I trpká ironie osudu má své potěšitelné meze. Kdo před pár lety chtěl přijít k dobré dětské fantasy, musel si zacpat uši, aby neslyšel barnumskou reklamu na knihy jedné britské učitelky, a pak ji opravdu našel, protože za Harrym Potterem k nám přišla krátká, ale hutná vlna tohoto typu literatury. Teď se nám v závěsu za nadhodnoceným (ale globálně úspěšným, tak není o čem diskutovat) Stiegem Larssonem na podobném principu na chvíli otevřely dveře do skandinávské literatury, do jejího méně seriózního beletristického regálu. Už nenapravenou ironií osudu zůstane, že vhled do severské detektivní literatury zdejšímu čtenáři už dlouho před Hostem a Argem systematicky (a autoři to byli vysoké útovně) nabízela MOBA, ale kasovní trhák to nikdy nebyl.

Snad se zahojí, protože prakticky všem nakladatelům teď na čas zrudly nosy, jak čenichají na mrazivém severu, co sem na larssonovské vlně přinést. Euromedia Group sáhla po devět let staré prvotině finského exnovináře Mattiho Rönkäy, která se v průběhu let rozrostla (jak jinak než) v sérii. A měla šťastnou ruku. Už ne tolik při psaní záložky, kde přirovnává autorův styl k Chandlerovi a Hammettovi. Panskandinávská žánrová cena, kterou Rönkä dostal za jeden z následujících románů, se jen jmenuje Skleněný klíč, ale s Hammettem nemá nic společného – vždyť ji koneckonců dostal právě i Larsson.

Hrdinou Rönkäovy knihy je sice samotář, cosi jako příležitostné soukromé očko se svérázným pohledem na svět, ale už jeho étos má daleko k rváčům za spravedlnost, jež známe z drsné školy. Snad ne jen vlastní vinou morálně pokřivený Viktor Kärppä se totiž dříve jmenoval Viktor Kornostajev a byl občanem Sovětského svazu. Původem je ingrijský Fin, oběť dějinných politických násilných přesunů sem a tam přes rusko-finskou hranici, který využil postsovětské situace a vrátil se do dávné vlasti. Považuje se za bezúhonného, deformace předchozím životem mu však přece jen rozostřila hranice dobra a zla: drobných špinavostí se neštítí, do organizovaného zločinu se však nezapojil, i když výcvik z Rudé armády tu a tam použije.

Muž s tváří zabijáka je čistokrevný kriminální román. Vnitřně nemá žádnou souvislost s politickým thrillerem, a přesto právě ten hodně připomíná. O politice jako takové v něm padne jen málo slov, ale téměř z každého činu hlavních postav je znát hluboká poznamenanost právě jí, jejími neprůhlednými tahy a úradky mocných proti bezmocným. Čirá kriminální zápletka, zmizení jisté ženy, zavede hrdinu do podsvětí ovládaného ruskou mafií, a tam na něj i na čtenáře dýchne mráz. Ten klimatický je vlastní každé severské detektivce a Rönkä nemá problém s jeho vykreslením. Nový a podnětný je však u něj ten typ mrazu, který přicházel z Kremlu, mráz politický, který jen kvalitativně transformoval gaunery z jednoho typu v druhý. Přidejme k tomu šedavé kulisy země, která si ponese svoje historické břemeno svázanosti s proradným gigantem v sousedství zřejmě navěky, patrně jediná postsovětská země z nesovětského bloku. Vane z toho beznaděj, smutek, vybledlost a omšelost. Také však drsnost a chladnost. V těchto odstínech je autor silný a jistě jeho efektivitu v tomto směru posiluje každý nefinský čtenář, pro kterého je setkání s jeho vlastí nahlíženou z tohoto netradičního úhlu něčím novým a nevídaným.

Tahle vybledlost, nalomenost charakterů, beznaděj, tvrdost, latentní politika za každým činem, bezmocnost proti mocným či jenom silným, stylistická úsečnost, to vše by mě přivedlo, kdybych měl psát záložku, ke zřejmě stejně pobloudilému, ale asociačně vtíravému přirovnání k ranému le Carréovi, k jeho románu, notoricky nesprávně u nás překládanému jako Špión, který se vrátil z chladu.