřenost a malé prohry, které se postupně sčítají; najmout Brodieho znamená možná poslední pokus ten trend zvrátit.
Pozvolné otevírání jejich šrámů je tou „nedetektivní“, nicméně působivější a lepší částí knihy. Atkinsonová neselhává ani v rozuzlení oněch tří hlavních zápletek, bohužel však do nich ještě vnáší prvky žánrového schématu, které snad mají románu dodat patřičnou dramatičnost. Takže Brodieho vystaví hned třem vražedným útokům a taky mu do cesty (a do postele) přivede nevyzpytatelnou ženu. Zejména zápletka související s útoky na Brodieho vyznívá chabě a nepravděpodobně, přičemž děj nikam neposouvá – skoro jako kdyby měla autorka nebo její nakladatelství pocit, že by do příběhu bylo zapotřebí přidat akci a napětí, aby lépe vyhovoval požadavkům čtenářů kriminálních románů. Celkový dojem z díla, jež ocení především takoví čtenáři, kteří detektivky neberou jako spěchání za tajenkou, to nekazí nijak fatálně, jen zbytečně.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Pavel Mandys,
Zcela určitě jsem ho četl. Které prvky toho románu podle vás neodpovídají žánru sci-fi thrilleru?
alanP,
jestli pokladate chabonuv zidovsky policejni klub za zanrove cisty sci-fi thriller, tak jste to ale urcite nemohl cist